O trubkách a osvobození Brna podruhé

Asi nemá smysl reagovat na televizní zlovůli, ale člověku to nedá. Jde ještě jednou o pořad k osvobození Brna. Nežil jsem v Brně, neznám tamější situaci ve válce a na konci války, ani jsem neprožil chvíle osvobození, kdy Brňané mohli konečně vyjít do ulic a vítat osvoboditele. Ale vím mnohé o Kaunicových kolejích a zdejším popravišti, znám jména, jako je Dušan Bašta, Kurt Baran, Svatopluk Beseda, Karel Čech, Josefa Fajmanová, Milan Genserek, Pavel Haas, Otmar Chlup, Jaroslav Klivar, Zdeněk Kocman, Zdeněk Koželuha, Jan Krejčí, Ervín Kubíček, Josef Michal, Jan Mojžíš, Antonín Opálka, Jan Popelák, Ilja Racek, Robert Reich, Božena Škrabálková…, které se nacisté snažili vymazat z povědomí, vím o protektorátní šikaně vládnoucími Němců v čele s Vůdcem Schwabem a komisařem gestapa Koslowskim, o odvezení studentů do Sachsenhausenu 17. listopadu 1939… Proto také Rudou armádu a rumunské vojáky obyvatelé ve své většině vítali.

Žil jsem na Kladensku, v místech, kudy ku Praze spěchala Koněvova armáda, a i tady jsme s nadšením rudoarmějce zdravili. Dokonce u mé vesnice museli svést jednu z malých posledních bitev, při čemž padl jeden rudoarmějec. Ač jsem nechtěl, na zlolajný pořad České televize vysílaný ve večerních zprávách v pátek ve 22 hod. reagovat musím. Prý, sdělovali nám ti, kteří o minulosti nevědí nic, rudoarmějci se v Brně chovali hnusně. Tolik Čechů nemuselo padnout, kdyby… co kdyby? Prý rabovali a vůbec už tehdy byli uchvatiteli. Opravdu? Vyslechl jsem mnoho vzpomínek na ty chvíle od svých brněnských přátel, kteří osvobození Brna skutečně prožili. Vlastním dokonce vzpomínkovou knihu na osvobození moravské metropole. Žil tu jeden z mých nejbližších přátel, nedávno zemřelý Jarda Z., jenž zde osvobození zažil a rok co rok v tuto dobu chodíval na pohřebiště osvoboditelů. Proto nemohu k takovým nehoráznostem mlčet.

Je doba, kdy velmi mladí propagandisté a pseudohistorici, neznající souvislosti nebo plnící dobře placená zadání, překrucují historii či vytrhávají z ní jednotlivosti. Přečetl jsem si dokonce varování Václava Klause před předěláváním historie. Souhlasím s ním. Vím ovšem, že se tak děje vždy, když se mocní bojí o to, že ztratí svá postavení, a proto nechávají fabrikovat nepravdy, lži a polopravdy. Směřují s nimi nejen na mladé generace, ale i na ty, kteří už zapomněli. Vede je k tomu nejen vlastní neúspěch, ale také nenávist k systému, který se pokoušel být spravedlivější, než ten jejich dnešní. Strach před pravdou rodí každou i sebehnusnější lež.

Pokud jde o konec války, pak díky těm, kteří nás osvobozovali. Zvláště Rudé armádě, která tu za nás v hřbitovech rozsetých po celém Československu zanechala na sto čtyřicet tisíc svých vojáků. Každá pomluva, zlolajnost, jen svědčí nejen o neznalosti historie, ale především o strachu z vlastního neúspěchu a následného zúčtování, ale i o malosti. Ti mrtví padlí při našem osvobozování si to však nezaslouží. Zemřeli totiž proto, abychom my, kteří jsme byli osvobozeni, mohli dál žít. Nejen při bojích u Brna, ale i u dalších míst naší republiky.

Na závěr dovolte několik velmi poučných myšlenek. S tématem souvisejí…

Kundera Milan: »Národy se likvidují tak, že jim vláda záměrně vezme paměť.«

Schneider Jan: »Novodobí normalizátoři se rozhodli, že to národu usnadní, a místo procesu hledání pravdy, že národu budou sdělovat ty zjevné pravdy přímo, přemýšlet o nich netřeba. Ba, co hůře – vůbec se to nedoporučuje!«

Dreiser Theodor: »Zmocňujete se dítěte a natloukáte mu do hlavy jednoduchý koncept. A hlídáte si, aby se nedozvědělo a neumělo nikdy nic jiného…«

Dodejme: tedy vtloukáte do mozků jedinou pravdu, pravdu současné moci.

A já? »Bojím se čtenáře jedné knihy.« (Neznámý středověký prelát). Tedy jedné jediné myšlenky, jednoho jediného přístupu. Nejen k historii. Věřím ovšem, že »Můj drahý národ český neskoná, on hrůzy všechny slavně překoná!« (Smetana – Wenzig: Libuše). I ty dnešní.

Jaroslav Kojzar