Sto tisíc nebo kolik mužů, vlastně i žen v uniformách, se zúčastní mohutného cvičení na hranicích Ruska a Běloruska. Musí prý nacvičit, jak se bránit, až Rusko napadne NATO. Nebo snad jak napadnout Rusko a Bělorusko? Nevím, nejsem voják a nikdy, snad kromě velmi raných dětských let, jsem jím nechtěl být. Nemám rád nejen vojenský dril, zabíjení lidí, ať již z jakéhokoli důvodu, ani zjednodušené myšlení, které někteří lidé nazývají »zelené mozky«. Jenže proč to tak mohutné divadlo tam v Polsku a v Pobaltí?
Nechci slyšet jednoduché odpovědi, jaké nám nabízí pan premiér: Jsme ve válce. Ani válkychtivé výkřiky paní Černochové či dobře Aliancí vychovaného, nedávno ještě plukovníka, dnes tříhvězdičkového generála Řehky. Bojím se, kam nás, naše děti a vnuky tito lidé dovedou pro svou bezmeznou nenávist k minulosti a své čecháčkovství. Ten, kdo válku zažil, kromě profesionálních zabijáků, nemůže totiž žádnou chtít. Já ji jako dítě poznal. I mrtvé a SS jednotku, která nás Čechy přišla »chránit«. I bomby padající kolem nás a kulomet, před jehož střelbou jsem byl přilepen k zemi. Vadí mně také, když, pokud jde o válku, měříme pokaždé jinak. Civilisté, kteří se neúčastní bojů, totiž dnes umírají nejen v oblasti Dněpru, ale i v severní části Gazy, zničeno je předměstí Doněcka, stejně jako město Chán-Júnis několik kilometrů od Středozemního moře. Ne, raději na to nemyslet.
Je ovšem zajímavé, že zmíněné cvičení se koná právě v těchto dnech. Je totiž výročí. Tehdy, 26. ledna 1934, byla podepsána polsko-německá smlouva o nepoužití násilí zvaná Pakt Pilsudski-Hitler, jež rozbila koncepci versailleské Evropy a která byla vlastně veřejně podepsaným dokumentem zaměřeným proti Sovětskému svazu. Polsko odtržené od profrancouzské linie nárazníkových států, vzdorovalo nabídkám dr. Beneše na československo-polskou smlouvu a inklinovalo spíše k totalitním státům, jako bylo Německo, Itálie, Maďarsko, pobaltské země. Podpis zmíněné smlouvy však byl pro země, jako byly vítězné mocnosti a státy Malé dohody šokem. Polsko se totiž stalo první zemí, která prolomila obavu z Hitlera, a dalo zelenou jeho příštím cílům. Ty směřovaly jednoznačně na východ. Ostatně takový směr byl pro Beckovské Polsko vítaným, i když smlouva se Sovětským svazem z roku 1932 (podepsaná ještě před nástupem Hitlera v Německu) měla být zárukou pro zachování hranice, jež vznikla po sovětsko-polské válce, a nedbala doporučení západních států včetně britského ministra Curzona. Slabý Sovětský svaz ji tehdy musel akceptovat.
Tak onoho 26. ledna 1934 v Berlíně ministr zahraničí Německa von Neurath a vyslanec Polska v zastoupení ministra zahraničí Józef Lipski podepsali dokument, jenž měl zajistit dobré vztahy obou signatářských zemí na deset příštích let. Předcházela mu deklarace o odmítnutí síly z 13. listopadu 1933 podepsaná za přítomnosti Hitlera také s Lipskim, která umožnila změnit status quo hranic jiných, tedy sousedních zemí. Pod jejím vlivem se Polsko rozhodlo 13. září 1934 odstoupit od ochrany menšin, ač v dvacátých letech smlouvu v Ženevě také podepsalo. To mělo vážné důsledky ve vztahu k ukrajinskému a běloruskému obyvatelstvu na východě země a k možnosti případného dalšího rozšiřování území.
Pro nacistické Německo pakt znamenal získání spojence v naplnění programu z Hitlerova Mein Kampf – tedy onoho Drang nach Osten. Další vývoj známe.
Na východě Evropy se nyní konají rozsáhlé manévry. Prý je třeba nacvičit obranu před útokem z Ruska. Jenže veliký Němec Otto von Bismarck měl svého času pronést větu: Nejlepší obranou je útok. Takže, jak vlastně ony manévry chápat, když i ten Pakt Pilsudski-Hitler měl svůj podtón, jenž bylo lze shrnout slovy Drank nach Osten?
I nás se důsledky onoho paktu týkaly. Stačí si připomenout slova polského ministra zahraničí Becka, když po odvolání polského podpisu o právech menšin při odjezdu ze Ženevy prohlásil: »Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa… Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.«
A dál? Skutečně: Co bude dál?
Jaroslav Kojzar
Super článek pana Kojzara, díky.
Řehka byl válečným štváčem vždycky.
V roce 2018 Lubomír Metnar, ministr obrany za ANO, nechal armádu kázeňsky prošetřit generála Karla Řehku, který kritizoval návrh bývalého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka (ČSSD) na stažení českých vojsk z Afghánistánu. Reagoval tak na interpelaci komunistického poslance Leo Luzara.
Řehka tehdy řekl:
„Stydím se, stydím se, stydím se. Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost… To se nedá rozdýchat. Uráží mě to jako vojáka a uráží mě to jako občana České republiky,“ velmi ostře kritizoval brigádní generál Karel Řehka na soukromém profilu na Facebooku Zaorálkův návrh na ukončení mise v Afghánistánu.
Toto ostré vyjádření generála Řehky ovšem komentoval poslanec za KSČM Leo Luzar ve své interpelaci: „Myslím si, že zde pan generál Řehka trošku přestřelil, trošku moc přestřelil a měl by si jasně ujasnit dle Ústavy, kde je pozice poslance, zákonodárce a kde je pozice vojáka, který má bránit Českou republiku.”
Vy bolševici jste stejně kašpaři. Tak Kojzar nemá rád vojenský dril a zjednodušené myšlení, které někteří lidé nazývají »zelené mozky«. Ale k těm zeleným mozkům patřili přeci i soudruzi Koněv, Brežněv, Svoboda a spousta a milióny dalších vojenských soudruhů. Máme to chápat tak, že Kojzar nemá rád i je? No přiznám se, že som z toho voľaký zmätený. Súdruh a nemá rád zelené mozgy. To predsa ani nemôže byť súdruh. 😁😁😁
Brázda, ty hňupe, na pana Kojzara nemáš, nesaháš mu ani po kotníky s tvými zoufalými výkřiky.
Brázda, tvoje chabé znalosti, které upoceně vygůgluješ jsou k smíchu, ale co chtít od obdivovatele Fialy a Rychetského Pětikoalice a Pavla, stejných hňupů jako seš ty Brázda.
Komunisté byli nuceni držet armádu, aby se ubránili imperialistické agresi.