Proč ta nenávist?

Je konec oslav osvobození. I když mainstream se dále bude snažit dokázat, že generál generálů sedící na Pražském hradě měl pravdu, když prohlásil cosi o okupantech. Osvoboditele z východu je třeba nenávidět, teprve pak si dnešní politická garnitura bude moci oddechnout. Je třeba docílit situace, že to bude už při vyslovení slov Rudá armáda. Už dnes je proto třeba na každého z těch 144 000 padlých osvoboditelů rychle zapomenout, protože to přece byli okupanti a na okupanty se nevzpomíná. Tak to prosazuje dnešní vedení státu.

Je ovšem třeba si proto položit otázky: Proč ta nenávist? Protože se Rusko domnívá, že má právo bránit etnické Rusy žijící na Ukrajině, kterým je ubližováno? Protože se vstupem svých vojsk na Ukrajinu dopustili porušení územní celistvosti této země a pletou se do záležitostí, jež jsou věcí jen a jen Ukrajiny? Ale proč tzv. demokratický západ se také do takových věcí plete?

Každá z výše položených otázek má svou odpověď. Je však jen nepatrnou částí mozaiky a většinou se nás ani netýká. Jde o cizí zájmy, které jsme přijali velmi iniciativně za své, ač nám v budoucnu naše dnešní angažovanost bude spíše škodit, než být k užitku. Věřit fialovským propagandistům je totiž zavádějící, protože jejich tvrzení byla vyslovena jen proto, aby zakryla skutečnou pravdu.

Takže – jak to vlastně je doopravdy? Jde o hlavní příčinu nenávisti. Ale ta není v tom, co nám předkládá dnešní režim, tedy v obraně práv Ukrajiny, demokracie, lidských práv. Odpověď nám sdělil už před šesti staletími Niccolo Macchiavelli: »Lidé spíš zapomenou na smrt třeba i vlastního otce, než na ztrátu majetku« (Vladař). A jsme u jádra věci. U skutečného důvodu. Z východu, ze Sovětského svazu, tedy zjednodušíme-li odpověď, z Ruska, k nám přišel socialismus. Odvěkým nepřítelem nebylo tedy Rusko, ale kolektivistické zřízení, které bralo bohatým a pozdvihávalo chudé. To od roku 1917 se prosazovalo tam na východě. Nebýt války nedostalo by se k nám, nebýt osvoboditelů, tedy Rudé armády, nezvítězily by u nás socialistické myšlenky. Dál by vládl liberalismus (kapitalismus) a majetek by byl rozhodující při hodnocení postavení a možností člověka. Kdo by ho měl, by byl výš, kdo by ho neměl, byl by socka. Tak je to třeba každému vtlouci do mozku. Přesvědčit ho, že za liberalismu každý přece má šanci, jen většina vlastní neschopností na ni nedosáhne. Kdo, řekněte, chce být neschopným?

Socialismus, zlovolně nazývaný komunismem, je tedy vinen, že se snaživci celých čtyřicet let nemohli vydrápat nahoru a ti, co něco vlastnili či měli naději něco vlastnit a být tak víc než druzí, se stali jenom běžným průměrem. Zabránil tomu socialismus a socialismus, to byl Sovětský svaz a Sovětský svaz, to bylo Rusko. Tak jednoduše zní rovnice. Neubránil se jí ani exprezident Zeman, kterého jsem volil, když řekl, že má »dnešní ruská vedoucí garnitura v genech zakódovány imperiální ambice« (Právo 12. 3. 2024).  Také on zřejmě trpí komplexem z roku 68, kdy vojska Varšavské dohody zabránila rozvoji Pražského jara a možnosti alespoň částečného návratu liberalismu. Už tehdy si i on hledal své místo nahoře?

Rusko je tudíž vším vino, protože to slovo vším, je v tomto pojetí pouze synonymem pro socialismus.

Přesuňme se do současné doby, do války na východě Evropy. Rusko rovná se nepřítel, rovná se socialismus, Ukrajina to je spojenec – liberální demokracie – kapitalismus. Podle vítězů minulých voleb a jim nahrávajícímu mainstreamu je tato matematicky vyjádřená formule základem naší politiky a ideologických stereotypů. Tak je vychováván prostřednictvím televize, rozhlasových stanic, médií a různých narativů volič, tak je vychovávána ve školách a přes facebooky apod. ta nejmladší generace, jež z minulosti nezná vůbec nic. Společenský přístup je líčen jako zločin, společenský majetek jako omezení práva vlastnit, socialismus jako něco hrůzného a Rusko? Svým vstupem na naše území v roce 1945 to všechno způsobilo.

Jsme konečně u války na východě. Český občan jí má chápat jako boj svobody, jíž přináší liberalismus, s ruským socialismem, který – i když dávno také tady vzal za své – způsobil, že všichni nejsme milionáři, že jsme se odtrhli od Západu, ač přece nejsme snad ani Slované, ale Keltové a Germáni. Vinni jsou i Jungmann, Čelakovský, Palacký a Nejedlý, kteří nám vnutili naše slovanství. Možná však, že do řady viníků patří také Beneš a Masaryk. To se ještě musí promyslet. U Beneše je k tomu už nakročeno.

Na Ukrajině sice nevládne taková svoboda, jako u nás, zaznamenáváme i velkou korupci a ideologií je nacionalismus, jenž se odvolává na Banderu. Neříká se, že na fašismus, to by nebylo taktické, i když je to pravda. Proto se téměř tleská pomníkům vrahů z Ukrajinské povstalecké armády a mlčí k masovým vraždám Židů, ad., kteří za 2. světové války neměli to štěstí, aby uprchli do sovětského zázemí, či Rusů, Poláků, Čechů, Bělorusů, jen proto, že byli Rusy a Poláky, atd. Banderovci jsou přece naši a našich se nemůže týkat kritika nechápajících či skalních rusofilů. Naši jsou prostě naši, i když nad nimi vlaje banderovský trojzubec či všelijak překreslený hákový kříž.

Rusové jsou tedy zosobněním socialismu a tedy zločinu, Ukrajinci demokracie a lidských práv (papírově se snese všechno a lidé, když se jim to stále bude zdůrazňovat, nakonec mohou uvěřit). Proto náš stát je pro Ukrajince, proto je pro liberální a nikoli socialistickou společnost, jež na první místo staví život – a řekněte, co je vlastně život bez majetku?

Ale skutečně to budou mít s naším předěláním tak lehké anebo svým mlčením to Žáčkům, Foltýnům či Pavlům aj. svým hlasem ve volbách usnadníme?

Jaroslav Kojzar

PS: Pregnantně to kdysi vyjádřil velkostatkář a přední politik agrární strany Zadina, když se ho ptali, zda se neobává Němců. Odvětil tehdy, že nikoli, že na rozdíl od bolševiků, tedy stoupenců socialismu, mu nacisté jeho prkenici nevezmou.