Spor kolem zatykače

Evropou a zeměmi amerického bloku hýbe rozhodnutí mezinárodního týmu žalobců požádat o zatykač nejen na vůdce Hamásu, ale i na izraelského premiéra Netanjahua. Důvodem je zabíjení nevinných civilistů a především dětí, ničení jejich obydlí, infrastruktury enklávy Gaza. Jen v tomto pásmu zásahem izraelské armády zahynulo na dvacet pět tisíc lidí, přičemž vojenská akce Izraele ještě nekončí. Na tom nemají vinu jen představitelé Hamásu, ale také izraelská armáda, kterou jako mstitele poslalo do pásma Gazy vedení židovského státu, jehož hlavním představitelem je právě premiér Netanjahu a která viník neviník likviduje vše, co se jí postaví do cesty, nebo spíše, co jí je v cestě.

My v České republice, jakožto světový arbitr lidských práv, k čemuž se veřejně hlásí naši představitelé, bychom měli souhlasit. Odpovídá to přece polistopadovému kursu, na němž si Václav Havel vybudoval mezinárodní renomé. Máme sice své zkušenosti s polistopadovými prohlášeními, ale toto byl grund nejen Charty 77, ale dokonce i této vlády, která dnes ovládla Strakovu akademii. Proto jsem se zájmem očekával, jak bude záměr komentovat současný český premiér. Bál jsem se »kulatých slov«, jimiž se vyhne odpovědi. Ten ve svém stanovisku nezklamal. Na adresu šéfa žalobců prohlásil totiž: Musíme rozlišovat, kdo to vše způsobil. Proto jsme vlastně tento požadavek zavrhli.

Takže, pochopil-li jsem správně, pak platí, že dopustil-li by se jeden z mých vzdálených příbuzných zločinu, trest padne i na mne a mou rodinu a nikdo se nezeptá, zda jsme o jeho akcích měli povědomí anebo už dávno jsme se rozešli. Prostě kafkovské slovo Vinen bude uplatněno i proti nám.

Nebo jiný příklad. Druhá světová válka. Stála miliony životů a nevyčíslitelné ztráty hodnot. Fialovské tvrzení Musíme rozlišovat, kdo to vše způsobil, označuje jednoznačně nacistické Německo. Jenže je to pravda? Kam zařadit Mnichov, kdy jsme my, občané mírového Československa, byli bezostyšně prodáni? Přijmeme-li tezi, že pouze nacistická rozpínavost, pak vlastně mnichovské aktéry nelze z ničeho vinit. Ani tzv. sudetské Němce, kteří vyvolali atmosféru nenávisti. Patnáctý březen byl pak jen dovršením mnichovského ujednání. Tak to myslel Petr Fiala? Doveďme to ještě dále – odsun neboli vyhnání, byl podle sudetenlandsmanšaftu důsledkem předchozích událostí. Ale jakých? Těch souvisejících s Mnichovem anebo jen s 1. zářím, kdy nacistické Německo napadlo Polsko a my jsme už vlastně byli součástí Velkoněmecké říše?

Dnes je úplně učebnicovým příkladem válka na východě. Nebyla by, kdyby se dodržovaly Minské dohody. Tím nemíním zpochybňovat zbytečné válečné kroky, jež následovaly v únoru před dvěma lety a které svět dovádějí až na kraj nového válečného požáru, jenž může ohrozit samu jeho existenci.

Stejné je to i na Blízkém východě. Důsledky špatného řešení v izraelsko-palestinské válce z roku 1948 či ve válkách následujících tentokrát s částí arabského světa. Jednostranná podpora Izraele od Spojených států a velké části jejich spojenců, vč. České republiky, anexe území, která obývají etničtí Palestinci, Golanských výšin, odmítání uznání palestinského státu, jednání s Palestinci jako s »podlidmi«, mají jako důsledek dlouhodobé napětí v této části světa, jež se dostává i mimo tento region. Nelze se divit, že část Palestinců vyhnaných ze svých domovů či jejich potomků hledá radikální řešení. Jsem dalek podpory hrůzného činu Hamásu, ale i odvety týkající se všech Palestinců. Potrestat viníky vražd je nutné, ale nikoli stylem soudce Lynch pro všechny obyvatele Gazy. Čím jsou vinny mrtvé děti, které zabili v rámci odvetné operace izraelští vojáci? Co zavinili civilisté?

Vrazi z Hamásu by měli být potrestáni, ale nikoli tím, že bude zabito na dva a půl tisíce civilních osob, které nestačily uprchnout před odvetnou akcí izraelských ozbrojených sil, přičemž bojovníky Hamásu se nepodařilo eliminovat. O takovém řešení rozhodla izraelská vláda vedená premiérem Netanjahuem. I on je tedy vinen. Protože dosavadní způsob pacifikace Gazy je stejně zločinný jako ten, který zvolili hammásovští teroristé.

Vezmeme-li v úvahu Fialovo tvrzení, že Musíme rozlišovat, kdo to vše způsobil, pak je třeba se přesunout do roku 1948, kdyvrcholil střet mezi novými osadníky a arabskými obyvateli, kteří tu žili od nepaměti. Pak by ovšem naše reakce na premiérova slova měla zcela jiné vyústění. Proto si myslím, že vinen by neměl být v tomto »sporu« jen jeden.

Jaroslav Kojzar