Říká vám něco jméno Karel Brückner? Aby ne. Spolu s Dušanem Uhrinem nejúspěšnější kouč české fotbalové reprezentace po rozdělení federace.
On udivil krátce po přelomu století Evropu útočným fotbalem, kdy Česku jména jako Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Milan Baroš či Tomáš Rosický záviděl celý svět. Jen hloupou souhrou okolností nezískal na Euru 2004 v Portugalsku více než »bronz«. Defenzivně laděné Řecko vyřadilo favorita na titul v semifinále tzv. stříbrným gólem na konci prvního prodloužení. Nikdy předtím a ani nikdy potom tohle pitomé pravidlo neplatilo. Ale Češi naň doplatili. Podobně jako na ME 1996 ve Wembley v památném finále s Němci na tzv. zlatý gól (když padne v prodloužení, je jeho konec, zatímco u stříbrného platilo jen pravidlo o první části prodlouženého času, tedy o 15 minutách).
Jako by se ty pravidlové změny u sportu, který se pyšní tím, že je nejpopulárnější a nejsledovanější jen proto, že ty změny takřka nedělá nebo jsou pouze kosmetické, proti našinci spikly.
Ale vraťme se nyní ke Karlu Brücknerovi. Říkali mu »Klekí-Petra«. Oblíbenému hrdinovi z románů Karla Maye jako by z oka vypadl. I když úspěšnější pozorovatelé by namítli, že jen tím, jak měl dlouhé šedivé vlasy. Ovšem to při sportu není až tak důležité.
Po Euru 2004, kdy tým už nemohl hrát lépe, se ocitl pod palbou kritiky v problematické kvalifikaci o mistrovství světa 2006. A pak hlavně poté, co s týmem na MS nepostoupil ze skupiny. Přitom nikdo jiný zatím reprezentaci na největší fotbalový svátek modré planety dovést nedokázal. Předtím ani potom. A v následné kvalifikaci o mistrovství Evropy 2008 se ocitl pod palbou médií a časopis Totalsport dokonce napsal palcový titulek tohoto znění: »Dědo Brücknere, to nám hlava nebere.« Zkrátka si »Klekí-Petra« nastavil laťku příliš vysoko.
Nicméně platilo, že kdokoli přišel po něm, byl paradoxně s osobností Karla Brücknera srovnáván. Petr Rada by mohl vyprávět, ačkoli tak úchvatné představení, jaké tým předvedl při jeho startu v Anglii, již dlouho neuvidíme. Nebo Michal Bílek. Kolik ten zažil kritiky jako špatný trenér! Ačkoli už neměl k dispozici hvězdy typu Nedvěda, Poborského či Galáska, postoupil na Euru 2012 do čtvrtfinále. S podceňovaným týmem.
I tak ale Bílka veřejnost odsoudila (i pod tlakem médií – jaká shoda s dnešní politickou situací, co říkáte?). Sám přiznal, že chtěl s trenérským řemeslem seknout. A teď? Je nejúspěšnějším koučem ligy. Plzeň, která měla jít po nečekaně zdařilých letech »od válu«, dovedl k titulu i do milionářské Ligy mistrů.
A proč to celé se závěrem pracovního týdne vzpomínám? Protože reprezentační kouč Jaroslav Šilhavý poté, co nepostoupil s národním mužstvem na mistrovství světa do Kataru, vypadl i z elitní soutěže Ligy národů. Tento týden. Po sobotní ostudě s Portugalskem přišel úterní zápas Blbec ve Švýcarsku. Po třech tyčích a jedné neproměněné penaltě kapitána Součka z toho byla smolná prohra 1:2 a sestup.
Šéf Fotbalové asociace ČR Petr Fousek Šilhavého podržel a novinářský národ kouče rovněž nechává docela v klidu. Co by za to svého času Karel Brückner, ale i jeho zmiňovaní následovníci dali? Konečně ale národ (snad z velké většiny) pochopil, že generace Nedvědů a Poborských dala fotbalu vale a my musíme znovu čekat, jestli se nepovede vychovat podobnou. Dobu temna měli kdysi v Belgii i třeba ve Švýcarsku. A teď se jim jen díváme na paty. Vše je o výchově, o přípravě mládeže i o systému. Ne o reprezentačním kouči.
Je tedy dobře, že Šilhavý dál pokračuje, ovšem nedá mi to, abych si nevzpomněl na pány Rady, Bílky či Jarolímy. Co by za tento klid na práci dali!? Ale co by za něj dal i sám Karel Brückner! Měli jsme velké oči a neužívali si toho, že jsme na vrcholu.
Škoda, protože kdo ví, kdy se zas na něj vyšplháme, a zda vůbec…
Takže se omlouvám za jednostranně fotbalový komentář – a dál to znáte, milí čtenáři:
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.