Stálo je to život

Na rozdíl od katolické církve ta pravoslavná nemá hlavního představitele, jenž by spojoval všechny její odnože. Je autokefální, samostatná. To se týká od devadesátých let i té české, do té doby spojené s ruskou. Liturgické a další spojení pravoslavných církví však existovalo a existuje dodnes, i když současná politická situace narušila některé vazby. Zvláště pokud jde o ukrajinské »pravoslavce«. Měli jsme – a nejen my – s nimi negativní zkušenosti za války, po válce a ani dnes se vztahy naší pravoslavné a ukrajinské církve zřejmě nejeví jako právě nejvřelejší. Spíše preferujeme tu srbskou a ta zase úzce spolupracuje s ruskou. Ale přiznávám, nejde mně o analýzu vývoje pravoslavné církve u nás a ve východní Evropě. Jde mně o jediného člověka a nevím, zda to, že se jím budu zabývat, nebude bráno jako rusofilství anebo slovanofilství, které také není právě vyzvedávaným směrem a Koudelkova BIS ho zřejmě zaznamenává jako »státně nebezpečné«. Osobně bych se nerad dostal kvůli tomu do hledáčku našich, vlastně spřátelených zámořských zpravodajců, protože BIS pokládám za »komendu« příslušné centrály v americkém Langley, kam byly před několika týdny namířeny kroky nejen premiéra Fialy, ale také všech tří šéfů našeho Deep State.

Koho vlastně chci dnes připomenout? Bývalého katolického kněze, rodáka z Hrubé Vrbky, později biskupa Církve československé, který ve třicátých a počátkem čtyřicátých let jakožto biskup Gorazd působil v české části pravoslavné církve. Právě dnes (26. května) je to totiž sto čtyřicet pět let od jeho narození. Nejde mně o jeho životní příběh. Ten nám jako univerzální předložil ÚSTR. Jmenoval se ve skutečnosti Matěj Pavlík a zmíněný úřad má zřejmě důvod, proč vyrobil jeho zcela oficiální verzi a nabídl ji médiím a při tom umně vynechal jeho proslovanské přesvědčení. Nic na tom ovšem nemění fakt, že biskup Gorazd a další představitelé pravoslavné církve v českých zemích byli hrdiny.

Tehdy, na konci května 1942, se hledalo místo pro ukrytí parašutistů. Začala doba represí a ty se měly stále zvyšovat. Bylo třeba atentátníky a členy dalších skupin urychleně schovat a pak, až se situace trochu uklidní, je odsunout do relativně mimopražského bezpečí. Odboj takové místo hledal. Obrátil se i na některé katolické preláty. Neuspěl. Až u představitelů protestantské církve ano. Hlavní slovo měl biskup Gorazd do té doby nepolitický náboženský činitel. Spolu s druhými představiteli církve se rozhodl pro jisté řešení. Od poloviny třicátých let se barokní katolický kostel Karla Baromejského začal jmenovat sv. Cyrila a Metoděje a patřil pravoslavné církvi. Navíc měl vynikající skrývačku. Kryptu v úrovni ulice, jež dokonce umožnila přísun čerstvého vzduchu. Byl to veliký risk, ale biskup Gorazd a jeho přátelé ho vzali. Platilo pro ně, že Vražda na tyranu není zločinem. Věděli, odhalí-li se tento čin, není pro ně slitování.

Zradou se skutečně gestapo dopátralo až k ukrytým parašutistům. 18. června 1942 začala bitva mezi těmi v kryptě a stovkami příslušníků SS. Skončila smrtí parašutistů, kteří však své životy neprodali lacino.

A Godard? Byl zatčen 25. června 1942 doma v Horních Počernicích. Výslechy byly kruté. Moravcův tisk při tom štval a štval. Stal se pro něj zločincem, »trapným pastýřem«, »Benešovou stvůrou«, padouchem, zrádcem křesťanství. (Připomínám, že ukrajinská pravoslavná církev ve stejné době se zvláště na západě země stavěla na stranu Ukrajinské povstalecké armády, která vraždila polské vlastence, Rusy, židy, nefašistické Ukrajince, ve Volyni i etnické Čechy.)

Biskup Gorazd a jeho zatčení druzi, Vladimír Petřek, Jan Sonnevend a Alois Čikl prožili v následujících týdnech martyrium. 3. září v zasedací síni Petschekova paláce v Praze byli postaveni před stanný (»Lidový«) soud. Všichni čtyři byli odsouzeni k trestu smrti, přičemž den poté byli ve 14 hodin v Kobyliské střelnici zastřeleni.

Představitelé pravoslavné církve na rozdíl od těch, kteří se báli pomoci, riskovali život. Skutečně o něj také přišli, ale nikdo nepochybuje o tom, že by se v podobné situaci nezachovali stejně. Proto po Gorazdovi a jeho druzích byly později pojmenovány některé z okolních ulic a oni sami dostali in memoriam vysoké československé řády.

Jen na závěr bych chtěl poznamenat, že ani pro nás, kteří jsme žili v minulém režimu, nebyla jejich jména neznámá. Byli pro nás a stále jsou velkými hrdiny. Proč to zdůrazňuji? Protože se může stát, že někdo všechno, co jsem napsal, obrátí v opak. Nezapomeňme, že jde o pravoslavnou církev, která nezapírá své slovanství. Zkušenosti s ekvilibristikou dneška máme. Stačí si připomenout, jak v krátké době naši a slovenští demokraté obvinili zraněného Fica z eskalace napětí na Slovensku a tedy, že o atentát si snad přímo řekl sám.

Jaroslav Kojzar