Home Názory Takový byl John Fitzgerald Kennedy

Takový byl John Fitzgerald Kennedy

Čtyři zavraždění američtí prezidenti – Lincoln (1865), Garfield (1881), McKinley (1901), Kennedy (1963)! Může se to někde jinde stát? Nemýlíte se, když řeknete: může. Žádný stát není obrněn před šílenci. Jenže jít o šílence nemusí jít vždycky. Někdy může jít o záměr nebo dokonce i o politickou pomstu. Z těch výše jmenovaných mám na mysli třeba Lincolna. Také pokusy o převrat nebo alespoň ‚jiskru, jež by měla rozdmýchat požár‘, bychom mezi atentátníky našli. Ani my v Česku nejsme imunní. Vzpomeňte na neúspěšný atentát na Karla Kramáře a úspěšný na Aloise Rašína či pro svět šokující útok na Reinhardta Heydricha. Běžnější ovšem je záměr odstranit vůdce, protože někdo další v řadě bude vstřícnější a třeba i odvede zemi, společnost, na jinou, pro atentátníky přijatelnější kolej. Tak tomu bylo třeba při pokusu zavraždit Lenina (1918), tak tomu bylo při atentátu na rakouského premiéra Karla von Stürgha sociálním demokratem Friedrichem Adlerem (1916) či na jugoslávského krále Alexandra I., při němž také zahynul francouzský ministr zahraničí Louis Barthou (1934). Pokud jde o ten, od jehož uskutečnění právě dnes uplynulo šedesát let, zdá se, že tomu bylo nejinak. A jsme u vraždy, která se stala 22. listopadu v texaském městě Dallasu na…

Takže jsme u atentátu na čtvrtého ze seznamu amerických prezidentů, kteří zemřeli násilnou smrtí, Johna Fitzgeralda Kennedyho. Tehdy sem do Dallasu v rámci předvolebního boje přijel sám prezident s manželkou. V otevřeném voze projížděli za doprovodu texaského guvernéra špalíry svých příznivců. Ostatně, proč by nepřišli i nepříznivci, když městem projíždí populární prezident?

Ve 12.30 se ozvala rána, spíše několik ran, kulka z pušky zasáhla prezidenta a guvernéra. Prezident byl mrtev, guvernér zraněn a střelec? Brzy jednoho našli. Jmenoval se Lee Harvey Oswald a měl něco společného s Kubou, Sovětským svazem, ale i se CIA a kubánskými proticastrovskými emigranty. Do dvou dnů byl však zastřelen. Zase zúřadoval podivný atentátník a vyšetřování bylo narušeno. Kromě CIA tu byla Warrenova komise – Zvláštní výbor pro vyšetření atentátu. Rok jí trvalo, než sdělila světu, že zřejmě šlo o připravovanou vraždu, o ‚organizované spiknutí‘. Kým? Jak? Proč? Nenašla odpověď.

Kromě ní tu však byli další hledači pravdy. Novinář Mark Lane si dal tu práci, že sepsal dlouhou řadu pochyb o šetření komise. Jeho kniha Honba za právem vyšla i česky. Nad problémem se zamyslel i publicista, později diplomat, Ivan Brož, když už v titulku své knihy napsal: Záhady atentátů na prezidenty USA. Nejen ovšem tito dva se pokoušeli zodpovědět mnoho otázek. Mark Lane nám dokonce předložil dlouhý seznam těch, kteří se pokusili najít viníky a záhadně zemřeli nebo zahynuli ‚v autohaváriích‘.

Takže, kde hledat aktéry, když střelec – byl-li to vůbec Oswald – byl velmi rychle odstraněn? Pokud jde o odstraňování svědků nebo vrahů, nic ovšem nového. Tak byla odstraněna v sovětském Rusku atentátnice Kaplanová a později vrah Kirova, a ve Spojených státech i John Wilkes Booth, jenž zavraždil Lincolna. Atd., atd.

Kdo tedy měl zájem na odstranění Kennedyho? Podle amerických zdrojů se mezi podezřelými objevilo slovo Kuba, Sovětský svaz, ale i mafie, FBI a CIA, dokonce i odbojná část vlastní strany vedená viceprezidentem Johnsonem, stoupenci nadřazenosti bílé rasy, odpůrci liberálních prezidentových reforem, majitelé naftových polí, atd. Odpověď nenalezena. Na každém ze jmenovaných kus obvinění stále zůstává a nelze ho bez nalezení skutečných zabijáků smýt. Na otázku Cui bono? nelze totiž jednoznačně odpovědět. Jen ta Kuba a Sovětský svaz jsou poněkud zavádějící, protože jeho smrt mohla znamenat a skutečně znamenala zhoršení mezinárodních vztahů a především těch s těmito státy.

Možná, že odpověď bychom měli hledat v odpovědi na otázku: Kdo vlastně byl John Kennedy? V době zvolení to byl nejmladší americký prezident. Éra Trumanů a Eisenhowerů, která napětí mezi velmocemi vyostřila, jím vlastně skončila, i když za jeho prezidentství dvě krize mohly rozbořit svět – Berlínská a Karibská. Připomínám v této souvislosti jeho slova, jež vyslovil v západním Berlíně, která čas od času někdo opakuje, i když ono opakování se stává spíše výsměchem pro repetenta (Všichni svobodní lidé, všude kde žijí, jsou občany Berlína. A proto i já, jako svobodný člověk jsem hrdý, že můžu říct: Ich bin ein Berliner. – Jsem také Berlíňan).

Nakonec přece jen svět zamířil k významným dohodám přes extempore, jímž byla ‚bota‘ avanturisty Nikity Chruščova a neúspěšná akce na Playa Giron, v níž Kennedy nenechal americké vojenské síly jít na pomoc poráženým kubánským contras. Uvědomoval si totiž důsledky.

Byl nadále americký, sdílel názor na předurčenost Spojených států určovat běh světa, ale řešit problém válkou nechtěl. Věděl, že by se problém stejně nevyřešil, ale že svět by stál na pokraji katastrofy. I když se nakonec odhodlal vyhrotit krizové situace a hrát ‚va bank’ nepočítal se skutečným válečným řešením. Stejně tak jeho protějšek Chruščov. To ovšem umožnilo mírová jednání, protože nikdo jako první nechtěl válku začít.

Snad jeho pacifistický přístup k řešení problémů vyvolaly zkušenosti z války, kdy sám byl těžce zraněn poté, co jeho člun byl potopen japonským, a kdy jeho starší bratr Joe zahynul při plnění bojového úkolu.

Za jeho v podstatě krátké vlády byla přijata řada reforem, které zatřásly, nebo měly ještě zatřást, americkou společností. Zvláště ty, které zrovnoprávňovaly afroamerické spoluobčany. Byl to doslova revoluční krok, který v rasisticky stále myslícím jihu USA vyvolával odpor. Před podpisem byly údajně také další zákony, které se měly týkat sociálních oblastí. S mnoha z nich viceprezident Johnson nesouhlasil. Když po atentátu vstoupil do letadla, aby složil prezidentský slib, prý část z těch, které stačilo jen parafovat, shodil – obrazně řečeno – ze stolu. Také odpor k otevřené americké účasti na válce ve Vietnamu, jež za Kennedyho ještě byla v počátcích a prezident by jí zřejmě dále neeskaloval. Johnson nechal naopak válku naplno rozhořet. Byla z toho nakonec největší blamáž, ještě před Afghánistánem, která americkou společnost ovlivňuje dodnes. Možná proto taková angažovanost ve válce na východě Evropy, jež má americkému národu vrátit sebevědomí. Není od věci hledání oněch atentátníků mezi stoupenci rázného řešení.

Dodnes se mluví o úloze Deep State, zvláštních služeb, tedy CIA, v atentátu na Kennedyho. Důkazy chybí. Jenže lze někdy těmto silám vůbec něco dokázat? Mají právo tvrdit, že jména informátorů se neprozrazují a vlastně při tom svobodně tvrdit cokoli. Dokonce ani jejich šéfové se nedozvědí nic, co je naprosto »seckret information« a čemu se musí věřit. Ostatně také my máme, nebo měli bychom mít své zkušenosti s Koudelkovým týmem a s jeho občasnými zprávami snad dokonce »ze záhrobí«. Při tom se podle nich chová naše vláda, aniž vznáší pochybnosti. Zvláště pak, když je ta naše služba úzce svázána se zvláštní službou jinou.

Podle amerického režiséra Oliwera Stona, který dokonce na toto téma vytvořil seriál, »do okamžiku, kdy prezident Kennedy přijel do centra Dallasu, aby zahájil kampaň za znovuzvolení, si stačil udělat mocné nepřátele ve vrchních patrech establishmentu: ve zpravodajských službách, armádě, v obchodě.« Takže hledáme, nebo ti, co hledají, vlastně jehlu v kupce sena.

Dnes je výročí atentátu na populárního amerického prezidenta. Stále se na něj, na rozdíl od jeho nástupce Lyndona Johnsona, vzpomíná v dobrém. Při tom mnohé by nasvědčovalo, že přece jen nebyl tak příkladným. Nejen v osobním životě, o čemž existují dokonce »celé zkazky«, ale ani s tou uvážlivostí v jednání, snahou nastolit ve světě mír, či zmodernizovat myšlení Američanů to nebude tak »horké« – to slovo jsem si vypůjčil z názvu velmi oblíbeného filmu, kde hrála jedna z jeho favoritek. Nezastavil zmíněnou válku ve Vietnamu, jen tam nechtěl posílat americké vojáky. Byl v tom naprosto americký. Mělo se válčit za USA, ale silami jiných. Nesmířil se s vládou Fidela Castra na Kubě. Odmítl však kvůli tomu riskovat válku. Věřil ve vůdčí sílu Spojených států. Obchodními a diplomatickými cestami začal vytvářet základy pro úspěšnou politiku své administrativy v Africe, zavázal si západní Evropu různými výhodami a vzal na sebe velkou část odpovědnosti za její obranu. Převzal mírové iniciativy z rukou prosovětského tábora (anebo je přijal). Jeho slova byla sympatická na celé Zeměkouli: »Lidstvo musí učinit přítrž válce, jinak válka učiní přítrž lidstvu.« Atd.

Takový byl John Fitzgerald Kennedy, syn podnikatele a diplomata, velvyslance v Británii, absolvent nejvznešenějších a nejdražších amerických vysokých škol, právník vzděláním, prezident, jehož jméno se často cituje, ale jehož skutečné vrahy nebo podněcovatele vraždy dosud neznáme.

Jaroslav Kojzar

2 KOMENTÁŘE

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here