Home Kalendárium Vyprávěl nám o lásce k této tvrdé kamenité zemi

Vyprávěl nám o lásce k této tvrdé kamenité zemi

Jaroslav Kojzar

Naši jihozápadní hranici s Německem (s Bavorskem) tvoří většinou hory. Šumava na české straně s Plechým (1378 m) – za protektorátu s Javorníkem (1067 m), a Český les s Čerchovem (1042 m). Na šumavských pláních a mezi zdejšími horami žili od 16. století německy mluvící Králováci, pod Čerchovem pak čeští Chodové. Také oni, stejně jako Králováci, měli střežit hranice českého království před vpády cizích hord. Na Šumavě, v podhůří, byla pravlast Čechů a vyrostla tu česká města, do nichž za obchodem a směnou zboží směřovali i Němci z hor, pod Českým lesem mohla vyrůst jen česká města, zvláště pak Domažlice, z nichž »paní komisarka«, Božena Němcová, směřovala při svých procházkách do chodských vesnic a zapisovala si zdejší písně, zachycovala zdejší život a psala o něm do českého tisku. Tehdy se v obou částech našich hranic zrodili velikáni české literatury. Shodou okolností podle jmen v rodných listech Němci. Přesto se v literatuře později u národnosti obou mohlo napsat: česká. Na Šumavě a pod Šumavou to byl Karl – Karel Klostermann, v Českém lese pak Heinrich – Jindřich Šimon Baar. A o tom bych si s vámi dnes chtěl vyprávět, protože zítra tomu bude  právě sto padesát pět let, co se v kraji pod Čerchovem narodil…

Rodná obec se jmenovala Klenčí a byla pod zmíněným Čerchovem, proto se ona poslední slova k jejímu názvu připojují. Byl synem rolníka. Nepříliš bohatého. Proto po gymnáziu v Domažlicích nezamířil na vytouženou filozofii, ale na pražskou bohosloveckou fakultu a stal se knězem. Jako kaplan se dostal na Přimdu, kousek od rodného kraje, pak ho posunuli blíže ku Praze, do Spáleného Poříčí, aby později ještě více přiblížili k hlavnímu městu přesunem do Stochova, Ořechu, Únětic. Samostatnou faru dostal v Klobukách na Slánsku, později to byl znovu Ořech…

Byl přesvědčen, že katolickou církev je nutné reformovat. Reformace se však ukázala jako neuskutečnitelná. Až příliš byl zahnízděn stereotyp. Za Rakouska to tedy možné nebylo. Také tzv. katolická Moderna zůstala na povrchu. Baar byl však dál než hnutí, které chtělo do literatury vnést ducha modernosti a odstranit sterilitu katolických autorů. Byl realista, názory a životní příběhy mu byly bližší než příliš religiózně směrovaná díla.

Do penze odešel až za republiky. V té době stál v čele Jednoty katolického duchovenstva československého, jež tu sice už počátkem století bylo, ale na nátlak církevních prelátů muselo být zastaveno. Jednota však skončila svou činnost v roce 1920 vznikem církve československé, kdy z katolické církve odešla tolerantní část katolické církve. Zemřel v roce 1925 a pohřben je v rodném Klenčí. Potud jeho stručný životopis. Jenže nejde o fary, kde působil, ale o jeho literární dílo. A to bylo rozsáhlé. Navíc spojené s jeho Chodskem, na něž nikdy nezapomněl, s obyčejnými lidmi a jejich osudy a – dodejme – s láskou k rodné české zemi…

Všecky struny v srdci
mém již popraskaly.
Jedna jediná mi zbyla.
Miluješ-li mě – dej – abych
směl na ni zahrát
píseň o lásce k této
tvrdé kamenité zemi.

Seznam jeho děl je velmi dlouhý. Byl plodným spisovatelem. Několik z nich bylo dokonce zfilmováno – Jan Cimbura či Román farského kněze. Další měly ve své době velké množství čtenářů. Připomeňme Pověsti ha pohádky z Chodska, Pro kravičku, Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy, Hanýžka a Martínek (pro děti), Chodská čítanka, atd.

Právem byl nad krajem postaven Baarovi pomník. To bylo v roce 1933. Po Mnichovu, kdy se ze zdejšího kraje nepodařilo skoro nic uzmout, kromě české půlky Čerchova. Tedy i Baarův pomník Na Výhledech. Strhli ho, zničili. Hlásil se totiž k Čechům a jeho socha se dívala dolů na své rodné Chodsko.

Jindřich Šimon Baar oslavil ve svých knihách českého venkovského člověka, život na vsi s jeho problémy a radostmi. Společně s Raisem, Antalem Staškem, Karolinou Světlou, Gabrielou Preissovou, bratry Mrštíky, Stroupežnickým se stal zakladatelem původní české venkovské literatury. V tom je jeho odkaz pro nás dodnes velmi poučný a inspirující a to jako protiváha kosmopolitismu dneška.

Jaroslav Kojzar

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here