Zmizelé stavby a Santini-Eichel

Jel jsem autem po pražské Magistrále. To je ta »dálnice« prořezávající se Prahou – jak jistě vědí i nepražští obyvatelé. Znovu jsem si připomněl místo, kde stával Transgas. Bylo téměř na konci Vinohradské třídy v křížení u Muzea – po válce nazvané na asi deset let po Stalinovi, ale dodnes se jí mezi některými staršími Vinohraďáky říká »Stalinka« či »Fošovka«, tak se totiž jmenovala před válkou a bylo to po francouzském generálu Fochovi – kde byl postaven na malém náměstíčku mezi několika budovami. Zaplňoval prostor. Brutalitní architektura éry socialismu však novému majiteli začala vadit a tak ji, docela rychle totiž předstihl schválení dokumentu o památkové ochraně, nechal zbourat. Nic nevadily protesty architektů a mnoha Pražanů. Dnes je tam prázdné místo, a co bude dál? Kdo ví?

Nejde však jenom o Transgas. Jen namátkou – o kousek dál stojící budova Rudého práva postavená v osmdesátých letech, jíž také získal soukromník, vzala za své. Zřejmě se nehodily její kanceláře, které byly malé, nereprezentační, určené pro píšící novináře, a nová elita v nich nemohla ukazovat svou velkolepost. Tak na témže místě vznikl nový dům odpovídající myšlení »nově zrodivší se majetkové šlechty«. Nebo hotel Praha na Hanspaulce. Prý vadil pohledu z vily miliardáře na Prahu a tak, ač architektonicky patřil mezi velmi povedené stavby, byl zbourán a prostor srovnán se zemí. To tady také už bylo, ale týkalo se to okupace, kdy se srovnávalo se zemí, abychom ani kousek bývalé zástavby nemohli po hrůzných činech smrtihlavského vedení země v budoucnu spatřit. Nyní je na jeho místě park. Proč ne? Ač prý tu mělo vzniknout jakési centrum pro děti. Dětem přece stačí pískoviště.

Jsme opravdu jako národ tak málo kulturní, nebo alespoň někteří, či je to znak všemocnosti zbohatlíků, že si mohou dovolit likvidovat cokoli, co jim stojí v cestě, anebo co jim připomíná dobu, kdy zdaleka neměli miliardy? Při tom přece ti na Václavském náměstí v onom pověstném listopadovém týdnu křičeli: My nejsme jako oni. Jenže ti »oni«, kteří mizeli ze scény, mnohé stavby zachovali. Někdy se dokonce poctivě starali o jejich údržbu, i když ne vždy bylo dost prostředků, aby byly opraveny třeba v plné kráse, a to přesto, že tyto stavby byly v rozporu s »jimi« prosazovanou ideologií.

Vzpomněl jsem si na výše zmíněné dnes již neexistující stavby v souvislosti s jedním výročím, na něž jsem narazil v kalendáři. Dnes je tomu totiž právě tři sta let, kdy v Praze zemřel pražský rodák, geniální stavitel Jan Blažej Santini-Aichel ve věku čtyřiceti šesti let. Nebyl to dlouhý věk, spíše krátký. I na tuto dobu. Přitom po něm zůstalo dodnes na osmdesát prokázaných staveb a na dalších skoro dvě stovky neprokázaných. Tedy co se týče jeho případného autorství nebo alespoň spoluúčasti. Při tom převážná část jeho staveb byla církevních nebo objednaná církevními hodnostáři.

Ty prokázané a vlastně i většina těch, jejichž autorství nemůžeme Santinimu přičíst, přečkaly staletí. Také dobu po 28. říjnu 1918, kdy se nový stát zbavil tíhy habsbursko-římské závislosti a někdy v revolučním nadšení likvidoval památky na katolickou církev, která byla oporou monarchie, za nacistů, kteří věřili jen ve svého Vůdce a nového Boha – Prozřetelnost, i za éry socialismu, v níž zvítězil ateismus. Proto se také jeho stavbám můžeme obdivovat. Některé z nich se dokonce staly památkami UNESCO. Santini totiž měl osobitý styl a své zcela atypické vidění. Odklonil se od zvyklostí baroka, i když byl barokním stavitelem, a dokonce »vymyslel« barokní gotiku, kterou pak napodobovali někteří další tehdejší stavitelé. Bylo to v době, kdy v českých zemích pracovala řada velikých stavitelů – Kaňka, Alliprandi, Mathey, Dientzenhoferové, Haffenecker, Lurago… Santini však svými odvážnými řešeními vynikal.

Jmenujme některé z jeho architektonických skvostů… Poutní kostel na Zelené hoře, kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci, klášterní kostel v Kladrubech, chrám Jména Panny Marie ve Křtinách, Klášter v Plasech, kostel sv. Václava ve Zvoli, poutní kostel Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici… Kromě toho však i zámek Karlova Koruna či třeba Kolovratský palác na pražské Malé Straně, atd. Nebýt ovšem moderních »obrazoborců«, mohly by se i budoucí generace stejně jako my dnes kromě Santiniho staveb obdivovat třeba i dílům architektů Václava Aulického, Jindřicha Malátka, Jiřího Eisenreicha, Jaroslav Paroubka, Arnošta Navrátila, Radka Černého, Jana Sedláčka či Miloslava Koukolíka. Ty však, bohužel, už uvidět nemohou. Při tom jména zmíněných architektů patří mezi ta, o nichž se budoucí generace budou dozvídat při přednáškách nejen na fakultě architektury. Možná, že někdo z přednášejících podotkne jen větu o »novodobém diletantismu a primitivech«, a bude mít pravdu.

Jaroslav Kojzar