Zpochybňovaný Dekret kutnohorský

Do 18. ledna 1419 pražskou univerzitu podle rozhodnutí císaře Karla spravovaly čtyři národové (ve smyslu místním, nikoli jazykovém) – Bavoři, Sasové, Poláci a Češi, přičemž ti, kteří pocházeli dále z Německa, byli zařazeni do skupiny podle jakési dělicí čáry mezi Bavorskem a Saskem, a ti, co pocházeli dále z východu, zcela jednoduše k Polákům. Pod Čechy patřili studenti a profesoři ze zemí Koruny české, tedy i Lužice, a počítalo se sem Podunají a Uhry. Mělo to svou logiku. Karel se totiž domníval, že založil středoevropský stát, jenž bude silný i po něm. Mýlil se, neměl tak schopného syna a ten první, nejstarší, Václav IV., měl daleko k evropskému vládci.

Karlovo členění univerzity odpovídalo jeho panovnickým zájmům, jenže Václavova vláda se časem smrskla jen na torzo otcova vládnutí. V podstatě, zjednodušeně řečeno, Václavovi zůstaly jen země Koruny české.

Jde ovšem o rozhodování na univerzitě. Česká část byla nakloněna reformě církve. Obě německé byly naopak naladěny protireformisticky. Také ta polská se k nim připojila. Proto univerzita schválila přes hlasy Čechů odsouzení spisů Viklefa, což vyvolalo uvnitř vysokého učení napětí. Rozhodující střet musel dřív nebo později přijít. Jen bylo otázkou kdy a bude-li to vyhovovat panovníkovi.

Václav před pisánským kongresem potřeboval podporu své snahy o německý královský trůn. Německé části univerzity dávaly přednost německému kandidátovi. Václav byl pro jiné řešení schizma než arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka. Zbývala třetí část delegace z Čech zastupovaná univerzitou. Bylo proto nutné rychle jednat. Toho si byla vědoma i česká část univerzity. Výhodné bylo, že právě v tu dobu stál v čele učení Jan Hus. Ten společně s profesory Jeronýmem Pražským a právníkem Janem z Jesenice vypracoval text dokumentu. S ním pak odjeli za králem Václavem IV. do Kutné Hory, kde se v té době nacházel. Přítomnost Jana Husa aktu není stoprocentně doložena. Byl totiž v tu dobu nemocen. Důležité však bylo, že Dekret byl podepsán a okamžitě uskutečňován. Tak se univerzita dostala do českých rukou a teprve až Bílá Hora znamenala změnu, kdy její vedení převzali latinizující jezuité. Definitivní zlom nastal až v druhé polovině 19. století, kdy byla rozdělena na českou a německou, i když v názvu se stále pro obě části objevovalo Karlo-Ferdinandova univerzita Praha.

Kritici Kutnohorského dekretu vyslovují své pochybnosti o tom, zda splnil svůj úkol a zda neublížil úrovni výuky. Skutečně na dva tisíce studentů a profesorů během následujícího roku ukončilo pobyt v Praze. Zamířili do nově založené lipské univerzity anebo do dalších, které v Evropě začínaly vznikat či existovaly. To znamenalo jisté pochopitelné oslabení dosavadní úrovně, ale zároveň, pokud jde o národní povědomí, bylo tu i pozitivum. Ti, kteří zde vystudovali, zůstali ve své rodné zemi a rozšiřovali vzdělanost lidu dál. Působili na ní dál takoví profesoři jako byl nejen Mistr Jan, ale také další z jeho myšlenkové skupiny, například teolog a astronom Křišťan z Prachatic, matematik, astronom a lékař Jan Šindel a později filozof a matematik Zikmund Antoch z Helfenberka, matematik a geograf Martin Bacháček z Nouměřic, astronom Daniel Basilius z Deutschenberka, astronom, botanik a lékař Tadeáš Hájek z Hájku, právník Viktorin Kornel ze Všehrd, astronom, matematik a teolog Václav Fabri z Budějovic, matematik a historik Marek Bydžovský z Florentina, slavný lékař Jan Jessenius, matematici a astronomové Johannes Kepler a Tycho de Brahe a další.

Když se pak v dubnu 1881 univerzita rozdělila na českou a německou, německá strana byla přesvědčena, že ta česká nebude mít dost přednášejících, aby byla životaschopná. Mýlila se. Velmi se mýlila. Namátkou jmenujme profesory Golla, Gebauera, Janského, Masaryka, Maydla, Augustina, Domina, Kukulu, Pekaře, Pelnáře, Hrozného, a mohli bychom jmenovat mnoho a mnoho dalších.

Jaroslav Kojzar