Proslulou oligocénní lokalitou jsou Bechlejovice u Děčína. Hlavní horninou tu je laminovaný diatomit, zdejší jezero tehdy bylo domovem paleogenních žab. Ve zdejší diatomitech bylo nalezeno pět druhů žab a jejich zkameněliny patří mezi výborně zachované exempláře i co se kvality zachování na světových lokalitách týče. Je-li však jezero, nacházejí se tu i další pozůstatky živočichů, a také rostlin. Podle nich víme, že kolem tehdejší vodní nádrže rostl opadavý listnatý les s habrovcem, jilmy, javory a lípou, v podrostech s keři růží, hlohů, dřínů a mnoha jiných rostlin.
Ještě vám dlužím vysvětlení, co je to diatomit. Diatomit je hornina, která je tvořena většinou opálovými schránkami rozsivek (jednobuněčné řasy, latinsky Diatomaceae – otdud také název horniny), které tvoří nejméně 40 procent jejího objemu. Kromě schránek rozsivek a jejich úlomků jsou v křemelinách zastoupeny také jílové minerály, nejčastěji kaolinit a illit.
Diatomity vznikají ve sladkovodním i mořském prostředí (naše diatomity jsou sladkovodní, jinak by v nich nemohly žít žáby), ale i v oblastech se smíšenou (brakickou) vodou. Existenci velkého množství rozsivek v takových vodách podmiňuje vysoký obsah SiO2. Sladkovodní diatomit je typický nízkou krystalinitou křemene a je méně vhodný pro průmyslové využití. Vznikají však i v dnešních vodních pánvích chladnějších oblastí, chudých na uhličitan vápenatý. Velmi příznivé podmínky pro rozvoj diatom představují blízké sopečné oblasti, neboť sopečný popel je snadno přístupným zdrojem potřebných anorganických látek pro stavbu schránek. A to oblast Děčínska byla, vždyť nedaleko je České středohoří i Lužické hory, kde tehdy sopečná činnost probíhala. Proto, kromě rozsivek, obsahují naše diatomity příměsi jílů, tufů a písku.
Naše diatomity jsou zajímavé také tím, že se v nich střídavě objevují tmavé a světlé vrstvičky. Ty tmavé vznikaly v chladném období, kdy do vody spadly listy opadavých stromů a keřů a přes zimu se rozložily. Zanechaly tak v usazujícím sedimentu svou »uhlíkovou« stopu. V teplém období pak vznikaly světlé vrstvičky, ve kterých je spousta rozsivek, neboť teplo podporovalo jejich růst.
Zdejší les byl velmi různorodý. V diatomitech se zachovaly pozůstatky jednoho druhu mechu, dvě kapradiny, 1 cykas, jeden jehličnan a více než 70 druhů krytosemenných rostlin, z nichž mnohé druhy zde byly nalezeny poprvé na světě. Nejčastějšími zkamenělými pozůstatky toho lesa jsou listy habrovců, jilmů a javorů. Dál od jezera pak rostly třeba lípy. Pozoruhodné jsou nálezy listů mahónií, platanů, zelkovií a z keřů některých druhů růží i hlohů.
Rekonstrukce vegetace na základě lokálních souborů makrofosilií předpokládá, že pouze úzký pruh vodních rostlin (lekníny a rákosiny) vroubil vody jezera. Vyvýšená stanoviště kolem jezera byla pokryta na bohatých půdách, vyvinuvších se ze sopečných vyvrženin, vzrostlými stromy – javory, lípami a olšemi. Palynologické (pyly kvetoucích rostlin) údaje přesvědčují, že tato charakteristika se týká jen úzkého výseku krajiny, kdežto v širším okolí byly zastoupeny další jehličnany a listnaté dřeviny. Věk lokality Bechlejovice je odhadován na spodní oligocén vzhledem k přítomnosti starobylých prvků dřevin zde tehdy rostoucích. Byl to bezesporu úžasný opadavý prales, ve kterém se vyskytovala i velká zvířata. O tom až příště.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora