Historicky první mládě banánovce obecného se podařilo odchovat v Zoo Olomouc. Mládě mohou návštěvníci od poloviny tohoto týdne vidět na vlastní oči ve venkovní voliéře a porovnat, nakolik se zhruba jeden a půl měsíční mládě již podobá svým pestře zbarveným rodičům. Další novinkou v Zoo Ostrava je po roční pauze návrat gepardů.
»A co že to je za tajemné zvíře ten banánovec? Možná je známější pod názvem turako fialový. Latinský název Musophaga ale znamená ‚banánožrout‘«, vysvětlil kurátor ptáků Zoo Olomouc Jan Kirner. Banánovce obecné chová olomoucká zoo nepřetržitě od roku 2009, ale až v druhé polovině června tohoto roku chovatelé zaznamenali v hnízdním košíku jedno vejce. Po mnoha neoplozených snůškách se konečně zadařilo a 25. června se vylíhlo malé, černé, »huňaté« mládě. Rodiče ho urputně bránili tak, jak to mívají turaka ve zvyku. Proto se každá kontrola rovnala malému dobrodružství. Mláďata turak přirozeně překotně rostou a nejinak tomu bylo ani u tohoto ptáčete. Mládě za necelý měsíc téměř zpětinásobilo svoji váhu. Už 17. den věku opouštělo hnízdní košík a začalo se pohybovat po vnitřním prostoru, aniž by bylo schopné letu. Analýzou DNA z rostoucího pera bylo prokázáno, že se jedná o samečka.
Poprvé se mladý sameček v polovině tohoto týdne vydal z vnitřního prostoru skrytého zrakům veřejnosti prozkoumávat venkovní voliéru, kde je již k vidění i s rodiči.
V zoologických zahradách jsou banánovci oblíbenými chovanci kvůli svému výraznému a jedinečnému zbarvení. Všechny druhy turak tvoří ve svém těle turacin a turakoverdin. Jedná se barviva ze skupiny porfyrinů, které jsou unikátní pro čeleď turakovitých. Turacin zapříčiňuje červenou barvu a turakoverdin zelenou. Nikde jinde než u turak tyto pigmenty v přírodě nenaleznete. Obě barviva jsou organickými sloučeninami obsahujícími ve své molekule atomy mědi. Turakoverdin je jedno z mála zelených barviv známých u ptáků konkrétně turaků. Zelené zbarvení většiny ostatních druhů opeřenců je výsledkem fyzikálních procesů a nikoli barvivem.
Řád ptáků turakové, je zastoupen jedinou čeledí turakovitých, která obsahuje pouze 23 druhů, kam banánovec obecný patří. Všechny tyto druhy se vyskytují výhradně v Africe. Banánovci (Musophaga) se nacházejí uvnitř kladu turaků a podle všeho se jedná o vysoce specializovanou skupinu »typických« turaků.
Banánovec obecný (Musophaga violacea) zvaný též turako fialový žije v západní a střední Africe, v pásu od Senegalu po Nigérii, s izolovanou populací v oblasti Čadu a Středoafrické republiky. Vyskytuje se v tropických savanách, mokřadech a lesích.
Dospělí ptáci dosahují velikosti cca 50 centimetrů myšleno i s ocasem. Váží většinou od 300 do 400 gramů. Jejich peří je leskle modro-fialové, s výjimkou kaštanově hnědé korunky a bílých pruhů kolem uší. Při různých úhlech dopadu světla však nabývá svrchní peří barvu zelenou, hnědou až černou. Čtyřcentimetrový zobák je silný a rudý, rohovina jeho horní části zobáku dosahuje až na čelo, kde má ale již výrazně žlutou barvu a tvoří jakousi helmici. Letky jsou také karmínově červené a při letu výrazně kontrastují s fialovým peřím.
Jedná se hlavně o plodožravé ptáky, ale příležitostně žerou i listy, výhonky či drobné bezobratlé. Tito ptáci jsou citliví na vysoký příjem železa v potravě. V přírodě se v jejich potravě vyskytuje železa jen velmi málo, a proto je jejich organismus stavěn na efektivní využití každé molekuly železa. Pokud jim v potravě nabídneme ovoce na železo bohaté, začne se usazovat v tkáních a způsobovat tzv. hemochromatózu, která pro ně může být až smrtelná.
Jedná se o typické stromové ptáky, a proto létají poněkud neobratně, ale na větvích se pohybují velmi šikovně až akrobaticky.
Hnízdí buď v ledabylém hnízdě vlastní výroby v korunách stromů, nebo v opuštěných hnízdech jiných ptáků. V lesích se pak pohybuje buďto v párech, nebo malých skupinách. Samice snáší obvykle 2 vejce, na kterých se v sezení střídá se samcem. Inkubace trvá 25-26 dnů. Mláďata jsou zprvu »oděna do huňatého« prachového peří, které je černě zbarvené. Zobák se mláďatům plně zbarvuje a protahuje až v druhém roce života.
Další novinkou v olomoucké zoo je návrat gepardů štíhlých po roční pauze způsobené úhynem posledních jedinců. Noví gepardi přicestovali 2. srpna ze Zoo Dvůr Králové nad Labem, kde pobývali od roku 2018. Jedná se o dva samce, bratry, kteří se narodili v roce 2016 v Zoo Boras ve Švédsku. Návštěvníci Zoo Ostrava je mohou vidět v jejich výběhu, sdělila zooložka Jitka Vokurková. Zoo Olomouc chová gepardy od roku 1999 a celkově úspěšně odchovala 12 mláďat. Ve volné přírodě se gepardů štíhlých v důsledku ztráty přirozeného prostředí, nelibého lidského faktoru a ilegálního obchodu se zvířaty pohybuje posledních 7500 jedinců. Jedná se tedy o nejohroženější kočku Afriky.
Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě, a proto se jí někdy říká »kočka, která pláče«. Tyto značky pomáhají pohlcovat záři slunce.
Pokud chce jakákoli zoologická zaharda gepardy v zajetí rozmnožovat, je potřeba, aby do doby, než k tomuto záměru dojde, měla samice i samec oddělené »ložnic«, a to až do té míry, že by se případný pár neměl vnímat ani akusticky, ani teritoriálně. Nesmí se tedy slyšet, vidět natož cítit. Jinak by se mohli totiž považovat za sourozence a nepáří se.
Gepard štíhlý obývá africké stepi, řídké lesy a lesnaté savany, kde žije samotářským způsobem života, pokud samci netvoří takzvané bratrské smečky. Samice se samcem se spojuje pouze v období páření. Nevyšší počet volně žijících gepardů se nachází v Namibii.
Jedná se o nejrychlejšího savce planety, který dokáže vyvinout rychlost až 110 kilometrů za hodinu. Gepard se při běhu pohybuje až sem metrů dlouhými skoky. Ve vzduchu manévruje dlouhým ocasem, který mu pomáhá udržet rovnováhu. Touto rychlostí dokáže běžet cca pouze 20 vteřin. Takto rychlý běh je vyčerpávající, gepard se při něm přehřívá a rychle se unavuje. Zajímavá je i neuvěřitelná schopnost měnit akceleraci, a to z něj jednoznačně dělá jednoho z nejhbitějších savců v přírodě. Je nejúspěšnější samotářský lovec, protože až 40 procent jeho loveckých pokusů končí úspěchem.
(mac)
FOTO – Zoo Olomouc, jiritaus.cz, commons.wikimedia.org/CC BY 2.0/stuart Burns, commons.wikimedia.org/CC BY-SA 2.0/Francesco Veronesi, commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0/GNU FDL/DickDaniels