Analýza: Oslava 80. výročí konce války

Oslavy významných výročí jsou připomínkou těchto událostí. O to víc, jedná-li se o kulaté výročí, a ještě víc, pokud jde o ukončení Druhé světové války, kdy Německo svými nacistickými drápy, krvavě a zrůdně, drásalo celou Evropu. Na to se nesmí nikdy zapomenout!!! Bohužel, v rámci těchto oslav se stává, že oficiální kruhy často zaměňují významné mezníky a zvraty této války za ideologický pohled na ně, který zastírá nejenom slušnost, ale i vděčnost vůči těm, kteří se nejvíce zasloužili o osvobození naší vlasti. Snadno se tak opomíjí i jejich obrovské oběti. Připomínají a oslavují se podružné události místo skutečných tvrdých bojů s Němci. K nim patří např. Karpatsko-dukelská operace, o kterou požádala naše exilová vláda, aby se pomohlo slovenským povstaleckým silám, nebo ostravsko-opavská operace atd. Zapomíná se, že projev vděčnosti patří k základním atributům slušnosti, kterou nechápou jen nevychovaní lidé. Pokud se poruší princip slušnosti, začne lidská mysl posilovat negativní a neprospěšné vzorce našeho chování.

Odsuzujeme války. Válku odsuzují i ti, kteří ji sami způsobili a konali ve jménu svého přesvědčení. Každá válka je projevem brutálního násilí vůči jinému státu. Člověk ve jménu svého přesvědčení, ideologie či víry dokonce vymyslel i lokálně koncentrované násilí, konané vůči svým oponentům a politickým protivníkům, které nazval tábory. Němci a Japonci předvedli své koncentrační a vyhlazovací tábory. Sověti zase své gulagy. Koncentrační tábory budovala britská armáda během druhé búrské války. Britové použili extrémně brutální metody, které lze označit za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Americká armáda zase využila koncentrační tábory v období filipínsko-americké války k internaci filipínského obyvatelstva. Tyto tábory jsou stejně zavrženíhodné jako války samotné, protože oba tyto děje spojuje stejný základ. Tím je násilné a trýznivé odstraňování protivníků.

Němci nedodržovali Ženevské úmluvy a pravidla ani na ochranu civilních osob, ani válečných zajatců. Zvláště surově se chovali vůči polským a sovětským zajatcům. I Stalin zaujal zvláštní stanovisko, když prohlásil, že pokud padne sovětský voják do rukou nepřítele živý, stává se dezertérem. Potvrdil to i v případě zajetí vlastního syna Jakova, kterého Němci chtěli vyměnit za Pauluse. To Stalin odmítl údajně slovy, že nemění nadporučíka za polního maršála. Jeho syn spáchal sebevraždu skokem na elektricky nabitý plot v koncentračním táboře Sachsenhausen. Stalina zpráva o jeho smrti upřímně zarmoutila.

Každá válka je organizovaná shora

Říká se, že pravda má několik tváří. Ale to se týká projevů pravdy, a ne pravdy samotné. Také platí, že fakta nelžou, lžou jen jejich vykladači. Jsme svědky toho, jak často se ve jménu momentální politiky přepisuje historie. Každá válka zanechala hlubokou stopu v historii země, kterou prošla. Žádná válka není spravedlivá, ani ta obranná. Vždy způsobuje utrpení a bolest lidí. Každá válka je organizovaná shora, protože válku nevedou armády, ale státy., ale politici a lídři zemí, kteří ji spustili. Sami nebojují, ukrývají se v odolných bunkrech a přímými válečnými útrapami netrpí. Pro to platí jednoduchá logika, ale v lidské společnosti těžko prosazovatelná: Nechceme-li něco, tak to nečiňme. Z úst pruského generála a významného válečného stratéga a teoretika Carl von Clausewitze pochází výrok: »Válka je pokračováním politiky s použitím jiných prostředků.« To jasně charakterizuje proradnost vůdců a politiků a je zcela jedno jaký typ vládního systému reprezentují, včetně toho dnes vychvalovaného demokratického.

Demokracie je záludná, neboť zahrnuje jak lidský, tak i nelidský potenciál. Proto i v demokracii vedle dobra lze páchat i zlo. Zlo ani dobro samo o sobě neexistuje. Oba atributy jsou svázané jen s konáním člověka. Zlo i dobro je pouze v nás. Hitler a němečtí nacisté jsou příkladem čirého zla. Hitler se však nenarodil jako zlosyn. Jeho zvrhlá ideologie vznikla v rámci demokracie, jako extrémní reakce na neřešený masový pocit křivdy a nespokojenosti s důsledky 1. světové války, které umocnila světová ekonomická krize.

Po každém novodobém válečném konfliktu se vůdci ve svých proklamacích předhánějí, že už nikdy nedopustí, aby se opakovaly tyto tragédie. Ale není to nic víc, než jen slovní ekvilibristika. Proto nestačí mluvit jen o válce, ale hlavně o příčinách, které k ní vedly. K rozboru příčin se musí přistupovat bez ideologické podjatosti. V opačném případě vzejde jen politický paskvil. To plně platí i o konfliktu na Ukrajině. Každá válka, ať se koná ve jménu čehokoliv či kohokoliv, přináší vždy jen nezměrné utrpení, zkázu a smrt. Nikdy však nepřinesla a ani nemůže přinést stabilní řešení příčin konfliktu.

Příčiny Druhé světové války

Někteří historici tvrdí, a mají vlastně pravdu, že 1. světová válka vlastně neskončila, byla pouze přerušena na dobu 20 let, aby poté přešla do 2. světové války. Příčiny 2. světové války jsou důsledkem mnohých rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové války. Versailleská smlouva se pro Němce stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, kdy Německo muselo západním zemím vyplatit nerealistické obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch, prorocky charakterizoval Versailles: »Není to mír, ale jen příměří.«

Ekonomická situace, světová hospodářská krize a pocit národního ponížení, to vše vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Situace čekala jen na charismatického vůdce. Ten přišel a jmenoval se Adolf Hitler. Nacisté hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví »dědictví Versailles« a obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti připravovali německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů. Pravda, která se potvrdila v Norimberském procesu, ukázala, že bez účasti korporací IG Farben a amerických bank by ke Druhé světové válce ani nemohlo dojít. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i v celé Evropě.

Hitler se nezrodil na základě ďáblova plánu. Nacismus i další krvavé světové události jsou důsledkem toho, že lidská civilizace, až na lokální výjimky, postupně degeneruje. Ne v oblasti technického vývoje a vědeckého výzkumu, ale lidsky. Ani demokracie nikdy nebyla a není až tak demokratická. To záhy poznali Sokrates i Platón. Sokrates za to zaplatil svým životem. U Platóna dění kolem Sokrata vyvolalo děs z demokracie, a proto i s dalšími z Athén uprchl.

Problém je v tom, že lidská společnost je vysoce dynamickým nelineárním systémem, a ti, co ji vedou, to neznají a nerespektují zákonitosti těchto systémů. Sami jsou produktem stávajícího špatného systému. To vede k nárůstu různých nelinearit, turbulencí a důsledkem je nestabilita systému, která vede k nepředvídatelnému vývoji, k lokálním projevům chaosu, které však mohou snadno přejít do chaosu globálního. Příkladem globálního chaosu se může stát třetí světová jaderná válka nebo neřízená a nezvládnutá ilegální cizorodá migrace.

Mnichovská dohoda spouštěčem války v Evropě

Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru a kolektivní bezpečnosti. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie – ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Společnost národů nedokázala zabránit útoku Itálie na Etiopii, občanské válce ve Španělsku, agresi Japonska proti Číně, anšlusu Rakouska apod. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili i lídři Velké Británie a Francie, došlo k okleštění a následnému rozdělení Československa. A to s plným souhlasem Společnosti národů. V říjnu 1945 vznikla OSN jako lepší, ale ne dokonalý, nástupce Společnosti národů.

Rozdělení Československa využilo i Polsko a anektovalo část československého území. Předem se o tom dohodlo s Německem. Dne 20. září 1938 vyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: »V případě, že mezi Polskem a Československem dojde na půdě polských zájmů v Těšíně ke konfliktu, Reich se postaví na stranu Polska.« Vůdce nacistů dokonce požadoval, aby začátek polských akcí následoval až po německém obsazení Sudet.

V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich plány byly odsouzeny k neúspěchu. Proto se 1. října 1938 k polsko-českým vztahům vyjádřil polský ministr zahraničí, Józef Beck. Projevil velkou vděčnost za loajální postoj k polským zájmům na Mnichovské konferenci a prohlásil, že polská vláda a veřejnost náležitě oceňují postoje führera a reichskanzlera. Ukázka jak mocichtivost oslepuje.

Rozdělení Československa mír nezachránilo. Mnichov zbořil dokonce i západní formální garance, které na kontinentu zůstávaly, a ukázal, že vzájemné dohody nic neznačí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako spouštěč války v Evropě, která vypukla dne 1. září 1939, když Německo napadlo Polsko.

Dnes by evropští politici chtěli »zamlčet« Mnichov a překreslit události Druhé světové války. Proč asi? Nejen proto, že dvě evropské mocnosti tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a někteří další se dokonce účastnily rozdělování kořisti. Ale také proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze Sovětský svaz. Alespoň se tak vyjádřil. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Józef Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému vyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem. Francie a Británie zradily Československo.

Na nastolenou situaci v Evropě reagoval Sovětský svaz podepsáním smlouvy s Německem o vzájemném neútočení – pakt Ribbentrop-Molotov – podepsaný 23. 8. 1939 v Moskvě. Ale úmyslně se zapomíná, že Polsko podepsalo podobnou Smlouvu o neútočení s Německem již o několik let dříve. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho diskusí a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí ruské tisícileté historie. Ale také je nutné připomenout, že Sovětský svaz nesl hlavní tíhu bojů s Německem a v době tzv. perestrojky právně a morálně zhodnotil tzv. pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tyto tajné protokoly jako »akt osobní moci« s tím, že sovětský národ nenese vinu na této dohodě. Pravdou také je, že dodnes nebyly odtajněny všechny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proč asi?

Západní spojenci zradili i Polsko

Bylo naivní věřit, že Hitler po anšlusu Rakouska a vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. V případě napadení Polska jako jeden z důvodů posloužilo také dědictví Versailleské dohody – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo jen na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavilo hitlerovské likvidační mašinérii.

Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg (blesková válka). Bez ohledu na hrdinný odpor polské armády, už týden po začátku války byla německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresi. Tohoto hanebného útoku proti Polsku se zúčastnily i pozemní jednotky a letectvo nově vytvořeného vazalského Slovenského státu, který kolaboroval s nacistickým Německem. Východní část Polska obsadil Sovětský svaz.

Západní spojenci nenaplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území v Sársku. Francouzská vojenská doktrína se vázala na obranný systém spojený s Maginotovou linií. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situace v Polsku. Začala tak nechvalně proslulá »podivná válka«, která byla počáteční fází Druhé světové války a skončila až s vypuknutím války o Francii. Je to evidentní zrada ze strany Francie a Anglie, které nedodržely své závazky vůči Polsku.

Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch. Bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl, přiznal: »Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím, zůstávalo zcela pasivních.«

Kdo a proč usiluje o revizi výsledků 2. světové války

Dnes jisté vlivné síly světa nejsou evidentně s výsledky této největší války v lidských dějinách smířeny a usilují o jejich revizi. Snaží se o radikální změnu výkladu Druhé světové války a jejich výsledků ve jménu svých nových velmocenských zájmů, a také proto, aby zakryly svou tehdejší pasivitu a osudově chybná rozhodnutí. K dnešní snaze o zlovolnou reinpretaci Druhé světové války se jasně a kriticky vyjádřili prezident Václav Klaus a Jiří Weigl.

Pokud se vůbec kritizuje zrádné chování Francie a Velké Británie v letech 1938 až 1939, tak hned v jednom šiku se mainstreamová média zalykají protiruskou rétorikou a nevšímají si toho, že se postupně znovu měníme v protektorát Německem dominované Evropské unie, při jejímž zrodu stáli právě bývalí němečtí nacisté i se svými plány, jak jsem napsal v článku »Vláda na bázi jen ideologie končí demagogií«, který vyšel na iportaL24.cz.

V rámci každoročních oslav konce Druhé světové války se postupně dochází k tomu, že němečtí okupanti a jejich zvěrstva mizí z obzoru a jejich zrůdný režim a teror se proměňuje v pouhou kulisu. Zločiny, které napáchali v celé Evropě, se přestávají nazývat německými, ale výlučně se jim říká nacistické nebo hitlerovské zločiny. Jako by nešlo o Němce. Na jejich místo se dosazují Rusové, kteří zaplatili za německou agresi a za vítězství nad nacistickým Německem největší cenu. A přidává se další ideologická lež, že Rusové jsou spoluviníky nacistů a Hitlera. V tomto případě se naopak »korektně neuvádí«, že to bylo období Stalina a jeho nohsledů, a raději se osočuje Rusko a jeho národ.

Tito mainstreamoví vykladači historie nebyli a nejsou ničím jiným než sluhy bruselské politiky s jedinou povolenou ideologií. Okolnosti minulých událostí jsou mnohem složitější, než jak připouští mainstreamové metanarativy. Jejich výklad historických událostí, zejména příčin a důsledků, je vždy pevně zakořeněn v ideologicko-politických pozicích, které vykladači zastávají, a ne v historických kontextech dané doby. Záruky stability a pravdy často vidí jen v Evropské unii nebo NATO, což je jen hrubě zjednodušený nebo i lživý pohled na svět. Členství v nadnárodním celku ještě neznamená automaticky zaručenou bezpečnost, stabilitu a prosperitu společnosti. Ve hře vždy zůstanou ekonomické, mocenské a další zájmy zainteresovaných států. I dnes najdeme řadu příkladů, včetně pseudohumanitární tolerance k ilegální migraci představitelů totalitního islámského systému, který je principiálně neslučitelný s demokracií. Tuto ilegální migraci lze přirovnat k šíření pandemického viru. Jde o jednu z trestuhodných neschopností EU. Obecně platí, že když chybí rozum a objektivní snaha o systémová řešení problémů, pak se vždy probudí zlé síly, a ve jménu dobra se páchá zlo. Mám obavu, že se naplňují Cicerova slova: »Čím více se říše blíží svému zhroucení, tím šílenější zákony a nařízení vydává.«

František Krincvaj