Analýza: Odtržení Kosova od Srbska v širších souvislostech

Výrok, že problém Kosova se odtržením od Srbska vyřešil, není pravdivý. Pouze se přestalo o tomto problému mluvit. Odtržení Kosova má širší souvislosti, ve kterých se albánský nacionalismus snoubí s mocenskými zájmy USA. Ale tato událost má i svůj odkaz, který říká: Každá autonomie, odtržení či osamostatnění části původního státního celku, má vždy své historické kořeny.

Nejčastějším důvodem je národnostní, náboženský nebo sociální nesoulad pramenící z pocitu křivdy. Tak tomu bylo v případě rozpadu Rakousko-uherské monarchie po 1. světové válce, odtržení Slovenska a vytvoření Slovenského štátu v předvečer 2. světové války, rozpadu Jugoslávie, rozdělení ČSFR na samostatné dva státní celky – na Českou a Slovenskou republiku atd. atd.

Rozdělení Československa byl příkladný proces, neboť při tak citlivé události netekla krev a nedošlo ani k narušení bratrských vztahů mezi Čechy a Slováky. Narušení těchto výjimečně dobrých vztahů způsobila až dnešní česká vláda, která nedokázala překousnout odlišný oficiální slovenský přístup k rusko-ukrajinskému konfliktu. Slovensko, na rozdíl od Česka, upřednostňuje diplomatické mírové řešení před eskalací válečného běsnění, které velmi snadno může přerůst do 3. světové nukleární války.

Ta by pro Evropu jednoznačně znamenala konečnou stanici, kdy živí by záviděli mrtvým. Navíc tento konflikt vůbec nemusel vzniknout, kdyby se do rusko-ukrajinských vztahů nemontovaly se svými mocenskými zájmy Spojené státy. Stačí připomenout roli americké významné političky Victorie Nulandové v kyjevském Majdanu nebo zpověď gruzínského odstřelovače Alexandra Revazašviliho, jenž patřil do skupiny gruzínských odstřelovačů pod dohledem USA, kteří 20. února 2014 začali střílet do davu na kyjevském náměstí. Tato střelba, jejíž ukrajinské vyšetřování bylo odloženo, nastartovala závěrečnou fázi »barevné revoluce«, která se vlekla již několik měsíců, a hrozilo, že se rozplyne. Proto došlo k tomuto vraždění.

Vraťme se ke Kosovu

Ve 13. století se Kosovo stalo součástí srbského státu a sídlem srbské pravoslavné církve.  Ale již od 11. století zde Srbové postavili mnoho pravoslavných klášterů a proto toto území považují za svou kolébku státnosti. V roce 1389 se zde odehrála bitva na Kosově poli, v níž bylo srbské vojsko poraženo osmanským vojskem. Pro Srbsko to byla katastrofa. Osmané zde vládli až do první balkánské války v roce 1912. Po vyvázání Bulharska, Černé Hory, Řecka a Srbska z moci Osmanské říše došlo ke změně nadvlády nad územím Kosova a Metochie (označení pro Srbské klášterní pravoslavné panství).

Po konci 1. světové války v roce 1918 se Kosovo a Metochie staly součástí nově vzniklého státního útvaru – Království Jugoslávie. Srbové získali větší část tohoto území a menší pak Černá Hora. Po 2. světové válce jugoslávská ústava ustanovila autonomní provincii Kosovo a Metochii v rámci republiky Srbsko. Po válce z Albánie emigrovalo mnoho Albánců do Kosova za lepším živobytím a jejich počet postupně převýšil počty Srbů. Josip Broz Tito, vůdce komunistické Jugoslávie, novou situaci začal řešit tak, že bral půdu srbským sedlákům, tradičně označovaným za kulaky, a tu pak přiděloval Albáncům.

To ale nezabránilo napětí mezi albánskou a srbskou komunitou v Kosovu, které občas vyústilo v rozsáhlé násilnosti. Historicky dlouhodobé etnické napětí mezi islámskou albánskou a pravoslavnou srbskou populací nakonec vedlo k trvalému vzájemnému násilí.

Jde o klasickou ukázku, že žádný národnostní nebo náboženský slepenec nevytvoří stabilní společnost. To plyne ze zákonů nelineárních dynamických systémů. Proto i v Belgii existuje velký problém mezi frankofonními Valony a germánskými Vlámy, který hrozí rozpadem státu. Dalším příkladem je vztah mezi Španělskem a Katalánskem. Podobný problém má také Kanada v separatistické frankofonní provincii Québec.

Varování pro EU – počet Albánců v Kosovu se ztrojnásobil

V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená autonomie, která však neuspokojila separatistické tendence Albánců. Všechny protesty jak většinových Albánců, tak Srbů byly vždy potlačeny silou. V Albánii došlo k obrovské chudobě v důsledku velkého nárůstu obyvatel. Tento populační boom je typický právě pro muslimské země i pro chudé oblasti světa. Vzestup bídy v kosovské albánské společnosti vedl k nedostatku bydlení a pracovních příležitostí, a to ještě více umocnilo chudobu. Srbové zároveň hromadně opouštěli Kosovo a odcházeli za prací do Srbska, což opět nahrálo Albáncům z hlediska demografického a sociálního složení obyvatelstva. V letech 1948 až 1991 se počet Albánců v Kosovu ztrojnásobil.

S podobným problémem se dnes potýká prakticky celá Afrika. Pro EU by to mělo být varováním před negativními důsledky neřízené a nelimitované migrace, která jen přesouvá bídu, zdravotní problémy a kriminalitu ze zemí jejich původu do Evropy. Přitom migrace stávající problémy v jejich zemích nevyřeší ani náhodou. Podpora této migraci je pouhým projevem eurounijního pseudohumanitárního a nesmyslného přístupu. V důsledku demagogie bruselské selanky a špatné eurounijní jurisdikce ztrácí EU kritické uvažování a schopnost systémově řešit problémy.

Důsledkem každého závažného etnického napětí je radikalizace těch, kteří se cítí být poškozeni či nevyslyšeni. Stalo se tak i v tomto případě. Došlo k radikalizaci Albánců, která vyústila v letech 1998 až 1999 v kosovskou válku.

Už v roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace »Kosovské osvobozenecké armády« UÇK (výslovnost učk), která začala provádět teroristické útoky. Její financování probíhalo prostřednictvím organizovaného zločinu, obchodu s drogami, bílým masem i s lidskými orgány. Tato organizace byla v r. 1998 označena velvyslancem USA pro Balkán, Robertem Gebardem, za teroristickou organizaci. Jejím cílem byla etnická čistka Kosova od nealbánského obyvatelstva. Do čela UÇK se dostal Hašim Thači, který se později stal prezidentem nového Kosova. Zajímavé je, že se z teroristy jako mávnutím kouzelného proutku stal najednou slušný člověk. Alespoň takto to chtěl vidět Západ. V Kosovu se obnovila válka a každá válka přináší válečné zločiny na obou stranách.

Podobně to lze vidět v dlouhodobých střetech mezi Izraelci a Palestinci, ale to se raději neřeší, protože to nezapadá do scénářů Západu. Navíc by Velká Británie i Spojené státy musely přiznat kolosální chyby, kterých se dopustily v rámci vzniku státu Izrael.

Doly v hodnotě 600 miliard dolarů

V případě Kosova se ukázalo, že se Spojené státy a Velká Británie nepoučily ze svých dřívějších chyb, a proto začaly vytvářet tlak na Jugoslávii, aby uznala nezávislost Kosova. V té době se Jugoslávie již rozpadala a byla tvořena už jen Černou Horou a Srbskem. Z pochopitelných důvodů se Srbsko bránilo tomuto tlaku a nechtělo přistoupit na jejich podmínky. Dobře vědělo, že Američané mají hlavní zájem o kosovské doly na nerosty. V té době se jejich cena odhadovala asi na 600 miliard dolarů.

Když diplomatický nátlak na Srbsko neuspěl, obrátily se Spojené státy a Velká Británie v roce 1999 na Radu bezpečnosti OSN, aby získaly mandát k vojenskému zásahu proti Srbsku. To se nestalo, protože tento požadavek zablokovalo Rusko. Srbsko se tehdy ohánělo zachováním celistvosti stejně tak, jak to dnes činí Ukrajina. Západní mocnosti opět potvrdily, že dělají-li dva totéž, není to totéž, pokud to zrovna nehraje do jejich karet.

A tak operace Spojenecká síla (Operation Allied Force) začala i bez mandátu OSN 10. června 1999. Vedle leteckých útoků na Srbsko a Černou Horu byly odpálené i křídlaté rakety Tamahawk. I v tomto případě se jednalo o výhradně útočnou operaci NATO, protože Jugoslávie neohrožovala žádnou z členských zemí této organizace. Nelze se proto divit, že Rusové nevěří Západu a tím méně velení NATO.

Spojené státy se oháněly tvrzením bývalého ministra zahraničních věcí Henryho Kissingera, že pokud na nějakém území žije většinový národ, pak tento národ má právo na sebeurčení. Ale opět to neplatí v případě území na Ukrajině, kde většinově žijí Rusové a rozhodli se od Ukrajiny oddělit, protože mají se zkorumpovanou Ukrajinou jen špatné zkušenosti (Doněcká lidová republika, Luhanská lidová republika a Krym). V tomto případě se Západ opět ohání zachováním celistvosti Ukrajiny, ale skutečným důvodem jsou jen americké zájmy. Je to typická americká farizejská politika dvojího metru. Američané tak popřeli dohody o uspořádání států učiněné po 2. světové válce a trvali na tom, aby Kosovo připadlo albánským muslimům.

Obrovský počet civilních obětí a »párty« na mostech

Bombardování Srbska americkým letectvem probíhalo třikrát denně. Jedním z prvních cílů byla rafinerie poblíž Bělehradu, což způsobilo nedýchatelné prostředí. Dále následovaly vládní budovy, ale americké nálety zasáhly i porodnici, osobní vlak a další civilní infrastrukturu.

Počet civilních obětí, včetně dětí, byl obrovský. Aby Srbové zabránili bombardování mostů, střídali se na nich lidé ve dne i v noci a svými těly je bránili. Srbové říkali, že to byla jejich nejdelší párty. Pokud vezmeme v potaz výrok našeho neználka, ministra zahraničních věcí Lipavského, že ruské bombardování na Ukrajině, při kterém umírají i civilisté, je projev terorismu, pak ve smyslu jeho logiky platí, že i americké vzdušné síly NATO, které zcela úmyslně bombardovaly civilisty v Bělehradu, jsou teroristé. To je tak, když se někdo ideologicky pevný, ale zcela neznalý odborné problematiky, dostane do vysoké funkce, pak plácá jen samé nesmysly. Bohužel, v tomto smyslu není jediným ministrem české vlády.

Podle armádních zdrojů bylo na Jugoslávii vystřeleno asi 250 až 300 tun střel a raket s ochuzeným uranem. Poprvé tuto nebezpečnou munici použili Američané v Kuwajtu a Iráku v roce 1991. Při dopadu a hoření se uvolňuje oxid uranu v jemných radioaktivních a chemotoxických částečkách, které způsobují rakovinu a malformace novorozenců. Tento americký »dárek« má ještě i dnes své srbské oběti.

V tomto konfliktu se NATO projevilo jako jednoznačně útočná organizace, neboť Spojené státy a NATO zaútočily na Srbsko, zvláště na Bělehrad, a to bez souhlasu RB OSN. Srbsko totiž nezaútočilo ani neohrožovalo žádného člena NATO.

Od r. 2000 bylo Kosovo pod správou OSN (mise UNMIK) a na klid dohlížely jednotky KFOR. Ani po obsazení Kosova vojsky NATO se situace nevyvíjela podle očekávání. OSN dostala zprávu, že tzv. Kosovský ochranný sbor (TKM) začal ilegálně zatýkat, vyhánět lidi (převážně Srby) z jejich majetku, ilegálně vybírat daně apod. Opět začalo docházet k masovým násilnostem proti Srbům, k vypalování kostelů a srbských usedlostí. TKM začal vyzbrojovat separatisty v sousední Makedonii.

Prodej orgánů a diskriminace etnik

Mezinárodně schválený plán stabilizace představitelé UÇK zcela odmítli a 17. 2. 2008 parlament autonomní oblasti Kosovo vyhlásil nezávislost na Srbsku. V dubnu 2016 se Hašim Thači, bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády, stal prezidentem a v roce 2020 musel odstoupit kvůli obviněním z válečných zločinů a z ilegálního prodeje lidských orgánů. To je kosovská demokracie, garantovaná Spojenými státy. Vztahy mezi kosovskými Albánci a kosovskými Srby jsou i nadále nepřátelské. Nic se nezměnilo. Nedošlo k plánované integraci do kosovské společnosti ani u dalších etnik (romské, aškalské a egyptské komunity) a nadále se tyto menšiny potýkají se segregací a diskriminací.

I dnes jsou tisíce vnitřně vysídlených osob z menšinových skupin ubytovány v provizorních táborech po celém Kosovu.

Samozvanou Kosovskou republiku neuznaly všechny země, mezi nimi ani Slovensko a Maďarsko. Česko Kosovskou republiku uznalo, ale proti uznání této nezávislosti se vyjádřili některé významné osobnosti. Například prezident Václav Klaus, Jiří Paroubek, prezident Miloš Zeman a řada dalších nezávislých českých občanů. Představitelé Srbska jednostranně nezávislost odmítli uznat. Nadále považují Kosovo, a to v souladu s platnou srbskou ústavou z roku 2006, jen za Autonomní oblast Kosovo a Metochie a za součást státního území Srbska.

Američané si v Kosovu rozdělili byznys

Zajímavé je, že Krym se osamostatnil v souladu s tehdy platnými zákony, včetně plebiscitu. V Kosovu nic takového neproběhlo, ale odtržení Kosova bylo v souladu se zájmy USA, a proto tento akt Západ podpořil a uznal. Nezávislost Krymu na Ukrajině však ne, protože to neproběhlo v mocenském zájmu Spojených států. Přitom západoevropské liberálně demokratické myšlení prakticky nedokázalo srbsko-kosovský problém pochopit, přijmout a už vůbec ne vyřešit, byť se na první pohled může zdát, že se tak stalo. Někteří představitelé Albánie a Kosova se netají s úmyslem vytvořit jeden stát, tzv. Velkou Albánii, což je i v souladu s proklamovaným cílem UÇK.

Američané si v Kosovu rozdělili byznys. Každá válka je vedená jak ve jménu mocenských zájmů, tak i byznysu. To je i případ Ukrajiny. Pod patronaci amerických korporací se začalo těžit kosovské nerostné bohatství strategických rud. Do byznysu se zapojila i tehdejší ministryně zahraničních věci USA Madeleine Albrightová, jejíž společnost Albright Capital Management získala v rámci privatizace kosovský Telekom. Zkrátka nepřišel ani bývalý americký generál NATO Wesley Clark, který v roce 1999 velel operaci Spojenecká síla, jež začala proces odtržení Kosova od Srbska. Ten si pro změnu koupil kosovské lignitové doly, které jsou v pořadí páté největší doly této suroviny na světě. Hezky si to aktéři války rozdělili mezi sebe. A aby ani armáda USA nezůstala bokem, získala od kosovské vlády povolení vybudovat zde obrovskou vojenskou základnu, která je druhou největší na světě mimo území Spojených států. Prostě Američané se opět ukázali, že to jsou jen samí dobrodinci s cílem jen nezištně pomáhat a budovat demokratická zřízení kdekoliv na světě. Jen zapomínají sdělit, že pouze a jenom podle jejich mocenských představ.

František Krincvaj