Projekt Karel Gott revival Morava vznikl v roce 2006 spojením Josefa Boudy a Radka Vernera jako pocta mimořádné hudební osobnosti, která reprezentuje dříve československou, v současnosti českou vlajku a je možné ji postavit na úroveň zahraničních ikon populární hudby, jako je Elvis Presley, Tom Jones nebo Frank Sinatra. Jedná se samozřejmě o Karla Gotta.
Datum 8. března 2006 asi ve vašem životě znamená velký přelom…
Spíš začátek něčeho nového, co mi ale bez nadsázky změnilo život. V rámci oslavy MDŽ jsem potkal tehdy rockového muzikanta Radka Vernera. Mám dojem, že mu tehdy spojení se mnou řada lidí vyčítala. Tak snad jsem mu tyto momenty v průběhu let nějak vykompenzoval. Myslím ale, že ho těší občasné návraty k rockové muzice…
Stejně jako mě duety se zpěvačkami, jako je v poslední době úžasná Lucie Třešňáková. Spolu pro jednotlivé projekty tvoříme duo Josef & Lucie a těší nás, že můžeme vystupovat i v pořadech TV Šlágr.
Jak vás vůbec napadlo dělat revival?
Já zpívám svým hlasem, nekarikuji, neparoduji. O tom, co dělám, vlastně rozhodli lidé. Od prvopočátku slyšeli v mém hlase Karla Gotta, cítili ho z mého projevu a k mé radosti tento zájem trvá 16 let. Já na své jméno nechtěl získat Grammy, já chtěl od klukovských let zpívat šlágry Karla Gotta.
Musíte ten gottovský hlas trénovat?
Není to ani tak o tréninku, ale o neskutečně důležité hlasové hygieně, důrazu na odpočinek, důrazu na kvalitu ozvučení a o pohodě. Bez toho to nejde dělat. Publikům má písně naposlouchané, je oprávněně náročné a chce si přijít na své.
Jaká byla vaše setkání s Mistrem?
Úžasná! Inspirativní, motivující, srdečná. Měl neopakovatelnou energii a kouzlo. Z jeho přítomnosti jihli prezidenti i řidiči kamionů. Byl vnímavý, upřímně se o člověka zajímal a neopakovatelně okouzloval. Osobně jsem zažil situaci, kdy těsně před koncertem s dvojicí – maminka a handicapovaný chlapec – prověřoval jejich dopravu domů po koncertu. V těch chvílích naprosto neskutečné. Karel Gott byl a vždy zůstane jen jeden. Byla to naprosto mimořádná osobnost.
Která osobnost vedle Gotta vás v showbyznysu mile překvapila?
Těch milých setkání a lidí byla za ta léta spousta. Mohl bych tu jmenovat řadu přátel, které mi hudba dala, ale nechci někoho vynechat. Myslím ale, že mi všichni odpustí, když vzpomenu geniálního herce a dabéra pana Vladimíra Brabce, kterého jsem navštěvoval až do konce jeho dnů, a pana režiséra Zdeňka Trošku, kterého navštěvuji a zrovna tento týden jsem za ním s rodinou byl. Obdivuji ho pro jeho inteligenci, smysl pro humor a životní moudrost.
Existují v showbyznysu skutečná přátelství?
Rozhodně. Možná zůstávám naivním chlapcem z Moravy, ale já nepoznal žádnou zásadní negaci, podlost nebo ústrky. Měl jsem asi štěstí na milé a přející kumštýře. Rozhodně však platí: »Co uši neslyší, to srdce nebolí«…
Které z písniček Karla Gotta jednoznačně zabírají nejvíc a které vy sám osobně zpíváte nejraději, i když je to po dvousté či pětisté?
Já myslím, že by ty zásadní songy v ČR vyjmenoval každý. Cest la vie, Být stále mlád, Trezor, Lady Carneval, Když muž se ženou snídá, Stokrát chválím čas… Mám pokračovat?
Mojí srdcovkou asi zůstane právě ta poslední. Mám ji spojenou se svojí manželkou.
Jak hodnotíte dvě poslední písničky Karla Gotta od Marka Ztraceného a Richarda Krajča?
Jsou zásadní a krásné. Myslím, že za ně byl Karel Gott vděčný. Píseň Ta pravá máme v repertoáru. Pokud jde o Srdce nehasnou, tak si myslím, že by měla navždy patřit Karlu Gottovi a jeho dceři. Jde o tak zásadní rozhovor otce a dcery, že bych si nedovolil ho ve svém věku vyprávět. Při frázi: »ještě než usnu, chci slyšet tvůj hlas«, mám vždy husí kůži. Každý rodič mi dá za pravdu.
Nedávno jsem na internetu viděl klip, při jehož poslechu bych si vsadil, že to je nová písnička Karla Gotta. Ale obraz prozradil něco úplně jiného.
Těší mě, že o písni Jsme tu s vámi stále víte… A že jste o jejím zrodu informovali.
Jak tato píseň, a vlastně i klip, vznikla?
Tato píseň vznikla jako pocta Karlu Gottovi a Ivetě Bartošové. Autorem písně je skvělý Jarek Šimek, stejně jako já Bučovák, vynikající hudebník a zpěvák. Znal mě i moji milou kolegyni Lucii Třešňákovou. Věděl, co pro nás tyto ikony znamenají. Spisovatel Mirek Graclík vše zorganizoval a nás se ujal štáb ze Střední školy multimediální U2B z Buštěhradu. Lidé, kteří asi poslouchají jinou hudbu, lidé mladší, ale neskutečně talentovaní, profesionální a pracovití.
Finální část klipu – koncert, se točila v Buštěhradě. Ještě před natáčením jsem navštívil sousední Lidice. Nedovedete si představit emoce, které jsem ten den prožil. Zůstanu navždy vděčný, že jsem byl do tohoto projektu přizván. Máme navíc všichni obrovskou radost, že píseň potěšila ty, kteří to cítí stejně. Karel i Iveta žijí díky té neskutečné práci, kterou pro nás odvedli.
Co všechno máte za sebou a na co jste třeba pyšný?
Těch momentů, je víc. Ale těžko si dovedu představit, že něco překoná podporu samotného Karla Gotta. Jeho gratulace k 10. výročí naší formace, kterou zaslal v době, kdy se poprvé potýkal s těžkým onemocněním, má pro nás zásadní cenu. Myslím, že takové pocty se dostalo málokomu.
Nejsem pyšný, ale vděčný… Za každého jednoho posluchače. Bez hudby Karla Gotta bych já nepoznal ani svoji manželku. Ta si mě pozvala na narozeniny svého tatínka. Radek svoji snoubenku poznal v rámci koncertu na Slovensku.
Vzpomenete si na nejzajímavější vystoupení, ale třeba i na nějaké průšvihové?
Každé vystoupení je svátkem. Do každého – ať je pro pět, nebo pro 5000 lidí – jdeme stejně naplno. Nikdy v tom nebudeme dělat rozdíly. Zásadní starostí však je hlasová forma. Jsem silný alergik – i Karel Gott byl a sám uváděl, že v 60 % vystoupení byl indisponován. Strach o hlas a o výkon patří k nejčastějším starostem, které v dospělém životě řeším.
Nikdy nezapomene na první adresy, kde nám dali příležitost, na lidi, kteří nás přijali v podstatě do rodiny nebo na štace dál od domova. Když člověka přijímají několikrát ročně na východě Slovenska – dnes mohu říct, že nás »adoptovali« – v nejkrásnější podtatranské obci Malý Slavkov, tak je to zázrak. Když přidáte naši milovanou Dubaj nebo únorový ples ve švýcarském Gossau, tak si říkáte: něco na tom bude.
Při pohledu na váš web i Facebook je vidět, že o vystoupení nemáte nouzi, Je to po posledních dvou »covidových« letech velká změna. Jak jste je přečkali?
Díky rodině a kamarádům jsme je přežili v relativním klidu. V tomto období se nám narodil druhý syn Honzík. Po narození prvního syna Filípka to byla druhá nejšťastnější událost v mém životě.
Já však díky tomu, že jsem seděl buď v rádiu, nebo v autě, přibral asi 20 kg, které horko těžko dávám dolů. Těžko popisovat ten prožitek lidem mimo obor. Jen pro představu. Děláte něco 16 let, každý den, 24 hodin denně a v jeden moment je konec.
Co vám covid vzal, byly spravedlivé restrikce a kompenzace – protože vlastně vy v kultuře jste byli jediní, kteří na to doplatili, i sportovci mohli ve druhé a dalších vlnách sportovat, sice před prázdnými tribunami, ale mohli…
Podržely nás naše rodiny. Něco přidal i stát, ale hlavně se ukázalo, kdo je skutečný kamarád. Nefňukali jsme a šli jsme pracovat. Já i Radek do stavebnictví. Oba jsme za tyto příležitosti vděčni a dodnes nám tyto příležitosti »kryjí záda«. Senzitivnější kolegové, umělci z podstaty… dodnes ten zásah do svého života a tvorby nepochopili a nestrávili. Ano, někdo zmíní čas, který měl na rodinu. Jak kvalitní by ale ten společný čas mohl být, když jste plni obav o zabezpečení rodiny a budoucnost? Naše zásada zůstala v mantinelech přístupu Karla Gotta k životu. Nefňukat, nedělat starosti okolí a fanouškům a makat.
Vím, že tento rozhovor bude číst i vaše manželka, ale stejně se zeptám: Co Josef Bouda a fanynky?
Jsme za každého, kdo v nás věří, podporuje nás, vděčni. Bez lidí, kteří nám fandí, bez přátel, by nebylo nic. Celé mé okolí to chápe a ve většině případů se jedná (postupem času) o naše přátele.
Kromě hudby máte i jinou zajímavou zkušenost, V Bučovicích, kde bydlíte, jste zastupitelem s pověřením k oddávání, takže na svatbách můžete nejen hrát, ale také se jich účastníte »úředně«. Jaké to je a je o vaše »služby« velký zájem?
I tohle víte? Já si o toto pověření zažádal v momentě, kdy se ženil můj nejlepší kamarád ze střední školy. Považoval jsem to za čestný úkol a vlastně jsem si tím udělal radost. Obecně si myslím, že by měl oddávat člověk nejen proto, že je zastupitel. Ale proto, že je sám ženatý/vdaná a ještě lépe… až má děti. Ta řeč vůči snoubencům je totiž zásadní a není jen o moci úřední, ale o životním prožitku. Úlohu oddávajícího vnímám velmi odpovědně.
Zbyšek Kupský
FOTO – Facebook Josefa Boudy, iportaL24.cz