Miluje Afriku, ale v jejích knížkách se o krásách Afriky většinou nedočtete. Zajímá se totiž hlavně o hluboká témata se sociálním přesahem, která poté zpracovává čtivou beletristickou formou. V jejích příbězích se dočtete o falešných lécích, čarodějnictví, voodoo, o životě v dětském gangu či o zakázané keňské sektě Mungiki. Většina čtenářů Hany Hindrákové se shoduje, že jak jednou vezmou do ruky její knihu, neodloží ji, dokud ji nedočtou. A jiné to není ani u její nejnovější knihy Obchodníci s dětmi.
Proč jste si pro svou poslední knihu vybrala právě téma nelegálních afrických adopcí?
Když jsem před lety dělala průzkum ke knize Smrtící byznys, v níž jsem se věnovala problematice falešných léků, objevila jsem reportáž jedné indické investigativní reportérky, která se věnovala problematice nelegálních afrických adopcí. Tehdy jsem si to uložila v hlavě jako jedno z možných budoucích témat. V Čechách se pohybuji v komunitě lidí, kteří mají rádi Afriku, a právě tam jsem zaznamenala zvýšený zájem o adopce dětí z Afriky, ať už motivovaný pomocí tamním sirotkům nebo touhou mít doma »kus« své milované Afriky. To se mi postupně propojilo s reportáží, kterou jsem tehdy viděla, a rozhodla jsem se o tom napsat.
Tématu obchodování s dětmi jsem se věnovala již v jedné ze svých předchozích knih, která vyšla pod názvem Dobrovolnice, a věděla jsem, že přímé adopce často neprobíhají úplně korektním způsobem, a že co se může zdát jako pomoc, tak vůbec pomoc nemusí být. Naopak se nemusí jednat o sirotky. Mohou to být děti, které byly ukradeny zranitelným rodičům a jejich dokumenty byly zfalšovány.
Jak dlouho jste se věnovala průzkumu, než jste začala knihu psát? Kde jste čerpala informace a jak dlouho jste knihu psala?
Průzkumu tohoto tématu jsem se věnovala zhruba šest měsíců. Než o něčem začnu psát, chci mít o tématu co nejvíce informací. Stejně tak o zemi, o které píšu. A protože hlavní děj knihy se odehrává nejenom v Keni, kam létám už od roku 2005, ale i v Nigérii, dlouhou dobu jsem také věnovala získávání informací o této západoafrické zemi včetně rozhovorů s Češkami, které v zemi žily.
Pokud je k danému tématu dostupná nějaká literatura, čerpám informace z knih. Dále se věnuji průzkumu na internetu, pročítám studie různých mezinárodních organizací, antropologické studie, diplomové práce, jsem v kontaktu s investigativními novináři z dané země, kteří se tématu věnovali ve svých článcích a reportážích a jsem v kontaktu i s tamními úřady. Velmi zajímavou inspirací jsou pro mě i investigativní reportáže na kanálu BBC Africa Eye.
Knihu jsem začala psát na Vánoce roku 2022 a první verzi jsem dokončila v dubnu 2023. Psala jsem každý den od půl deváté od večera do půl jedné do rána po tom, co mé děti usnuly. Potom jsem si dala dva týdny přestávku a pokračovala jsem s úpravami, po nichž vznikla druhá verze. Na konci června jsem knihu odeslala do nakladatelství.
Máte již na vaši novou knihu Obchodníci s dětmi nějakou zpětnou vazbu od čtenářů?
Zpětné vazby už mám a jsou pozitivní, což musím říct, že mě velmi těší. A nejsou to jenom zpětné vazby od mých věrných čtenářů, ale i od knižních blogerů a recenzentů. O to víc si jich vážím.
Chtěla jste vy osobně adoptovat dítě z Afriky?
Ano, asi před třinácti lety. Musím přiznat, že krom toho, že jsem samozřejmě chtěla pomoci alespoň jednomu africkému dítěti, bylo mé přání motivované i sobeckou touhou mít doma »kousek« milované Afriky. Můj manžel ale s adopcí nesouhlasil. Nešlo jen o to, že by se jednalo o africké dítě, ale o adopci jako takovou. Prostě měl pocit, že by »cizí« dítě nedokázal mít stejně rád jako vlastní, a že by pro něj nebyl schopný ani ochotný obětovat to, co pro vlastní dítě. A já jsem to respektovala.
Nyní, s odstupem času, musím říct, že jsem ráda, že jsme dítě z Afriky neadoptovali. Tehdy jsem ještě vůbec netušila, že existují nelegální adopce, a že dítě, které bychom třeba adoptovali, by vlastně nemuselo být ani sirotek, že by mohlo být kradené. Také si myslím, že česká společnost na to stále není připravená, a že by se to dítě tady trápilo.
Máte velmi neobvyklý názor na pomoc Africe. Řeknete nám k tomu víc?
Jedenáct let života jsem strávila pomocí Africe. Ve dvaceti dvou letech jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který si myslel, že spasí alespoň Keňu, když ne celou Afriku. Nyní však patřím téměř mezi odpůrce rozvojové pomoci.
Dobrovolnictví v Africe jsem věnovala třetinu svého života a většinu volného času i peněz. Dokonce jsem později založila neziskovou organizaci Fair, která se soustřeďovala na rozvojovou spolupráci. Čím více jsem však do toho pronikala, tím jsem si najednou přestávala být jistá, zda má pomoc Africe nějaký smysl. Zda je to pro ni cesta, která jí pomůže z chudoby. Když se ta myšlenka objevila poprvé, vyděsila mě. Otravnou myšlenku jsem zatlačila kamsi hluboko do mozku s tím, že se jí přece nebudu zabývat. Jenže ona se tam objevila znovu a znovu. A donutila mě nad tím přemýšlet.
Do Afriky proudí takové pomoci a mnoho zemí je stále stejně chudých, ne-li chudších. V Keni jsem potkala mnoho lidí, kteří si pomoci příliš neváží a automaticky ji očekávají jako jakýsi odpustek za dobu kolonializace. Prostě když jste běloch, tak se čeká, že tam budete pomáhat. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak místní lidé bravurně ovládají terminologii vztahující se k rozvojové pomoci.
Myslíte si tedy, že pomoc neziskových organizací nemá smysl?
Úplně takto bych to neřekla. To ne. Neziskové organizace však nedokážou pomoci z globálního hlediska. Pomohou několika málo lidem, ale problém Afriky to nevyřeší. To je hodně vidět například na nairobské chudinské čtvrti Kibera (pozn. – jedná se o největší chudinskou čtvrť, na rozloze 2,5 kilometrů čtverečných žije 1,5 až 2 miliony obyvatel), kde působí kolem 600 neziskových organizací. Já už do Kibery chodím od roku 2005 a bohužel to tam až na menší změny vypadá stále dost podobně. Kdyby pomoc neziskových organizací někam vedla, muselo by to přece být na Kibeře vidět.
Další věc je, že neziskové organizace mnohdy zkreslují realitu a dobrovolníkům, kteří do Afriky letí, popisují místní lidi jako naprosto neschopné. Když jsem letěla jako dobrovolník poprvé do Keni, bylo mi řečeno, že musím tamní lidi naučit, aby si dokázali pomoci sami. Jenomže jako dvacetiletý dobrovolník s absencí životních zkušeností jsem je těžko mohla něco naučit. S odstupem času mohu říct, že místní lidé nejsou neschopní, naopak oni jsou velmi schopní a prostě se jenom naučili využívat pomoci, která tam stále proudí.
A co klasická rozvojová pomoc na vládní úrovni?
Vzhledem k obrovské tamní korupci se tato pomoc k potřebným mnohdy vůbec nedostane. Často se stává, že si ji politici rozdělí mezi sebou, nebo skončí rozprodaná na černém trhu.
Vy se nyní věnujete projektu Dárky s myšlenkou. O co se jedná?
Po tom, co jsem skončila s rozvojovou pomocí, jsem hledala nové cesty, jak bych lidem v Keni mohla pomáhat, aniž bych jim škodila. Protože jsem hodně působila v nairobských chudinských čtvrtích, měla jsem tam mnoho kontaktů na místní lidi. Věděla jsem, že se sdružují v tzv. self-help groups, ve svépomocných skupinách. Byly to například skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek či nezaměstnaných mužů. Tito lidé vyráběli originální šperky, které prodávali a tímto způsobem získávali peníze na živobytí. A mě napadlo, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem však několik podmínek. Nechtěla jsem, aby to byla charita. Také jsem nechtěla kupovat výrobky někde na trhu přes různé zprostředkovatele, ale přímo od výrobců, abych věděla, že peníze za šperky se dostanou přímo k nim.
V té době jsem měla domluvené besedy po knihovnách, během kterých bylo možné africké šperky prodávat. I tak jsem byla s prvním nákupem opatrná, protože jsem nevěděla, jestli o to bude v Čechách zájem. Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, když se šperky vyprodaly během prvních třech besed. A tak jsem začala pravidelně obchodovat se třemi skupinami – s Victorious Craft Group z chudinské čtvrti Kibera, s Power Women Group rovněž z chudinské čtvrti Kibera a s Vision Group z chudinské čtvrti Ngando.
Před prvním nákupem šperků jsem byla notně nervózní, protože jsem věděla, že budu potřebovat fakturu, abych mohla výrobky v Čechách proclít. Jenomže jsem si nedovedla představit, jak mi výrobci v podmínkách chudinské čtvrti fakturu vystaví. Bylo to opravdu komplikované, ale pro celníky na letišti byl dovoz keňských šperků natolik exotickou záležitostí, že nad určitými nedostatky faktur naštěstí přivřeli oči.
Zájem o keňské šperky byl tak velký, že mi lidé psali, že by chtěli mít možnost koupit si výrobky i na internetu. A tak jsem za pomoci jedné své čtenářky založila internetový obchůdek Dárky s myšlenkou.
Nyní už vše probíhá vcelku hladce a na fakturách nic nechybí. Vím, že když udělám objednávku a pošlu do Keni určitou částku peněz, za nějakou dobu obdržím zásilku. Když objednám deset stejných náhrdelníků nebo klíčenek, nikdy nejsou úplně stejné. Ale v tom je to kouzlo. Každý kus je originál, protože je vyráběn ručně. Musím říct, že pokaždé, když mi výrobky přijdou, jsem fascinovaná jejich nádherným provedením. Znám totiž podmínky, v nichž jsou šperky vyráběny. Na zemi, v plechových boudách, kde mnohdy není ani voda, ani elektřina. I materiály jsou velmi originální – od kokosového ořechu, papíru, korálků, kostí, po africkou látku kitenge.
Obchodu s keňskými šperky se skupinami lidí z chudinských čtvrtí se věnuji teprve několik let, ale myslím si, že má daleko větší smysl než jakákoliv klasická pomoc. Nic nerozdávám, ale místní lidé získají díky tomuto projektu práci. Podpořím jejich snahy a aktivity a jejich výrobky se dostanou na evropský trh.
Máte nějaký oblíbený materiál, ze kterého vyrábějí lidé z chudinských čtvrtí šperky pro váš projekt Dárky s myšlenkou?
Ano, velmi se mi líbí náhrdelníky a náušnice vyráběné z kokosového ořechu. A také nádherné náušnice vyráběné z africké tykve.
Předpokládám, že již uvažujete o další knize. Můžete prozradit, do jakého prostředí nás zavede?
Přestože jsem si říkala, že si po napsání knihy Obchodníci s dětmi dopřeji chvíli odpočinek, v hlavě už se mi objevují témata na novou knihu. Mám jich několik, ale zatím je nechci příliš prozrazovat. Snad jenom jedno, které se týká ženské sexuální turistiky ve východní Africe.
Jezdíte hodně na besedy do knihoven a škol. Pro jaké publikum se vám nejlépe přednáší? Besedy děláte pro děti na prvním stupni, ale i pro domovy důchodců. V čem se pro vás liší, pro koho přednášíte?
Každé publikum má svá specifika a rozhodně nemohu říct, že by se mi pro některé přednášelo špatně. Jsem ráda, že je to rozmanité. Samozřejmě jinak mám koncipovanou besedu pro dospělé a jinak pro děti z prvního a druhého stupně.
Na Facebooku máte docela velkou veřejnou skupinu Vše kolem Afriky. Co je nejčastějším tématem, které se v této skupině objevuje? Najde tam člověk pěkné fotky nebo se může i třeba poradit před cestou, či najít našince v oblasti, kam jede?
V podstatě od každého něco. Jsem ráda, že si skupinu oblíbili nejen afričtí nadšenci, kteří tam sdílejí fotografie a dojmy ze svých cest na tento kontinent, ale i lidé, kteří se do Afriky teprve chystají a potřebují poradit. Nejčastěji se lidé ptají ohledně zařizování víz, místních kontaktů a očkování.
Keňu jste navštívila už sedmkrát. Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek?
Nejhorší pro mě bylo, když jsem v roce 2007 onemocněla v Keni těžkou tropickou malárií. Byla jsem právě na západě země u městečka Homa Bay, kde mě keňští přátelé odvezli do státní nemocnice. Ten zážitek bych opravdu nikomu nepřála. Během půl hodiny mi tamní lékař stanovil tři diagnózy – břišní tyfus, zápal plic a malárii. A poté poslal mé přátele na trh, aby mi tam koupili lék, který mi vyvolal obrovské tachykardie. Později jsem zjistila, že byl falešný, a že jsem měla veliké štěstí, že jsem to vůbec přežila.
Nejlepším zážitkem pro mě byla návštěva centra pro děti ulice, které vede můj přítel Joseph, hlavní hrdina mé knihy Nezlomný. Je to úžasné místo a Joseph je velmi laskavý člověk s dobrým srdcem. Prostě Nezlomný. Nezlomilo ho nic, ani léta strávená na ulici. A ještě jeden zajímavý zážitek – to byl polibek se žirafou v Žirafím centru v Nairobi.
Je něco, čeho se při svých cestách do Afriky nejvíc bojíte?
Jak jsem říkala již v úvodu, jsem chodící paradox. Já se vlastně nejvíce bojím té statisticky nejbezpečnější části cesty – a to letu letadlem. Jakmile se letadlo chystá na přistání v Nairobi a dosedne na přistávací dráhu, jsem v pohodě. V Keni bych to poté nenazvala strachem, spíše respektem. Vím, že to není úplně bezpečná země a podle toho se tam chovám. Zásadně neriskuji a chovám se obezřetně. Rozhodně netrpím pocitem, že jsem neohrozitelná, že se mi nic nestane. Na druhou stranu létám tam už léta a vcelku vím, jak a kde se tam pohybovat. A také se většinou snažím pohybovat za doprovodu mých keňských přátel. Přece jenom jsem žena a navíc ještě běloška, tak je to určitě bezpečnější.
Jak se tak zcestovalá žena může bát létání? Vždyť kromě Afriky jste navštívila i severní a jižní Ameriku, Asii, a dokonce i velmi vzdálený Nový Zéland.
Abych řekla pravdu, také bych ráda znala odpověď na tuto otázku. V letadle jsem se nikdy necítila příliš bezpečně, ale když jsem začala létat, byl to spíš takový drobný strach a nepříjemné pocity během turbulencí. Postupem času se to začalo zhoršovat a úplně nejhorší to bylo v době, kdy jsme s manželem viděli na vlastní oči havárii letadla v nepálské Lukle v roce 2008. Tehdy tam zemřelo kolem 15 lidí, pilot byl jediný, kdo přežil. Viděli jsme, jak tam po letištní ploše tahali napůl přikrytá mrtvá lidská těla. Letadlo, které havarovalo, bylo letadlem, na které jsme v horách čekali a měli jsme jím odlétat. Ten den nám let zrušili a další den byla atmosféra na letišti opravdu velmi tíživá. A od té doby se můj strach z létání už jenom zhoršoval. Pokud si nevezmu něco na uklidnění, mívám během letu i panické záchvaty. Můj manžel si myslí, že bych měla přestat létat, že mi ten stres zkrátí život o pár let, jenomže tak bych se do Afriky už nikdy nedostala, a to si opravdu nedovedu představit. Snažím se s tím panickým strachem pracovat, ale zatím nejsem moc úspěšná a potřebuji nějakou tu berličku. Samozřejmě vím, jak je létání statisticky bezpečné, co znamenají všechny zvuky v letadle, že turbulence nejsou nebezpečné, ale ani to mi nepomáhá. Je to něco hluboce zakořeněného, co se zřejmě nedá ovlivnit na vědomé úrovni. Strach z létání je má celoživotní výzva a i přese všechno mám stále chuť s ním bojovat.
Zůstalo po těch letech v Keni ještě nějaké místo, kam byste se ráda podívala? Případně místo, kam byste se ráda znovu vrátila? A kdy plánujete další cestu do Keni?
Keňa je velká země a je tam mnoho míst, kam bych se ráda ještě podívala. Většinou jsem se pohybovala v centrální nebo v západní Keni, ale na pobřeží jsem byla jenom dvakrát na otočku. Tam bych to určitě ráda víc prozkoumala – samozřejmě i v souvislosti s připravovanou knihou o sexuální turistice, protože tam za ní ženy nejčastěji míří. Také bych se chtěla podívat na trh s čarodějnickými předměty, který se koná v jednom městě na severovýchodě Keni. A určitě jsou i místa, kam bych se ráda vrátila – samozřejmě jako pokaždé do Nairobi, kde mám spoustu přátel a obchodních kontaktů, do Ngongských hor či do Národního parku Amboseli, odkud je nádherný výhled na Kilimandžáro.
(mac)
FOTO – Martina Deylová, Miloš Šálek, grafické zpracování obálky knihy – Tomáš Řízek, podklad komunikační agentura Seteva