Karel Srp: Elegány typu Petra Pavla jsme v armádě z duše nenáviděli

Nový český prezident Petr Pavel dovede překvapit. Kritici jej však vnímají, jako kdybychom na Hradě měli prodlouženou ruku Ursuly von der Leyenové, které zatím chybí jen uniforma, či dokonce Jense Stoltenberga. Jak vnímá kroky hlavy státu bývalý disident Karel Srp? Webový deník iportaL24.cz přináší rozhovor s hudebním publicistou, dlouholetým předsedou Jazzové sekce a držitelem Medaile za zásluhy, již mu udělil v roce 2013 Pavlův předchůdce ve funkci Miloš Zeman.

Jak vnímáte roli prezidenta Petra Pavla, bývalého elitního vojáka?

Mundůry našich státníků alegorizují dobu: Pamatuji skutečné geroje s řády Sovětského svazu, prezidenta v montérkách jdoucího do Národního divadla, prezidentskou šeď na černobílých obrazovkách. Normalizátory s drahými brýlemi, čtenář vzpomene velikána v džínách a koloběžkou… Dnes předpokládám, že nyní na Hradě působí voják s trvalou disciplínou, platnými školními papíry a organizační praxí.

A kdybyste se ho pokusil charakterizovat, tedy vidět očima obyčejného Čecha?

Petr Pavel plní všechny formality pro službu v administrativě státní správy. Je prvním vojenským profesionálem za třicet pět let, který se dostal nahoru. Doufejme, že jako »fronťák« nezapomněl, co je průzkum bojem. Třeba i s byrokracií. Před Listopadem 1989 by byl vysazen na hranice západního Německa s Francií. Bez ohledu na dnešní ideologii pak dle statistik 2. světové války by jeho přežití při nasazení trvalo pět minut. Učil se to v politické výchově. Všichni vyškolení kontrarozvědní lampasáci také znali, co znamená výslech zajatce – vždyť k tomu byli do jednoho vycvičeni. Samozřejmě, že si dnes nikdo už nic nepamatuje… Tomu se totiž říká válka. Ale to má Petr Pavel zažité.

Spekuluji, že když dosáhl věku, fyzičky a hvězdiček, přešel z maskáčů na elegantní erár a větu holou: Provedu – dovolte mi odejít. Měl nárok i na 3+1 v Praze na Hanspaulce, kdyby byl jazykově vybaven pro Střední Východ. Avšak čtenář zavětří, koho by důstojník Petr Pavel měl vlastně o to vyslání požádat – zdali třeba někoho v bývalém Wembley Mons…?

Já osobně měl kdysi na vybranou. Odhodit uniformu a jít na speciální vojenskou vysokou – nebo se opřít o lopatu na stavbě mládeže. Zvolil jsem to druhé. Ve vojenské knížce mám nesmazatelně zapsáno: Určen pro boj v týlu nepřítele. Profík ví, co to obnáší. Náš prezident dvojnásob. Prozradím, že elegány typu Petra Pavla jsme z duše nenáviděli. Vyrůstali o útvar vedle. Měli nabiflováno, ale neuměli spočítat, kolik je třeba stogramovek na vyhození mostu mezi Západním Německem a Francií, ovládali výslech zajatce, orientovali se v desítkách portrétních fotografií důstojníků západních armád – ty ostatně chrlili každý měsíc naši zpravodajci – ale nerozeznali západní rakety, ovládali špatně jazyky, neuměli přežít v zemljance, později chodili ve Frankfurtu do klubu amerických commandos a večer pak u nádraží za holkami atd. Studená válka byla setsakramentsky horká a byla to dřina. Nic nevadí, že zdánlivě skončila. Neskončila totiž.

U té mnou zmíněné široké řeky se měl zastavit první sled vojsk Varšavské smlouvy v případě tzv. obranné války po napadení Američany. Operační plány se nacházely v trezorech dnešní Sněmovny. Vím to přesně: Strážil jsem u nich. A ještě hůř: Velel mi hrdina Sovětského svazu generál Richard Tesařík. V historii vojenství 20. století nebylo druhého. Jeho málčici to pak dotáhli na vyučující našeho pana prezidenta.

Jde mně však o dnešní společnost. I když s osudem pana generála je ta minulá velmi svázána. Po převratu se však uchytil. To přece není samo sebou…

Opravdu. To samo sebou není. Prostě někdo je připraven přeskočit hraniční potok, je-li tam méně bláta. Dnešní společnost je koloseum mluvků. Zažil jsem Masaryka, Beneše, Háchu, Zápotockého, Novotného, Svobodu, Husáka, sdílel kriminál s Havlem, poznal jsem Klause, Miloše Zemana. Máme v Jazzové sekci deníky i sto let staré. Zažil jsem měnové reformy, rozdělení státu, soukromničení, lístkový systém – vždy bylo něco špatně, ale rychle se zapomínalo a neotáčelo dozadu. Řekl bych, že nejhůře na tom byl T. G. Masaryk. To se muselo otáčet všechno.

U Petra Pavla mi nevadí jeho vojákovství a výrazová střídmost. Neplatí: Hodně mluvil, málo řekl. Víme, že prezidentská agenda je obsáhlá – sekretariát Francoise Mitterranda dostával denně několik stovek dopisů a u nás tomu nebude jinak – neznamená to ovšem, že na všechno má lidi… jedině on, tedy Petr Pavel, nosí kůži na trh. Když legenda Pražského jara Čestmír Císař gratuloval Miloši Zemanovi k prezidentství, řekl, že mu přeje dobrou vládu. Podle mne se dost za Zemana povedlo: nízká nezaměstnanost, inflace, stabilita cen, nové diplomatické a hospodářské styky, dodržování Helsinských dohod.

Z Helsinských dohod vyplynula Charta 77. Nezdá se vám, že jejich názory a řešení zůstaly kdesi před Listopadem a že se vlastně všechno někam rozplynulo?

Nejsem signatář. Text byl příliš proklamační. V tom však byla Havlova rafinovanost. Aby jej podepsal každý. V lednu 1977 jsem byl pomocným pracovníkem u lopaty a dělal kousek od Národního divadla, kde se právě odbývala show zvaná Anticharta. Prošel jsem v montérkách od šatny s evidenčními listy návštěvníků až po střechu. Snad kromě Jiřiny Švorcové zde padaly jen politické bláboly. Hon na ztroskotance nastal až v tisku. Odtud jej brali kádrováci všech podniků v republice a stal se normou k podržení zaměstnání.

Věřím, že do Národního přišli lidé zcela neinformováni – avšak za týden se do pražského Divadla hudby drali všichni. Rozneslo se, že kdo nepodepíše Antichartu, vyletí z práce. Překypovali umělci. Hákoval jsem v hudebním vydavatelství a živě to pamatuji.

Myslíte, že stejně tak mnozí usilovali loni o pozvánky 28. října na Pražský hrad?

Hovořil jsem s pinglem, který obsluhoval na všech rautech předchozích hlav státu. Loni – z pozvaných šesti tisíc – skoro nikoho neznal. Ale abych odpověděl – samozřejmě, že tato politická prostituce funguje.

Třeba je to dáno charismatem Petra Pavla….

Volil jsem Andreje Babiše. Stovky lidí kolem mne také. Neznám nikoho, kdo by mu dal hlas. Ale už rok jsou z něj vyjeveni i političtí dobrodruzi. Petr Pavel je voják a ví, že prezidentské kroky jsou nevratné, každé jeho mrknutí oka je analyzované. Humanismus Václava Havla, realita Václava Klause a naslouchání veřejnosti Milošem Zemanem nemá dnes červenou ani zelenou: Žlutou. Zkusme jít do minulosti.

Jaroslav Kojzar

FOTO – Roman Blaško a iportaL24.cz/Marcela Špičková