Podle sociologa Františka Dvořáka je zkorumpovaná věda i společnost

Sociolog PhDr. František Dvořák, Ph.D. se specializuje na otázky vztahu hodnot post-monarchické, posttotalitní a postkomunistické společnosti k hodnotám společnosti západní. Nejen o tom je následující rozhovor pro iportaL24.cz – řeč v něm je i o kognitariátu, »mauthausenských schodech« globální vědy, whistleblowerech nebo korporátu.

Je podle vás současná nemocná věda odrazem nemocné, komercionalizované společnosti?

Myslím si, že to, co dlouhodobě charakterizuje naši společnost jako styl, je korupce. Tím nemyslím takovou tu malou zesměšňovanou korupci. Tím myslím nejen to, že někdo z politiky zpronevěřil uhlí, zkrachoval banku, nebo jako Svobodný zednář ukradl peníze ze své zednářské lóže, ale také akademický klientelismus, nepotismus a protěžování jednotlivců a skupin lidí. Specificky pak jde o privatizaci veřejných institucí do podoby vědeckého panství profesorů podporovaných politickými stranami, nebo tím, co registr ekonomických subjektů označuje ve svém číselníku jako zájmové sdružení právnických osob. Současný životní styl neoliberální společnosti je korupce, která umožňuje některým jednotlivcům v postavení statutárních představitelů veřejných institucí vytvářet si svoje panství, privatizovat veřejné prostředky a měnit svobodné lidi v loajální poddané. Taková panství můžeme nazývat jako veřejné baronie.

Neprosadí se skutečně nadaný inovativní a pracovitý badatel, který je aktivním a zodpovědným účastníkem vysokoškolského a akademického systému?

Tohle se vštěpovalo vědeckými papaláši všem, kdo vstupovali do chrámů poznání jako pregraduální, graduální a postgraduální studenti, ale nikdy to neplatilo. A je to tomu tak i dnes. Jsou tu etické kodexy vyzývající k chování směřujícímu ke zdravé společnosti, ale znáte někdo statistiku o tom, jak se kodexy plní nebo neplní? Je tu jen formalismus, kdy se chce předstírat loajalita k instituci, která k vám loajální zpravidla není, protože funguje jako panství. Je tu vysokoškolská šlechta a my ostatní.

Výzkumníci a vysokoškolští pedagogové jsou často finančně podhodnocováni, zvláště ti mladí a mnohdy i ze střední generace. Jak se díváte na tento kognitariát?

Obtížnost získání trvalého pracovního místa znamená permanentní restart kariéry. Ten je usnadněn pracovními smlouvami na dobu určitou. Akademické instituce se s vysokoškolským pedagogem a vědcem se smlouvou na dobu určitou často rozloučí v ekonomické recesi nebo s fiskálně odpovědnou neoliberální vládou. V situaci strachu o vlastní budoucnost určenou časově omezenými úvazky a mečem hypoték není vlastně skoro nikdo, kdo by se vzepřel.

A pokud se akademikovi podaří nějak smlouvu na dobu neurčitou konečně získat, má už pak vyhráno?

Pokud nakonec člověk získá definitivu a stane se součástí nějaké sítě, nemá vyhráno. Je nucen se oportunisticky přizpůsobit tématům a lidem, aby neskončil, neboť neplní očekávání.

Nejsou na to přísná pravidla?

Je sice přísně sledován vědecký výkon institucí na »mauthausenských schodech« globální vědy, kde vám každý donátor říká: »Publish or perish!« Systém ale programově podporuje kulturu hlouposti, lenosti a »vychcanosti«, a namísto, aby dal jistotu těm, kteří jsou pracovití a nadaní, umožňuje personální likvidaci ze strany průměrných a podprůměrných ve vedoucích pozicích.

Dále do metriky, na jejímž základě se zpětně vypočítává podíl instituce, pod jejíž vlajkou akademik publikoval, jsou ve finančním koláči započteny kupříkladu také publikace lidí, kteří již byli odejiti pomocí akademického klientelismu.

Je obtížné na tyto nepravosti na akademickém pracovišti upozornit a bránit se jim?

Upozornit veřejně na existenci šikany, tj. stát se whistleblowerem, se rovná dobrovolnému přijetí trestu systémové smrti. A často nepomohou ani odbory. Například odborová organizace, která se má brát za práva zaměstnanců, je řízena švagrem rektora točícího se stále v rámci akademického cyklu mezi funkcemi rektora, prorektorů, děkanů a proděkanů. Současný systém nepotřebuje Státní bezpečnost k tomu, aby se zbavoval kritiků poměrů na panství.

Jak dochází k propojování neoliberálního zaměření na zisk s byrokratickým aparátem?

Například mzdovým systémem, který sice podporuje výkonnost tím, že základní složka měsíční mzdy je jen blízko minimální mzdě a finance se mají dohnat v závěru roku na složce výkonové, kde se spočítají publikace, citace, mezinárodní vědecká spolupráce apod., ale strašně to připomíná žluťácké odbory. Ty ve firmě zakládá s věrnými zaměstnanci majitel. Jejich cílem není zlepšovat mzdy a pracovní podmínky zaměstnanců, ale hájit zájmy vlastníka: nízké mzdy a ziskovost.

A přitom se často odkazuje na morálku a špatné chování je odsuzováno.

To tedy vůbec ne. Spíš jen povrchně pokrytecky. Nedostatek morálky je často fakticky skrytě vykládán jako dobré jméno instituce. Mluví se sice o prestižních databázích a prestižních časopisech, ale mnohdy se platí prestižní publikační poplatek západním soukromým nakladatelstvím kotovaných na prestižní burze, třeba v New Yorku. Nebo se neplatí, ale z peněz daňových poplatníků píšeme texty, které pak zadarmo dáváme těmto soukromým firmám, které vlastní nakladatelství a databáze. Tyto firmy tak dostanou pěkný zisk.

Kam vítr, tam státní byrokratický a politický plášť?

Akademici často publikují tam a to o tématech, která chtějí časopisy v západních, hlavně amerických databázích, které jsou našimi byrokraty a politiky doporučovány. Ale nerozvíjíme kapacity ve prospěch problémů, které potřebují řešit naši občané a náš stát, kteří to celé financují. Jsme nakonec cizáky ve vlastní zemi.

Vztahy jednotlivce k ostatním ve veřejné sféře odpovídají kvalitě jeho vztahů v soukromé sféře?

Mám zkušenost s korporátem. Ovšem v korporátu jsou věci jasnější. Nikdo člověka nekrmí pokryteckými frázemi o pravdě a profesionalitě. Prostě je to o penězích a dělá se to profesionálně. A daleko méně lze v takovém systému přiživovat úvazky klientů a příbuzných. Jenže kdo v technokratickém korporátu potřebuje sociální vědce? Moc jich tam třeba není.

Kde si tedy zajistit plat?

Je-li vysokoškolský pedagog s pracovním úvazkem na dobu určitou považován za společenského parazita, který není v privátním korporátu třeba, nezbývá mu nic jiného než využívat větru témat zvedaných těmi, kdo dotují vědu: grantové agentury. Člověk se stává otrokem zpolitizované byrokracie: vyplňuje žádosti, koresponduje, je svázán metrikami výše uvedených databází a politicky vyžadovanými tématy. Jeho odměna je určována zpětně a ani ji nemusí dostat, pokud se tak agentury a jejich klientističtí hodnotitelé rozhodnou. Navíc v systému je závislý na personálu průměrných, neboť většina hodnotitelů grantů nemůže být nadprůměrná.

Co s tím tedy, existuje cesta z této klece?

Systém je korupční a je to zřetelně vidět. Kdo to ale změní? My s pracovními smlouvami na dobu určitou? Ti, kdo v koluzivních sítích asociací děkanů a rektorů simulují akademickou demokracii? Kapři v rybníku grantových dotací? Neteční voliči? Korporát? Dobře, že tímto rozhovorem podporujete veřejnou diskusi na toto téma.

(zmk)