Rozumné pondělí mi vyšlo na Hod Boží vánoční. Z tohoto důvodu se budu snažit, aby má dnešní úvaha nebyla politická.
Já jsem, coby mladý muž, i vlastně jako ještě chlapec od 12 let, působil jako varhaník v kostelech kolem Ústí nad Labem. V Krásném Březně, Mojžíři, Povrlech a Roztokách, v kostele, který již zanikl a vypadá to tam kolem něj na bývalém, též zaniklém hřbitově, jako v hororu. Občas jsem zaskakoval i ve velkém arciděkanském chrámu Panny Marie v Ústí nad Labem (ten s tou šikmou věží) za profesora Karla Hrona, jehož jsem byl žákem, a někdy také v Trmicích, v kostele, kde byl administrátorem biskup královéhradecký Karel Otčenášek, který tam byl ve vyhnanství. V tom ústeckém kostele zpíval Vašek Neckář za mého varhanního doprovodu píseň, kterou jsem pro něj a Helenu Vondráčkovou složil, a na mou melodii text napsal též Ústečan, novinář Pavel Svoboda, který tragicky zahynul na počátku sedmdesátých let. Koledníci. Zde vám ji, drazí přátelé, moji věrní čtenáři, nabízím. Nikde ji nemůžete slyšet. Natočili jsme ji v rádiu v roce 1967 s mým prvním profesionálním orchestrem, který jsem dirigoval a měl 26 členů. Byl složený z posluchačů pražské konzervatoře a jeho členové se později stali špičkovými symfonickými sólisty, nebo velkými jmény v populární hudbě. Na baskytaru v něm hrál Karel Vágner, na trubku Miroslav Kejmar na hoboj Jiří Hebda, na bicí Karel Vejvoda, syn Jaromíra Vejvody, autora slavné polky Škoda lásky. Příjemný vánoční poslech mých Koledníků z roku 1967.
Noví vládci ve veřejnoprávním rádiu Koledníky po roce 1990 smazali, takže neexistuje profesionální záznam. Pouze já jsem je zachránil v soukromé nahrávce.
Proč to vlastně píšu. Protože chodit tehdy do kostela byla určitá odvaha. Dnes se kdekdo prsí, že je katolík, všichni musí být vidět v kostele, třeba na pohřbu Karla Schwarzenberga. Myslím si, spolu s farářem Zbigniewem Czendlikem, že se někdy duchovno vytrácí. Hovořil o tom v rozhovoru s bývalým trenérem fotbalového klubu Czenstochowa, Markem Papszunem. Už si to přesně nepamatuji, ale shodli se, že víra je věc intimní a neměla by být vkládána do výlohy. Nemělo by být: »Podívejte se na mne. Já jsem ten pravý křesťan.« Až často se s takovým postojem dnes setkávám.
Vím, že církev v předlistopadové době byla pokorná, právě tak pokorná, jako byl pokorný Ježíš Kristus. Někteří současní kněží se až nadýmají pýchou. Musel jsem vypnout televizi, když na pohřbu Karla Schwarzenberga mluvil Tomáš Halík. Jakoby se církev vracela do doby, kdy rozhodovala o všem v lidském životě. Žádná pokora. Samozřejmě to neplatí o všech kněžích. Mám mezi některými z nich přátele. Jsou velice skromní a skutečně zvláště v dnešní době to nemají nikterak lehké. Čím víc jsou duchovní, tím větší mají problémy se svými nadřízenými.
Ale naopak, někteří, kteří zřejmě problémy nemají, se chovají spíše institucionálně. Byl jsem u přátel na Moravě, kde mají v jedné obci nového mladého faráře a ten odmítl pokřtít dítě z věřící, katolické rodiny, protože kmotr by měl mít jakési školení, aby ručil za správnou výchovu onoho dítěte, které mělo být pokřtěno. To je přímo jakoby odhánění od Ježíše Krista. On přeci říkal: »Nechte maličkých přijít ke mně.« Nikdy se nesmí ztratit to, co je jednou z hlavních myšlenek. Bůh je láska. Bůh nejsou instituce.
Ale v dnešní době je další, a to mnohem nebezpečnější víra. A tou je zelené šílenství s klapkami na očích a uších. Někteří, zvláště mladí evropští politici se snaží zachránit planetu i za cenu zničení lidstva. Proto je třeba si velice pečlivě rozmyslet, zda ignorovat evropské volby, které se budou konat v červnu příštího roku. Nesmíme si nechat zničit republiku, dát ji pod jho zelených šílenců. Ti šílenci mají i jiné nápady, jako třeba něco jako rybářský lístek pro ty, kteří chtějí sbírat houby. Četl jsem někde, že hlavní Pirát má cosi takového v plánu. Už se blížíme ke světu, který popsal Orwell.
Promiňte, zase jsem se dostal k politice. Ale ono to ani nijak jinak nejde. Politika nám už prosakuje do všech škvír osobního života.
Krásné prožití zbytku vánoční doby, třeba s nádhernou Rybovou mší vánoční Hej Mistře.
Petr Hannig, předseda Rozumných v Alianci za nezávislost ČR
Víra v člověku je, nebo není. Je to dáno. Ta se nedá vnutit. Naopak, když budete děti nutit k víře, budou se logicky bránit. Ale Boha se, když je mu opravdu zle, dovolává i ten nejzarytější ateista. Sama jsem věřící, děti mám pokřtěné- z tradice, kostel a současná politická školení v něm, však k běžnému životu nepotřebuji. Ani kancionál a správně odpovídat, vstávat a sedat si při mši. Když jsem byla malá a chodilo se o pouti do kapličky, kde se četly Biblické příběhy, to se mi líbilo. Víru mám ve svém nitru a nikomu do ní nic není. Církevní restituce, to byl sprostý podvod. Ale pohřeb chci do země. Je prostě důstojnější, než spálit člověka jako klacek. Nechci nikomu vyvracet jeho víru, ať vyznává Ježíše Krista, Jehovu, Budhu nebo Alláha. Většinou je to podle předků a tradic Země, z níž pochází. Každý ať zůstane tam, kde má tyto kořeny. Tohle stěhování národů a kolonizace zemí je proti lidem i přírodě.
Vůbec jste nepochopil článek, nebo nedočetl do konce. Píšu v něm, že dnešní církev je až na výjimky zpupná, což nebyla za minulého režimu, alespoň v Čechách. Morava je něco jiného.
Odvaha byla do kostela nechodit. Před rokem 1918 skoro všude, ale i v 80. letech v některých zaostalejších regionech. A někde to stále možná trvá.
Jezdili jsme v 80. letech na venkov k příbuzným, a tam existoval silný „společenský tlak“, aby lidi chodili do kostela, měli církevní svatby a pohřby, posílali své děti na nepovinné náboženství…
V minulosti, kdy bývala katolická církev protežována, to muselo být hrozné. Jsem vděčný lidové vládě, že tomu do značné míry učinila přítrž.