Soutěže krásy má většina veřejnosti spojené především s ženskými půvaby. Ovšem díky Davidovi Novotnému se tento náhled již čtvrtstoletí mění. Náchodský patriot a jeden z nejpilnějších organizátorů společenských akcí u nás v rozhovoru pro iportaL24.cz zve na 25. ročník Muže roku, který se bude konat 23. srpna na tradičním místě v Městském divadle Dr. Josefa Čížka. Zároveň ale Novotný zavzpomínal na vtipné, pikantní i trapné historky. Věděli jste, že na mole v Náchodě jednou pochodoval i tygr? A že jednou došlo při soutěži k vyhlášení špatného vítěze? A že při samotných začátcích byl tehdy mladičký student-organizátor označen za úchyla…?
Davide, co bylo motivací k uspořádání soutěže Muž roku? Vzpomenete si na úplné začátky před čtvrtstoletím?
Bylo mi necelých 18 let, kdy jsem si říkal, že všude je plno soutěží ženské krásy, tak proč neuspořádat i mužskou obdobu. V tu chvíli se roztrhl pytel se všemi Miss Východní Čechy, Miss Mléko a podobně, a protože jsem býval často v porotách, tak jsem si říkal, že přece i ženy se chtějí podívat na pěkného chlapa. Tak jsem vymyslel Muže roku!
Začátky byly velmi těžké. Tehdy jsem studoval v Hradci Králové a vždycky po škole jsem chodil v ulicích a oslovoval hezké chlapy. Představoval jsem si, že by měli být starší než dvacet let, tak jsem se snažil odhadovat i jejich věk. Říkal jsem: »Dobrý den, pane, nechcete se přihlásit na Muže roku? Já to pořádám.« Vůbec jsem s tím neměl žádné zkušenosti a nevěděl jsem, jak to dělat. Takže jsem byl několikrát poslán do zadní části našeho těla. A taky jsem byl osočen, že jsem úchyl a že na mě dotyčný zavolá policií. Takže začátky byly velmi, ale opravdu velmi těžké. Pak jsem těch dvanáct finalistů dal nějakým zázrakem do kupy. Byli to většinou kluci z Královéhradeckého kraje a na první ročník přijala i Leona Machálková, Monika Absolonová nebo Pavel Vítek. A nakonec se to povedlo!
Druhý ročník byl snazší v tom, že už jsem oslovil modelingové agentury v České republice a takhle to šlo postupně. Až když nastal nějaký jedenáctý ročník, tak jsem začal přemýšlet o mezinárodních licencích. Tou první, kterou jsem získal, byl Manhunt International a také Mister International. Oni vám ty licence neposkytnou hned. Představa, že složíte peníze a máte licenci, je scestná. Zkoumá se, jestli má vaše soutěž úroveň, jaká je pozornost médií a podobně.
V současné době se mi hlásí stovky uchazečů. Vždycky máme dva castingy, na které je pozváno přibližně sto nejlepších. Ty vybírám já, protože přihlášky chodí jen mně. Když jsem nerozhodný, tak si uchazeče přece jen pozvu, abych jim dal šanci. A mezinárodních licencí mám aktuálně osm.
Přiznám se, že kdybych chodil v ulicích a pánové mě posílali do míst, které většinou nemají slušný název, tak bych to při nějakém druhém či třetím odmítnutí vzdal. Čím to, že vy jste se nedal odbýt? Je vaší pozitivní vlastností vytrvalost a cílevědomost, nebo byste to popsal jinak?
Po pravdě jsem si říkal, že to vzdám a na všechno se vykašlu, ale pak mi zase jeden z pánů řekl »proč ne, pošlete mi informace faxem«. A to je povzbuzení! Mimochodem, tehdy nebyl žádný mail, jen fax, to je taky zajímavé.
Ale k vaší otázce – vytrvalost je určitě zapotřebí. I dnes mívám dny, kdy si říkám, že to nemám zapotřebí a že se budu věnovat jen svým divadlům a budu mít klid. Ale to brzy přejde a člověk si řekne, že to stojí za to. Že otevírá těm klukům dveře do světa showbyznysu. A tam můžeme mluvit o řadě úspěchů.
Mám tam třeba Vojtu Urbana, který byl v MasterChefovi a našel tam svoji lásku Betty. Nebo Matyáše Hložka, což je syn Standy Hložka, který je také velmi úspěšný a po vzoru tatínka započal hudební kariéru. Pepa Kůrka a Matěj Quitt byli pro změnu v Survivalu a Immanuel Adenubi dokonce v Showtime na Primě.
Kluci mají navíc úspěchy i v mezinárodních soutěžích. Například Dominik Chabr zvítězil před dvěma lety na Man of the Year na Bali a Tomáš Martinka z Ústí nad Labem vyhrál v roce 2016 soutěž Mister Global v thajském Čiang Mai. Kluci z Muže roku se prakticky vždy dostávají do první desítky mezinárodních soutěží, takže není to jenom o tom, že naše dámy mají velké úspěchy.
Popsal jste, jak jste zprvu získával soutěžící. Ale – jak se dařilo lanařit celebrity? Neumím si představit, jak jako naprosto neznámý teenager zavolám zpěvákovi či herci XY, a požádám ho, aby přijel na akci do Náchoda?
Úplně první moje akce byla Den dobrých skutků. To mi bylo patnáct a půl roku a chodil jsem na Střední školu podnikatelskou v Náchodě. Tenkrát u nás fungovalo rádio Metuje a tam mi dali telefon na Pavla Zedníčka. To byla první známá osobnost, kterou jsem oslovil. Telefonoval jsem mu, on mi to vzal a ptal se: »Kolik je vám roků?« Řekl jsem, že patnáct a že mu nemůžu dát peníze, ale výtěžek poputuje místním stacionářům – stacionáři Nona v Novém Městě nad Metují a Stacionáři Cesta. On řekl: »Tak dobře, já přijedu.« A pak jsem napsal dopisy Evě Jurinové, které si nesmírně vážím jako člověka, Honzovi Musilovi nebo Nicol Lenertové, sportovní moderátorce na televizi Nova, což byly v tu chvíli obrovské hvězdy. Přesto mně napsali, že mají volno a že přijedou. To byly moje první celebrity na akci Den dobrých skutků.
A o dva roky později jsem už uspořádal prvního Muže roku. Kontakty se postupně nabalovaly. Třeba jsem poprosil Evu Jurinovou, aby mi dala číslo na někoho dalšího, nebo jsem psal dopisy do televizí a oni se mi ozvali už s telefonním číslem, což byla tehdy pevná linka. A nebo vzpomínám na to, jak jsem si vzal Zlaté stránky, našel si konkrétní jméno, a pak jsem obvolal všechny jmenovce, než jsem došel k té pravé osobnosti. I tam mě posílali do těch zadních míst, ale uvědomil jsem si, jaký poklad byly Zlaté stránky. A ve finále jsme si ty kontakty vyměňovali. Třeba za Pavla Zedníčka jsem dostal tři nové…
Zajímavé. Ale teď střih. Je 25 let poté. Krásné číslo, které přímo nabízí k tomu, aby byla letošní soutěž Muž roku něčím specifická a aby divákům přichytala i nějaké překvapení. Je to v plánu?
Opravdu slavíme 25 let. Letošní ročník bude 23. srpna v Náchodě, kam znovu zavítá spousta známých osobností – Honza Bendig, Markéta Konvičková, Ilona Csáková, Veronika Gajerová, Lucie Zedníčková, Kateřina Macháčková, Veronika Žilková, Saskia Burešová a řada dalších.
Letošní ročník bude i trochu ohlédnutím za uplynulými 25 lety, takže budou pozváni všichni vítězové nebo jejich zástupci a v rámci slavnostního večera budou nějak zmíněni nebo zapojeni. Ale přiznám se, že v letošním roce nechystám zahraniční celebritu.
A znovu bude akce spojena v rámci jednoho víkendu se soutěží Anděl mezi zdravotníky ve smyslu, že v pátek bude jedna, v sobotu druhá?
Původně byl Muž roku spojen se Dnem dobrých skutků. Ten se bude letos konat 4. září v Městském divadle Dr. Josefa Čížka v Náchodě a znovu půjde o koncert, kde se představí mj. Bára Basiková, Hanka Křížková, Pepa Vágner a další osobnosti.
Ale ano, druhý den po Muži roku se koná Anděl mezi zdravotníky, což je pátý ročník a jedná se o velké poděkování lékařům, pečovatelům, záchranářům a lékárníkům. Je to taková hezká noblesní akce, kdy poděkujeme všem zdravotnickým profesím.
Předtím jsem 12 let pořádal NEJ sestřičku jako poctu zdravotním sestrám, ale myslím si, že toto dává větší smysl pro zdravotní profese jako celek. Záštitu převzali například ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, hejtman Královehradeckého kraje a senátor Martin Červíček, starosta města Náchod Jan Birke, ale třeba i Česká lékařská komora, Česká asociace sester nebo Dagmar Žitníková za Odborový svaz zdravotnictví. Akce má tudíž nejen politickou, ale také profesní záštitu.
Když zavzpomínáte na čtvrtstoletí s Mužem roku, která historka vám zpětně přijde tou nejvtipnější? Co vás nejvíce pobavilo?
Asi nejzábavnější historkou v rámci Muže roku bylo, když jsme měli na pódiu živého tygra. V první řadě seděli Jana Bobošíková, Jitka Asterová a Pavel Šporcl. Ta šelma měla být na pevných řetězech, ale oni ji dali jen na takové vodítko. A takhle si tygr s finalistou vykračoval nejen na pódiu, ale dokonce i na molu. Přiznám se, že jsem měl přece jenom strach, ovšem přišlo mi to i vtipné, protože už jsem si představoval, jak se to zvíře vrhne mezi diváky. Viděl jsem ty mezinárodní titulky: »Jana Bobošíková sežrána tygrem!«
A vzpomenete si, který moment byl pro vás za uplynulých 25 let se soutěží tím nejdojemnějším?
To bylo v momentě, kdy soutěž slavila 20 let a byla k tomu vytvořena i písnička, kterou vymyslel Karel Vágner. A Pepa Vágner ji nahrál ve svém studiu, kde se vystřídaly za mikrofonem desítky celebrit a osobností od Leony Machákové, přes Evu Hruškovou, Evu Decastelo, až třeba po Mariana Vojtka. Zkrátka desítky dalších, i mých přátel.
Tehdy jsem seděl v porotě a vybavuji si, že jste měl slzy na krajíčku. Co na krajíčku! Ony regulérně kapaly, že? Opravdu jste ale nevěděl, co na vás připravují?
Věděl jsem, že mají připravené nějaké překvapení, ale netušil jsem jaké. A už vůbec jsem neměl ponětí, že vytvoří písničku přímo pro mě. Říkal jsem si, že mi poděkují, nebo dají dort, ovšem tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Jak jste řekl, byl jsem dojatý se vším všudy!
A byl naopak nějaký moment, kdy jste se cítil přesně opačně? Něco, co neklaplo? Zažil jste například nějaký trapas, kterému se ale s odstupem času již smějete, nebo nad ním alespoň dokážete mávnout rukou?
Je to asi deset let zpátky, kdy stálo v řadě 12 finalistů a já jsem držel v ruce šerpu pro vítěze. Už bylo vyhlášené druhé a třetí místo, no a v té řadě stáli dva Honzové vedle sebe. A když jsem měl vyhlásit, kdo je novým Mužem roku, řekl jsem toho špatného Honzu…
Dal jsem mu šerpu, užil si fanfáru pro vítěze, fotografové si ho zvěčnili – a teď koukám na papír, co jsem měl v ruce, a krve by se ve mně nedořezal. On to byl ten Honza vedle. Jak stáli u sebe, tak jsem si to nějak zafixoval a vyhlásil jiného finalistu.
Takže jsem se za prvé musel omluvit a především se ten ceremoniál musel opakovat. Stopnul jsem to a šli jsme znova. Naštěstí tehdy ještě nebyl přímý přenos, ale i tak to bylo hloupé, když jsme museli původnímu vítězi odebrat šerpu a dát ji správnému finalistovi. Teď už se tomu směju, ale tehdy mi do smíchu opravdu nebylo.
A jak to vzal ten »sesazený« soutěžící?
Po pravdě to nevzal moc hezky, protože se už těšil, že bude v časopisech a že se mu otevřou další pracovní příležitosti. No – a nakonec i v médiích byl, stejně jako já. Ale moc se mi to nelíbilo. Titulky zněly »Omyl na Muži roku« a podobně…
Dneska už se tomu, jak jsem řekl, zasměju. Ovšem tenkrát to bylo stresující a nepříjemné. Vždycky se na vyhlašování pekelně soustředím, a jak má člověk nervy a stres, může se stát něco takového, co se stalo mně.
Poprosím vás o odpověď na závěrečnou otázku, která se nebude týkat Muže roku. Vy jste totiž nejen úspěšným pořadatelem, ale dal jste se také na herectví. Jak k tomu přišlo?
Už je to spousta let, kdy mi dal Tomáš Magnusek příležitost, které si nesmírně vážím. Zahrál jsem si ve filmu Bastardi. V jedničce a ve dvojce jsem se představil po boku Rytmuse. Pak mi dal Tomáš docela velkou roli ve filmu Školní výlet, kde jsem měl možnost zahrát si s Jiřinou Jiráskovou, Antonínem Hardtem, Uršulou Klukovou, Kamilou Moučkovou a řadou dalších hereckých bardů. Toho si neobyčejně cením!
A v tuto chvíli máme divadelní pořad, který se jmenuje Trapas nepřežiju aneb Ten řízek nezvedej. Je to divadelní představení pro školy o etiketě a slušném chování, kde vystupuje Michaela Dolinová, Ladislav Ondřej a Nelly Řehořová a střídají se mi tam Milan Peroutka nebo Anna Julie Slováčková. Máme přibližně 10 vystoupení za měsíc a jezdíme opravdu po celé České republice. Dokonce za týden ujedeme až 2000 kilometrů. Přejdeme z jednoho konce na druhý, kdy tam odehrajeme dvě představení a pak míříme zase zpátky.
Ale je to milé představení. Domnívám se, že je zapotřebí naši mladou a novou generaci učit slušnému chování. Jelikož je vidět, že slušné chování se ze společnosti v poslední době vytrácí, a to je škoda.
Petr Kojzar
Mam radši ženy bez muze.
Mne je lito te Anny Julie a i to víc mě štve bezmozek Novotný.
Sympaticky člověk, ale taky bych ho v ten moment, kdy by me oslovil, mel za úchyla…