Z Bruselu dnes nadšeně přijímáme každou blbinu, kritizuje Anna Čurdová

Anna Čurdová strávila v Poslanecké sněmovně dvě volební období (2002-2010). Jako členka ČSSD byla mj. místopředsedkyní výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu či místopředsedkyní výboru pro evropské záležitosti. Nyní vyučuje na soukromé škole v centru Prahy český jazyk pro cizince a ačkoli tvrdí, že politiku v rámci zachování duševního zdraví sleduje jen velmi málo, na každé její odpovědi je patrné, že to není až tak docela pravda…

Paní Anno, prozraďte na úvod, jak moc coby bývalá poslankyně, a dnes učitelka, sledujete politiku?

Upřímně řečeno, v rámci zachování duševního zdraví velmi málo, ale občas se, samozřejmě, podívám. I když musím přiznat, že se teď v poslední době začínám zajímat víc, protože dopady toho, co vláda připravila na nás, na občany, budou takové, že by neměly nechat lhostejným vůbec nikoho.

Když mluvíte o pětikoaličním kabinetu, váš bývalý stranický kolega Jiří Paroubek v rozhovoru pro iportaL24.cz prohlásil, že je to nejhorší vláda nejen po roce 1989, ale možná i po roce 1918. Budete mu oponovat?

Ne, proč bych měla? Naprosto s ním souhlasím. Stačí, když se podívám na dvě ministerstva, která souvisí s obory, jimž po těch letech snad rozumím, to znamená školství a sociální věci, hlavně prorodinná politika, práva dětí, jejich ochrana a postavení ve společnosti, tam je katastrofa slabé slovo.

Přiznám se, že ta destrukce, která probíhá jak na ministerstvu školství, tak na ministerstvu práce a sociálních věcí, je tak šílená, že mě ani nenapadá výstižné slovo. Hlavně ale přemýšlím, kdo bude mít odvahu za dva roky, pokud se podaří tuto vládu vyměnit, dát věci do pořádku, aby alespoň nějak fungovaly.

Ale ministr Jurečka vám bude oponovat například tím, že od Nového roku dochází ke zvýšení rodičovského příspěvku o 50 tisíc korun…

A já vám do toho hned skočím. Vypadá to ušlechtile, ale… Víte, kde je problém? Že z pozic politických, ale i úřednických odcházejí lidé, kteří tomu systému rozumí. A tohle jsou ministerstva, kde by měli být opravdoví odborníci, kteří jsou schopni nastavit systém tak, aby fungoval. Nejedná se o ideologické, ale odborné věci, které vycházejí nejen z odborného zázemí, ale i praxe.

A protože odborníky nemáme, tak logicky saháme k jednotlivostem. Zvýšili jsme rodičovský příspěvek o 50 tisíc korun, fajn, ale já potřebuji dělat systémové kroky. Musím vědět, proč dávám právě těch 50 tisíc, na jak dlouho tyto peníze musím mít, jestli to může být do tří, čtyř let nebo pěti let věku dítěte, zkrátka jakým způsobem mi ten systém dál bude fungovat. To je vize, která by tady měla být, jenže není.

A mě jenom udivuje, že když současná vláda byla v opozici, měla poměrně hodně času připravit se na odborné řízení ministerstev. A nijak se nepřipravila. To je jedno ministerstvo vedle druhého, kde se odborná činnost rovná naprosté nule.

Když už jste mluvil o panu Paroubkovi, uvedu jeden příklad. Já jsem figurovala ve stínové vládě sociální demokracie právě v době, kdy byl Jiří Paroubek jejím předsedou. Byla jsem stínovou ministryní pro ženu a rodinu. A tato stínová vláda zasedala každých čtrnáct dní a na každém zasedání jsme museli předkládat aktuální problémy, které bychom řešili, kdybychom byli ve vládě. Museli jsme mít připraveny první kroky, které bychom udělali ve chvíli, kdy bychom na příslušné ministerstvo opravdu nastoupili. Museli jsme mít odborníky a funkční tým, který bychom si s sebou na ministerstvo přivedli. Ale tato vláda nic takového neměla a nemá. V podstatě jen vaří z vody. A to i po dvou letech ve Strakovce.

A ministr školství Bek? Možná rozuměl řízení Masarykovy univerzity, kde byl rektorem, ale školství jako takovému bohužel nerozumí vůbec.

Když dovolíte, ke školství bych se ještě vrátil, nicméně nyní bych se zastavil u sociálních věcí. Vy jste se dotkla prorodinné politiky. Není právě ona klíčem, jak vyřešit důchodovou reformu? Vláda argumentuje, že na důchodce nebude mít do budoucna kdo vydělávat, a tak je potřeba například prodlužovat věk odchodu do penze nebo zpomalovat valorizaci důchodů. Kdybychom ale rozumnými kroky podpořili porodnost, mohl by to být recept na vyřešení problému, nemyslíte?

Já si myslím, že to by byl jen jeden z receptů, protože sama důchodová reforma je velmi složité a komplexní téma. Co já pamatuji, jen za těch dvacet až třicet let, u každé vlády byla nějaká důchodová komise, která navrhovala kroky, jež se buď zamítly, nebo schválily. Vždy se pracovalo i s určitými parametrickými údaji, jenže v téhle době, která je velmi nestabilní, doslova turbulentní, je velmi obtížné něco plánovat. Protože my v této chvíli nevíme, co bude zítra, natož za pět let, a už vůbec nemůžeme predikovat, co bude za 30 nebo 45 let.

Systém za doby socialismu byl jednodušší. Dalo se plánovat, byla predikce. Máte-li dnes dělat důchodovou reformu, potřebujete k tomu vědět alespoň nějakou prognózu např. porodnosti, Jestli bude vyšší, nebo nižší, jaký bude demografický strom, jaká bude nezaměstnanost a tak dále.

Tím se vracím k původní myšlence. My tu zkrátka máme strašně málo těch, kteří umějí s těmito daty pracovat. Co si vzpomínám, jestli to budou tři čtyři lidé v celé republice, tak to je maximum. Tito odborníci by snad uměli celou důchodovou reformu nastavit alespoň v rámci možností tak, aby jeden systém navazoval na druhý, protože to není jenom o prorodinné politice.

Prorodinná politika je jeden krok, ale na něj musí navazovat další. Například politika zaměstnanosti a další systémy, které je potřeba provázat. A ve chvíli, kdy tuhle problematiku podřídíte ideologii a nikoliv systému, potom vám z toho nevyjde nic, co by bylo jakkoli funkční. No a po vás přijdou další a další a začnou to znova předělávat. Protože potřebuje voliče, takže se do toho zase zamíchá ideologie. Celé se to zabalí do nějakého obalu, protože pro toho politika je to něco jiného než pro skutečného odborníka, který s tím umí pracovat.

Na politikovi pak leží rozhodnutí, jakou cestu zvolí, protože on je teoreticky zodpovědný svým voličům, což odborník, respektive úředník není. Politik totiž musí zvážit, co je únosné, a co už není.

Vracím se k problematice školství, které má za sebou stávku 27. listopadu. Byla podle vás úspěšná? A podporovala jste ji?

Podporovala, ale mohla jsem ji podporovat pouze duševně, protože pracuji v soukromém školském sektoru. Ale pokud bych se pohybovala někde ve státním školství, tak bych do stávky na sto procent šla.

Co se týká úspěšnosti, nejsem si v tuto chvíli jista. Nevím, jestli splnila stávka svůj účel. V momentě, kdy do ní vstoupí nezisková organizace, která se vydává za odbory a začne být mediálně zvýhodňována nebo zvána do debat, kde tvrdí »my sice stávkujeme, ale nejsme proti vládě, protože ta to dělá v podstatě dobře, jenže tady se trochu spletla«, pak nevím, jestli tohle mělo být tím výsledkem.

Samozřejmě, že teď probíhají nějaká jednání s panem ministrem, budou tam asi určité ústupky, ale já bych byla asi trošku radikálnější.

V jakém směru?

V rámci konkrétních požadavků. Jde mi i o to, co se u nás rádo používá, totiž že učitelé si berou děti jako rukojmí, což by dělat neměli, protože toto povolání je něco jako poslání. To všechno je sice pravda, ale aby mohl být učitel dobrým učitelem, tak potřebuje mít také dobré zázemí, a ne z jedné práce utíkat do druhé. Znám spoustu kantorů, kteří odučí a potom utíkají odpoledne třeba někam uklízet nebo sedět za pokladnou v supermarketu, nebo učit do nějaké jiné školy, aby nějakým způsobem přežili.

Takže v tomhle ohledu bych byla směrem k ministerstvu určitě radikálnější. A zase jsme u systému. Byla bych radikálnější i z hlediska dalších pracovníků ve školství. Protože jestliže taková kuchařka, která vaří ve školní jídelně, má základní plát 17 tisíc korun a od toho jí odečteme všechny poplatky, které se odečíst musí, pak jí zůstává jen velmi málo nebo vůbec nic. Ona se najednou dostává i pod minimum, které by měla mít.

Ale hlavně mě zarazila ještě další věc. To, když se začalo ozývat z médií, že my vlastně nepotřebujeme školní jídelny a jídelny pro mateřské školky. Že je to zbytečný přepych. Tím stávka otevřela asi i něco, co nechtěla.

My jsme měli velmi dobře nastavený vzdělávací systém! Od mateřských, základních škol, přes školy střední, zvláštní až po ty vysoké. Tam bylo o děti skvěle postaráno. Byl a je dále nastaven systém školních družin, školních klubů, domů dětí a mládeže, a tak dále. A tady mám najednou pocit, jako bychom našli něco, co se nám nelíbí a co můžeme taky rozbořit, protože je to určitý přežitek toho, co tady bylo. Vidíme se někde na Západě, kde může být něco jinak. Takže všechno musíme rozbourat, abychom to tady měli právě jako na tom Západě. Nepřemýšlíme o tom, že systém funguje a že je dobrý. A že nám náš systém ten Západ třeba i záviděl.

Někdy mám pocit, že je tady snaha omezit kvalitu státního školství, aby z něj zůstávala jenom nějaká alternativa pro ty lidi, kteří nebudou mít peníze. A vedle toho by se dvoukolejně vytvořil paralelní systém škol, které budou soukromé, tudíž pro bohaté, a kde bude vzdělání kvalitnější.

Jaký to ale má smysl? Vždyť společnost, aby se vyvíjela a aby šla dopředu, potřebuje vzdělané a myslící lidi. Myslím tím opravdu vzdělané a myslící. A ne že se na vysoké školy dostane 99,9 procenta populace.

Jak moc vám, coby bývalé poslankyni ČSSD, chybí v parlamentu levice? A proč podle vás v roce 2021 vyklidila prostory?

Protože přestala dělat levicovou politiku. Přestala se starat o lidi. O co se vždycky levice starala? Především o to, aby byl sociální smír. Aby se nerozevíraly nůžky mezi bohatými a chudými. Aby byly veškeré věci vybalancované. To znamená, aby se nevyletělo příliš – i třeba, co se týká inflace. Aby i to přerozdělování, ke kterému dochází, bylo spravedlivé.

No a co udělala naše levice? Bála se, aby se o ní nepsalo špatně, že je na nějaké nesprávné straně. Hlavně se chtěla zalíbit liberálním demokratům, velkým městům a liberálním voličům. Přestala lovit tam, kde lovit má, nebo oslovovat voliče, které oslovovat má.

Víte, dneska je moderní říkat, že se politická scéna již nedělí na levici a pravici. Myslím, že to není pravda. Už to nebude samozřejmě klasická levice jako ve 20. a 30. letech minulého století, která bude reprezentovat dělnickou třidu. Společnost se pochopitelně změnila. Především tím, že se tu změnily profese. Ale pořád je tady spousta zaměstnaných lidí, kteří se pohybují na hranici chudoby nebo i pod ní. Stále tu zůstává spousta voličů, jež může levice s rozumným programem oslovit. Ale to nebyl ten program, který si vzala za svůj sociální demokracie, a bohužel částečně i komunisté.

Už jste na to narazila, ale více než na levici a pravici se dnes podle mnohých dělí politická scéna na strany vlastenecké a – řekněme – globalistické. Co o tom soudíte?

Nejprve se zeptám: proč je vlastenectví odsuzované? Proč se o vlastencích – a teď nemluvím o nacionalistech – pohrdavě mluví jako o »flastencích«? Proč v sobě nebudujeme národní hrdost, vždyť máme být na co hrdí?! Proč se v podstatě stydíme za to, že jsme Češi, nebo proč učíme děti, aby se styděly, že jsou Češi.

Moje generace v tomhle vychovávaná nebyla. Moji rodiče, konkrétně maminka, mě vždycky vedli k tomu, že mám být hrdá na to, že jsem Češka. Tatínka jsem měla ze Slovenska, takže tam to bylo ještě de facto zdvojnásobené, že mám být hrdá na to, že jsem Čechoslovenka.

Máte pravdu, že současná naše liberální vládní pravice, ale i levice, pokud budu Piráty považovat za levicovou stranu, se může vidět ve svém probruselském a globalistickém postavení a věřit mu. Definovala bych to: globální politika vs. národní státy. S tím souvisí i diskuse, která se odehrává na půdě Evropského parlamentu ohledně hlasovacích práv a většinového práva. Tady by měla sehrát roli i média, ovšem média hlavního proudu k tomu pozitivnímu rozhodně nepřispívají. Nezdůrazňují, na co bychom my Češi měli být opravdu hrdí… Spíš naopak.

Hodně se objevují kritické hlasy ohledně EU, včetně alternativy vystoupení z Unie, referenda o tomto kroku, případně reformování celé instituce, která se vzdálila myšlenkám tzv. otců zakladatelů. Jaký z těchto názorů je nejblíže Anně Čurdové?

Anna Čurdová je ta, která před mnoha lety jezdila po kraji a burcovala voliče, aby hlasovali v referendu pro vstup do Evropské unie. Nyní je můj přístup naprosto odlišný.

Víte, já silně vnitřně pochybuji o tom, že je Evropská unie nějakým způsobem reformovatelná. A vystoupit? To taky úplně nejde. A proto, aby byla reformovatelná, tak by se muselo změnit v rámci Evropské unie všechno možné a snad i nemožné. To znamená naprosto radikální změnu složení Evropského parlamentu i Evropské komise. Navíc by muselo dojít k nějakému dalšímu pohybu v rámci celého světa, což je hodně složitý proces. Přesto bych se k alternativě reformování klonila, mám-li si vybrat z vašich možností.

Rozhodně už nejsem tím obrovským nadšencem jako v roce 2003. Během těch dvaceti let jsem potkala spoustu kolegů, například z pobaltských zemí, kteří mi vždy vysvětlovali, jak je Evropská unie báječná, jak jím pomáhá a jak musíme umět využívat to, co nám dává. Kdežto já jsem zatím nezaznamenala nic, co by bylo pozitivního, kromě toho, že máme z evropských peněz postavenou cyklostezku v Odoleně Vodě. No tak OK, ale mnohem více bychom tam potřebovali novou školu. Takže je to asi spíše otázka využití financí a práce lidí, kteří Českou republiku v Bruselu reprezentují. Tady je obrovsky důležitá pozice české vlády, která by měla být sebevědomá. Tedy přesný opak toho, co je nám teď předváděno. Že jakákoliv ptákovina a blbina, která se v Bruselu objeví, je námi nadšeně přijata. My jí zatleskáme, řekneme »bravo« a okamžitě ji začneme realizovat, aniž bychom přemýšleli nad tím, jestli to bude mít pozitivní nebo negativní dopady.

A tím se vracím k tomu, co jsem říkala na začátku. Je to zase o systému, protože pokud bude Evropský parlament a Evropská komise plná konformních a odložených neúspěšných politiků, potom i ta politika bude vypadat tak, jak vypadá.

Jako poslankyně jste se podílela na prosazení zákona o registrovaném partnerství v České republice. Jak se touto optikou díváte na dnešní oblíbené téma, kterým je manželství pro všechny?

Oblíbené téma to je, proto to zkrátím. Manželství pro všechny nemá moji podporu!

Víte, když procházelo registrované partnerství v letech 2003-2004, tedy za mé první éry v Poslanecké sněmovně, tak bylo tuším dvakrát odmítnuté. Tehdy byla hlavním předkladatelem paní Zuzka Rujbrová. A když návrh znovu neuspěl, přišla za mnou delegace nevládních organizací, které se snažily registrované partnerství protlačit, jestli bych nebyla hlavním předkladatelem.

Přijala jsem to, protože v této sociální skupině jsem měla a pořád mám spoustu přátel a kamarádů. A čeho jsem si na nich obrovský cenila, bylo, že nijak nestáli o to, aby okolo toho zákona a vůbec okolo celé té komunity byla obrovská hlasitá propagace, aby se nahlas poukazovalo na nějaké nepravosti nebo netolerance. Navíc společnost byla přijetí zákona většinově nakloněna. Ona nikdy neměla problém s tolerancí homosexuálů nebo leseb, nediskriminovala je, nebo že by je snad nenáviděla. Ono to téma bylo i dlouho tabu, a pokud někdo patřil do této komunity, tak se o tom hlavně šeptalo.

Pamatuji si, jak k nám, ještě když jsem studovala na vysoké škole, přišel psycholog, který pracoval v Divadle na Vinohradech, a my jsme se ho ptali na orientaci některých lidí, protože byla právě ta šeptanda, že ten a ten je gay. My jsme to jenom slyšeli, ale on nám to najednou potvrzoval. Víte, tohle je vzácné na české společnosti, že je tolerantní, že není nenávistná. Ona je tolerantní ke gayům, k jiným národnostem, v podstatě ke všem lidem. Ona je nediskriminuje, což vnímám jako obrovskou vzácnost, kterou tady máme. Tudíž i s tímto vědomím a s podporou předsedy strany Jiřího Paroubka ten zákon dostal svoji podobu a nakonec prošel.

Ale teď mi úplně není jasné, proč se kolem manželství pro všechny, což není nějak závažné téma, dělá takhle hlasitá propaganda. Kdo tím co získá? Nechápu, proč se dělají ty obrovské »pridy«, které mnohé jen iritují. A proč ten Pride otevírá takové otázky jako třeba coming out pedofilů, což považuji za něco, co je úplně mimo, protože to jsou dvě naprosto rozdílné věci…

Takže se ptám: proč manželství pro všechny, když jsme ve středoevropském prostoru, který vyrostl na jistých tradicích? Proč tyto tradice má tzv. manželstvím pro všechny rušit? Proč se vracíme do starého Říma, nota bene před jeho rozpadem? Proč je tohle jedno z hlavních témat dne? Proč je to tak potřeba? Proč ničíme tradiční rodinu, která vždy byla základem státu? Čemu to má sloužit a slouží? To jsou otázky, které si pokládám, protože si myslím, že jsou ve společnosti daleko důležitější problémy. V těchto otázkách, z mého pohledu, nejde být prvoplánoví, ale zamyslet se hlouběji, protože nic není jen tak.

Dovolte otázku na závěr. Vy jste mívala vždy blízko k Miloši Zemanovi. Ten už ale prezidentem tři čtvrtě roku není a z médií nebo z úst vládních politiků či spřízněných analytiků zaznívá, že s příchodem Petra Pavla se na Hrad vrátila slušnost. Co vy na to?

Co myslíte slušnosti? Hony v lánech? Petra Koláře bez prověrky? Tak co ještě dalšího?

Já Petra Pavla od začátku vnímala jako určitý mediální produkt, na kterém se hodně dlouho pracovalo. Pomalu rok jsme při jízdě autem poslouchali nejmenované rozhlasové stanice, kde při každé reklamní pauze běžela upoutávka na jeho knihu o tom, jaký byl úžasný voják a jak byl kdovíkde všude. Pak je logické, že tyhle věci zaberou.

Protože když potom vybíráte mezi starším, unaveným pánem, proti kterému jdou média hlavního proudu a nenechají na něm nit suchou (navíc hovoří o tom, jak zdevastoval zemi a jak to během covidu bylo něco naprosto šíleného a strašného), a mezi »vystajlovaným« člověkem, o němž se hovoří jen v samých superlativech, tak obvykle dáte přednost tomu, co je v lepším obalu. A logicky ti lidé, kteří se nezajímají o politiku a kteří nejsou schopni si věci zasadit do širších souvislostí, v danou chvíli jdou po tom, co lépe vypadá. A stejným lidem je vykládáno, jak bylo vše špatně, zatímco teď zavládne klid a vše bude najednou dobré a zalité sluncem.

Z mého laického pohledu není dobře, že se politika zvrhla především do tvrdého marketingu, kdy není důležitá myšlenka, ale obal. Že nejsme schopni přemýšlet a domýšlet důsledky našich rozhodnutí, vystačíme si s povrchním hodnocením věcí a událostí. Nejsme schopni zasadit události do širšího kontextu a snad ani nechceme. A pak se divíme výsledku.

V době turbulentního světa máme prezidenta, který dobře vypadá. Víc asi není potřeba dodat. Snad jen – dobře nám tak.

Petr Kojzar

FOTO – autor a archiv Anny Čurdové, KOLÁŽ – iportaL24/Jindřiška Brucknerová