Rok dvacátý třetí – malé srovnávání

Chtěl bych se dnes vrátit o sto let zpět. Není již pamětníka, který by nám mohl o něm vyprávět. Ti nejstarší, kteří žijí mezi námi, byli v té době velmi malé děti, než aby si z ní mohli něco pamatovat. Při tom to byl rok, který se tomu dnešnímu v mnohém podobal. Pochopitelně, nebyly ještě chytré telefony, nebyl internet (a tudíž mu nemohl TGM ve všem věřit – viz poslanec Mgr. et Mgr. Jakub Michálek, Ph.D.), letadla nespojovala kontinenty, o atomových zbraních se nevědělo, ani o hrůzných válkách 20. století a počátku století jedenadvacátého, Karel Čapek ještě nenapsal Bílou nemoc a Vítězslav Nezval Manon Lescaut, Emil Zátopek nevyhrál tři zlaté v Helsinkách a ani Werich nenatočil svého »pekaře a císaře«. Přesto obě data – rok 1923 a rok 2023 měla pár zajímavých společných rysů.

* Především rok 1923 stále poznamenávala válka. Naše společnost se ještě nevzpamatovala z válečných hrůz. Desetitisíce živitelů rodin, synů, manželů, se nevrátily z front a chyběly v tisících rodinách. Ta válka se však stále vracela. Francouzská a belgická armáda obsadily německé Porůří, protože Německo přestalo posílat reparace. Výroba v zabraných místech se zastavila. Začala hospodářská krize. Inflace v Německu dosáhla 23 400 procent. Nezaměstnanost u nás dosáhla čtyři sta tisíc. Zboží zůstávalo na pultech, obyvatelé neměli zač nakupovat. Nebyla práce, nebyly peníze. Jen díky těžkému průmyslu, který »zaskočil« za porůrský, tedy využil jeho výpadku, nebyla nezaměstnanost vyšší.

A rok 2023? Válka na Ukrajině psychologicky ovlivnila i nás. Stali jsme se součástí jedné ze stran konfliktu, což nejen ovlivnilo společenské vztahy, ale také prudce začalo snižovat životní úroveň chudší části obyvatelstva. Nezaměstnaných je kolem dvě stě sedmdesáti tisíc, ale zřejmě se v krátké době bude jejich počet zvyšovat, protože rostoucí ceny energií donutí nemálo podniků rezignovat a zastavit výrobu. Ceny dál stoupaly a zřejmě dál budou stoupat.

* Pak tu byl, tedy v roce 1923, atentát na dr. Rašína, ministra financí. Anarchista Šoupal jím chtěl zapálit jiskru, která by změnila svět. Vyvolal pravý opak. Nenáviděný Rašín se stal uctívanou obětí. Když na následky atentátu zemřel, byly najednou jeho »prohřešky« zapomenuty. Akce málo inteligentního Šoupala byla obrácena proti radikální levici. A vyplatilo se. Čin byl jedním z těch, které beze sporu ovlivnily řadu voličů v dalších volbách.

A rok 2023? Až do prosince jsme neměli srovnatelný příklad. Pak došlo k vraždě dvou lidí v Klánovicích a k útoku jinak úspěšného studenta na své spolužáky, na blízké i neznámé. Proč? Byl světem zklamán? Mstil se za současnost, jež mu byla cizí? Ale ti lidé, na něž zaútočil, byli nevinní, neměli možnost ovlivnit cokoli. Nevím, jaké další případné stopy český Deep State objeví. Jen se bojím, že se budeme divit. Jen aby to netrvalo tolik let jako ve Vrběticích, pak totiž už lze ukázat na cokoli.

* V roce 1923 byl schválen Zákon na ochranu republiky. Měl stíhat vše, co se odchylovalo od »státního zájmu«. Zvedla se proti němu vlna odporu. Nebylo to nic platné. Vládla tehdy »Všenárodní koalice« v čele s Antonínem Švehlou. Vlastně několik rozhodujících stran sdružených v tzv. Pětce, tj. v nepsaném orgánu, který rozhodoval o všem, co se v parlamentu dělo. Zákon byl tedy přijat. Nebyli proti němu jen komunisté, ale i demokratické osobnosti. Bývalý ministr dr. Vrbenský, poslanec Theodor Bartošek, poslankyně Luisa Landová-Štychová, profesoři vysokých škol Zdeněk Nejedlý, Otokar Fischer, známé osobnosti kultury, jako byl F. X. Šalda. Nebylo to nic platné. Později byl využíván, ač údajně byl přijat proti německé iredentě, proti všem, kteří sdíleli levicové názory a hlásali je veřejně. Dokonce byl doplněn zákony týkajícími se tisku, k omezování práv sdělovacích prostředků a k jejich zastavování.

Je rok 2023. Nových zákonů bylo přijato hodně. Za některá témata, v nichž se žalovaný liší od oficiálních tvrzení, se stíhá. Dokonce i soudně. Nebo zbavuje zaměstnání. Běda těm, kteří říkají něco jiného. Stanou se terčem pro mainstreamová média. Vybraný terč je rozcupován, což ne každý vydrží. Tak se pomalu šíří strach. Také opoziční politici, novináři hájící jiné pravdy, zažívají nebo začínají prožívat martyrium. Ne, to není můj výmysl, ale žel bohu skutečnost. A to, že z týchž důvodů se připravují opatření, jež omezí možnost tzv. lživých informací, bylo v prvé polovině roku již veřejným tajemstvím. Že zatím nebyla předložena či přijata, má zřejmě jisté důvody. Dál platí tzv. lustrační zákon a dál jsou zákonem znevýhodněni senioři, kteří většinu svého pracovního času prožili před listopadem a vlastně tu dobu přitom vytvářeli.

* Byl to rok mnoha stávek – tedy ten 1923. Protestů propuštěných zaměstnanců, těch nejchudších, nezaměstnaných, proti drahotě a vládním opatřením. Největší byla srpnová generální stávka 120 000 horníků.

Dnes, v roce 2023, odbory také zorganizovaly stávku, i když probíhala poněkud jinak. Stejně však proklamovala mzdové a další požadavky. Novum bylo to, že se účastnila převážná většina škol, že pohrozili i lékaři.

* Tehdy, v roce 1923, vládla ve skutečnosti »pětikoalice«, i když si tak neříkala. Stačilo jednoduché »Pětka«.

Dnes, v roce 2023, si zemi přivlastnilo pět politických stran, když společně přeskočily vítěze voleb a začaly stát předělávat k »obrazu svému«. Jen se jednotlivé smluvní subjekty nyní jmenují jinak, i když bychom v náplni jejich činnosti našli mnoho shodných programových cílů.

* V roce 1923 zemřeli Jaroslav Hašek, Adolf Heyduk, Jan Kotěra, Charlotta Masaryková…

V roce 2023 mj. Naďa Urbánková, Vladimír Přibský, Zdena Hadrbolcová, Ladislav Županič…

To pro úplnost.

Co se tedy za těch sto let změnilo? Máme více svobody a demokracie? Nevím, bojím se, že v poměru k rozvoji techniky a technologií, zvláště pak vojenských, nikoli. Máme víc pravdy a lásky? Tomu by snad nevěřil ani ten, kdo nám je tu po sobě zanechal. Ostatně i on svým postojem k těm, »co vylézají z děr«, dosvědčil, že měl na mysli jen svou »lásku a pravdu«. To, co říkali jiní, do nich nepatřilo. Tehdy, v onom roce 1923, vládl už kapitál bez skrupulí. Zákony z revoluční poříjnové doby se postupně začaly měnit. Stejně jako je tomu dnes, kdy státní majetek sloužící všem, už není státní, kdy vláda v rukou našich občanů se sice formálně vrátila do našich rukou, ve skutečnosti však se ve všem podřizuje Bruselu a s »lidem« nemá nic společného. A pak že sto let je příliš velký časový rozdíl, než abychom mohli srovnávat.

Jaroslav Kojzar