Home Pel mel Věda a příroda Zvířata umějí to, co lidi! Někdy dokonce i mnohem víc…

Zvířata umějí to, co lidi! Někdy dokonce i mnohem víc…

ILUSTRAČNÍ FOTO - pixabay

Máte rádi zvířata? A to nejen proto, že jsou chlupatá – jak se zpívá v jedné ze známých písní? Pokud ano, je dnešní putování jako stvořené pro vás. Zjistíte totiž, že zdaleka nejde o bezbranné tvory, kteří lidem nesahají, obrazně řečeno, ani po kotníky. Některá zvířata oplývají takovou dávkou šikovnosti, že by se rozhodně neztratila ani ve světě lidí. Mnohá dokážou to, co by člověk nezvládl…

Vězte například, že nejpozoruhodnějším tvorem žijícím v obřím akváriu v přístavním městě Napier na Novém Zélandě byl inteligentní hlavonožec, který dokázal s pomocí dvou ze svých osmi chapadel odšroubovat zátku z lahve. Samička chobotnice jménem Octi, na níž na ostrově dodnes vzpomínají a chovají ji v neobvyklé úctě, to zvládla během dvou a půl minuty. Aby ne, když za každý takový kousek dostala zaslouženou šťavnatou odměnu v podobě kraba…

Řeknete si možná, že to sice je úctyhodný počin, ale že jsme v úvodu slibovali něco, co lidé nedokážou, a otevřít láhev začíná být pro člověka problémem až v ten moment, co už předtím nějakou vypil a rozhodně nebyla plná vody nebo limonády.

Dobrá, tak co třeba taková Nora, mourovatá kočka z Philadelphie, která uměla hrát na klavír? To přece každý neumí! A tak není divu, že mourinka žila téměř ve všech ohledech jako hollywoodská hvězda. Její videonahrávka na YouTube z litevského koncertu, kde zahrála skladbu napsanou speciálně pro ni pod názvem CATcerto od dirigenta Mindaugase Piečaitise, se stala internetovým hitem. Není divu, že se záhy objevila v několika televizních pořadech, vyšly o ní tři knihy, měla vlastní webovou stránku, internetový blog a její fotografie zdobily různé kalendáře, hrnečky, pohlednice i trička. A stejně jako hollywoodské hvězdy, dostávala dopisy od fanoušků, i nabídky k sňatku!

Nora žila u učitelky hry na klavír třiapadesátileté Betsy Alexanderové a jejího manžela, uměleckého fotografa Burnella Yowa. Měla vlastního manažera, fotografa i ochranku. Navíc nehrála jen tak na nějaké piano, ale na klavír značky Yamaha C5 Disklavier, který Alexanderová označila za Lamborghini mezi klavíry. Většinou své vystoupení zahajovala tehdy, když někdo jiný začal hrát na piano, které stál vedle Yamahy.

Nora při hraní také předla. A když chtěla tančit, vyskočila nahoru na desku velkého piana. Když byla ještě kotě, točila se tam tak dlouho, dokud se jí nezamotala hlava a nespadla dolů.

Jen ho nechte, ať se bojí

Kočky jsou vůbec šikovné. Kocour jménem A-kuej, který patří jistému Číňanovi, prý umí vyslovit vlastní jméno. Ale má to jeden háček: kočičák se představí, jen pokud se bojí. »Loni jsem ho chtěl vykoupat. Bál se vody. Po nějakém tom nesouhlasném mňoukání jsem jasně slyšel A-kuej,« říká majitel mluvícího kocoura. Zpočátku prý nemohl uvěřit svým uším, ale kocour dál zřetelně opakoval své jméno. Má údajně tenký hlásek, který zní, jako když mluví malé dítě. »Svoje jméno zamňouká, když ho koupu, když mu veterinář píchne injekci, nebo když si hraje venku a něco ho vystraší,« říká páníček.

Veterináři reptajícího kocoura nafilmovali, když jeho páníček předstíral, že ho bude koupat. Došli k závěru, že opakované oslovování ve stresových situacích se vrylo kocourovi do paměti. Proto nyní mňouká své jméno, když mu něco nažene strach.

Chlupáč má podle veterinářů šanci naučit se čínsky ještě lépe za podmínky, že jeho páníček bude jeho jazykové dovednosti systematicky cvičit.

Paranormální kocour

To jiný kocour Oskar z amerického rehabilitačního sanatoria Steere v městě Providence by se prý uživil jako věštec. Senzibilní tvor podle New England Journal of Medicine vycítí, když se některý z klientů sanatoria chystá umřít. V posledních hodinách pacientova života mívá ve zvyku stočit se do klubíčka na posteli vedle něho. Ve třiceti pozorovaných případech se prý ještě nespletl. A tak když se kocour objeví vedle churavějícího klienta, dává personál sanatoria vědět rodinám.

Všeobecně se ví, že kočky umí vycítit změnu počasí, zemětřesení, nebo když jejich majiteli není dobře. Oskar se ale citlivě projevuje ke všem pacientům. Některé rodiny jsou za jeho upozornění vděčné, jiné se chtějí se svým blízkým rozloučit sami. Když ho vystrkují z místnosti, zmítá se a mňouká na protest. Doktorka, která v domově pečuje o klienty si myslí, že příčina jeho senzitivity je spíše biochemického původu než, že by kocour byl paranormální.

Pes skateboardista

Lidé se od nepaměti dělí na ty, co preferují kočky, a na ty, co před poněkud svéhlavými stvořeními dávají přednost pokornějším psům. A tak, abychom neurazili druhou uvedenou skupinu, zmiňme i »mistry svého oboru« v pejsčím světě.

Například Bazooka. To byl buldok s krátkýma tlustýma nožičkama, což mu ale nebránilo v tom, aby se stal japonskou jedničkou v ovládání skateboardu. Tříletý čistokrevný staroanglický pes se bez problémů řítil tokijským parkem, na skateboardu se odstrkoval zadníma nohama a při »kormidlování« přenášel váhu na všechny čtyři, úplně stejně jako dvounozí vyznavači jízdy na »prkně«.

Podle majitele Bazooky Jošijo Išikawy to byla mezi psem a skateboardem láska na první pohled. »Když mu bylo pět měsíců, uviděl kohosi, jak jede ulicí na skejtu, a zaujalo ho to,« líčil agentuře Reuters Išikawa, který navrhuje oblečky pro psy.

Světe, div se…

Aby to psům nebylo líto, i mezi nimi se dá, podobně jako v kočičím světě, najít mluvící zástupce. Jula, staffordshireský teriér z Ruska, prý umí říci jméno svého páníčka a požádat o jídlo. Jeho majitel Vladimir Ljubajev se svěřil, že fenka začala oslovovat jeho manželku »Mami«. »Říkává ‚mami‘, když má prázdný žaludek a moje žena je po ruce, nebo ‚Jídlo, Roma!‘, když je u toho syn Roma,« pochlubil se Ljubajev. »Mami začala Jula říkat, když jí byl rok – čert ví, co svede, až bude starší. Dokonce i děti mají problémy s vyslovením ‚er‘, ale Jula to umí. A to je ještě malá.«

Paměť jako slon

Paměť, jakou by mu mohl leckterý člověk závidět, měla kolie Benji, která byla před nějakými deseti lety pasována na nejchytřejšího psa Velké Británie. Její »páníček« Clive Pedley ji totiž naučil jména padesáti různých hraček!

Tříletá kolie Benji si jednoduše pamatovala, které jméno jaké hračce patří, a pokud Clive některé z nich vyslovil, pokaždé přinesla tu správnou – dokonce i potmě. Kromě toho Benji reagovala na dvacet různých jiných povelů, včetně sedni, lehni, zůstaň, jdi doleva a doprava. »Kdyby byl Benji člověk, byl z něj astrofyzik,« řekl Clive.

A ona jména hraček? Lev, Klokan, Jelen, Ježíšek, Krab, Ježek, Prasátko, Beruška, Gorila, Kirsty, Holka, Opice, Šimpanz, Drak, Baculka, Králík, Flopsy, Had, Tuleň, Loď, Mamut, Kanec, Kuře, Sušenka, Pudink, Tlačenka, Tygr, Milly, Sněhulák, Pes, Tedáček, Ryba, Humr, Křeček, Rohy, Malíček, Stegosaurus, Iguanadon, Dinosaurus, Martin, Santa, Míč, Kolie, Ted, Žabák, Rudolph, Pluto, Neil, John a Žába. To už ten pes musí mít opravdu paměť jako slon!

Duchapřítomnost…

Někteří psi sice neumějí to co lidé, ale zato umějí zachovat duchapřítomnost, která není vlastní zrovna každému člověku. Američanka Debbie Parkhurstová ze státu Maryland ráda vypráví, jak jí její zlatý retrívr Toby zachránil život.

Když pětačtyřicetiletá dáma omylem vdechla kus jablka, snažila se ho vykašlat, ale neúspěšně. Pak se pokusila o první pomoc prostřednictvím zdravotnického triku známého pod názvem Heimlichův manévr, který spočívá ve zvýšení tlaku na dýchací trubici. Když prý Toby viděl, jak se jeho panička bije pěstmi do hrudníku, vyskočil na ni, opřel se o ni tlapkami a povalil ji na záda. Pak jí prý začal skákat na hrudník, dokud se kus vdechnutého ovoce neuvolnil. Toby pak Debbie začal lízat obličej, aby neomdlela. »Měla jsem na hrudi otisky drápů. Lékař říkal, že bych tu bez Tobyho už zřejmě nebyla,« líčila Debbie.

Nejlepším pomocníkem policie na severu Německa však není pes, nýbrž divočák. Platilo to alespoň v případě mediálně hojně skloňované krádeže automobilu ve Schwerinu. Jejího pachatele totiž dopadlo až stádo divokých prasat, když se zloděj pokoušel schovat v lese. Osmnáctiletý mladík podle místní policie ujížděl v odcizeném sportovním voze před strážci zákona. Když zjistil, že je nesetřese, strhl auto do pole. Policisté se tam za ním vydali, on jim však pláchl do nedalekého lesa. Po chvíli však uslyšeli volání o pomoc. Když dorazili za jeho původcem, zjistili, že je to pronásledovaný zloděj obklíčený stádem divočáků, chránících svá mláďata. Na jeho úpěnlivé prosby ho muži zákona poté rozdivočených štětináčů zbavili a zatkli.

Končí to sportem

Na závěr každých televizních zpráv následuje sport. A i my skončíme naše netradiční putování sportem, protože někteří živočichové jsou v něm tak dobří, že by od nich lidé možná dostali »na frak«. Například v Rusku se pořádají v ohradách pro čuníky fotbalové zápasy těchto nevábně vonících domácích zvířat – tzv. vepřbal. Deset hemžících se a kvičících vepříků při tomto klání postrkuje (a oblizuje) míč, někdy ho bohužel neukázněné prase zbaští, takže dostává – jak jinak – červenou kartu.

Co je to ale proti Číně, kde dokonce pořádají »prasečí olympiádu«. A ptáte se na disciplíny? Skok přes překážky, proskakování obručí, plavání, potápění i míčové sporty. »Říká se, že prasata jsou líná a hloupá. To je ale nesmysl. Kdo to nevidí na vlastní oči, neuvěří, že by čuník mohl být tak chytrý, obratný a všestranný,« chválil Tchan I-Čou, který měl tu čest »pašíkům« předávat medaile…

Ani Češi nezůstávají pozadu: hitem pelhřimovských slavností rekordů jsou fotbalová klání slepic. Ovšem kam se hrabeme na Finy! Ti naučili hrát basketbal krysy! Atrakce ve vědeckém centru Heuréka u Helsinek se stala vůbec největším lákadlem pro malé i velké návštěvníky. Krysy nosí míč v zubech a při střelbě na koš se umějí postavit na zadní. Pokaždé, když míč včas pustí, a ten tak propadne košem, dostane střelkyně malou odměnu ve formě kostičky sýra či jiné dobroty.

Dva týmy hrají proti sobě tři zápasy denně. Krysy však podle švédské televize, která o atrakci referovala, nemají žádného týmového ducha – nahrávky se mezi nimi prakticky nekonají. Zato o míč se rády připravují navzájem – bez ohledu na to, zda ho berou spoluhráčce nebo soupeřce.

Marcela Špičková

ILUSTRAČNÍ FOTO – pixabay

1 KOMENTÁŘ

  1. Viděl jsem kozu, která si vylezla na stůl, aby její chovatel mohl pohodlně podojit. A ten dědula měl i kocoura, který chodil kakat na záchodovou mísu. A když se kocour vykadil, tak za sebou i spláchnul! Bylo to uděláno tak, že šňůra splachovače byla prodloužena a na jejím konci visel jeden konec prkénka. No a kočka skočila na to prkénko a spláchlo se.
    Řezbář Lupo Anetta měl psa, který za pomoci malého katapultu sám vystřeloval balon, který pak zas sám přinesl, vložil do katapultu, postavil se na prkénko a tím prižinu katapultu zase natáhnul, Dalším pohybem vystřelil! Viděl jsem! Chytrá zvířata nejsou jenom v cizině…

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here