Home Pel mel Věda a příroda STŘÍPKY Z NAŠÍ KRAJINY: Hrad Hukvaldy a okolí

STŘÍPKY Z NAŠÍ KRAJINY: Hrad Hukvaldy a okolí

Obec Hukvaldy, k níž patří i hrad stejného jména, leží v okrese Frýdek-Místek v Moravskoslezském kraji, v předhůří Moravskoslezských Beskyd. Nejstarší zmínka o Hukvaldech pochází z roku 1294. Hukvaldy jsou poslední čistě lašská obec na rozhraní valašsko-lašském, a vévodí jim třetí největší hradní zřícenina v České republice. V místní oboře, založené v 16. století, prý čerpal inspiraci pro svou operu Příhody lišky Bystroušky hudební skladatel a hukvaldský rodák Leoš Janáček.

Hrad Hukvaldy jsou dnes zřícenina hradu a hradní areál je chráněn jako kulturní památka. Přesná doba vzniku hradu není známa, dlouhou dobu se spekulovalo o rozpětí let 1228–1285. Z roku 1234 se dochovala trojice listin, při jejichž sepsání svědčil Arnold z Hückeswagenu. Z toho se usuzovalo, že hrad již v této době musel stát a Arnold se po něm psal. Ve skutečnosti se však jednalo o říšského hraběte, který se psal po svém rodovém hradě Hückeswagen v Porýní. Ovšem v této době již sídlil na Moravě, o čemž svědčí i záznam z roku 1240, kdy získal hrad Jičín (dnes Starý Jičín). K roku 1257, kdy je znám výčet obcí jičínského panství, jakékoliv zmínky o Hukvaldech chybí. V roce 1256 pak celé toto území – vymezené Hranicemi, řekou Ostravicí, Beskydami a řekou Odrou – získal olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku. Ten si polovinu ponechal a druhou propůjčil v léno Frankovi z Hückeswagenu, synovi Arnolda. Frank si za své sídlo zvolil Příbor a následně se on i jeho potomci psali jako páni z Příbora. Někdy mezi lety 1260–1270 přišli o hrad Jičín, který získali Bludovicové, a v této době si jako náhradu vystavěli hrad Hukenswald, dnes tedy Hukvaldy.

Vystřídala se zde řada pánů počínaje pány z Příbora, z těch nejznámějších pak levoboček krále Václav II. Jan Volek, olomoučtí kanovníci Dětřich a Jindřich z Fulštejna a později byl hrad králem Karlem IV. darován olomouckému biskupství. V roce 1400 hrad zastavil biskup Jan XI. Mráz císaři Zikmundovi. Za husitských válek se hrad stal majetkem husitských hejtmanů hornoslezských husitů. V roce 1437 jej odkoupil císař Zikmund Lucemburský a vzápětí jej Mikulášovi zastavil. V létě 1438 změnil hrad majitele znovu, když jej získal Jan Čapek ze Sán. V době jeho vlastnictví vytvořil z Hukvald své druhé sídlo a podnikal odtud výpady do Polska, Uher a Rakouska. Zároveň se staral o obranu svým majetků, hukvaldský hrad nechal znovu a lépe opevnit a zároveň sem umístil svoji stálou posádku. V roce 1452 Jan Čapek zemřel a panství po něm zdědil jeho zeť Jan Talafús z Ostrova. V roce 1465 hrad koupil král Jiří z Poděbrad a na jaře 1466 jej prodal za 7 000 zlatých biskupu Tasovi (Protasiovi) Černohorskému z Boskovic. Od roku 1469 začala přestavba hradu na nové biskupovo sídlo. Teprve v roce 1511 se majitelem hradu stal Thurzo. V této době hrozilo hradu další nebezpečí, tentokrát od Turků. Thurzo se tedy rozhodl pokračovat v přestavbě pevnosti.  A pak se zde střídali mnozí páni, za kterých nebylo lidem příliš dobře. A jejich obrazotvornost to přisoudila pekelným silám.

Zle bylo mezi prostým lidem na Hukvaldech za těch časů. Dlouho a bezmocně hrozili lidé k temné siluetě hukvaldského hradu, než nenáviděný hradní pán zemřel. Jeho duši si prý odnesli satanáši. Ze všech stran se sjelo plno příbuzných a hostů, kteří se těšili na slavný pohřeb, případně na dělení majetku. Hukvaldského pána však nepochovali, potřikrát zem odmítla jeho tělo přijmout. Marně se kněz snažil svěcenou vodou vykropit hrob i rakev, nepomohlo, ani když pána položili do nové rakve. Tak jej pochovali za hřbitovní zdí v neposvěcené půdě, ale ani tam nedostali rakev nadlouho pod zem. Tu někoho napadlo, že by jej mohli pochovat do rybníka. Rakve naplnili kameny a nad největší hlubinou ji svrhli z pramice dolů. K hrůze všech rakev plavala na vodě. Když už si nevěděli rady a vyptávali se mnohých, co mají s mrtvým pánem udělat, někoho napadlo, aby pozvali příborského kata. Ten se zdráhal, až když mu slíbili sto dukátů odměny, svolil a přijel na Hukvaldy. Mrtvému nejprve uťal hlavu, tu dal do nohou, pak mu uťal nohy a dal je tam, kde dříve byla hlava, nakonec uťal obě ruce a jednu dal pod hlavu a druhou vložil do nohou. Rakev s pacholkem zatloukli velikými hřeby a naložili na vůz tažený párem vraníků. Vyrazili s vozem až na druhý konec země, prý až do Kutné Hory, ale nejspíše mířili na vyhlášené pohřebiště Smolnou u Velkého Újezdu nedaleko Lipníka nad Bečvou, kam sváželi zločince, sebevrahy i ďáblovy přisluhovače z celé Moravy. Pacholka kat zapřísahal, aby za žádnou cenu se neohlížel dozadu. Kat seděl vzadu na voze s mečem a karabáčem. Ujeli sotva třetí míli, když vůz najednou začal skřípat, koně táhli, do chomoutů se vzpírali, ačkoli je pacholek šlehal bičem, za chvíli byli samá pěna a s vozem stejně nepohnuli. Tu se ozval z rakve dunivý hlas hradního pána, který něco volal, snad z onoho světa. Kat třikrát zabušil jílcem meče na víko, rakve a vůz se opět rozjel. Stejně se jim vedlo, když ujeli šestou míli, a konečně, když se přiblížila devátá míle. Pacholek zaklel, i kat si přestal pohvizdovat, pod pěnou vraníci zběleli a vůz se zarazil. Mrtvý se v rakvi obracel, mumlal a kat bušil jílcem meče na rakev, ale nic to nepomáhalo. Najednou se pacholek ohlédl a spatřil hrůzné divadlo. Celý vůz byl vzadu ověšen čerty, další se slétali a někteří viseli i pod vozem a brzdili jej tak v pohybu. Tu jim nezbývalo nic jiného, než aby rakev odnesli k nejbližšímu lesu, tam ji rychle položili na zem a utekli nazpátek k vozu. Práskli do koní a ujížděli tryskem zpět k Hukvaldům, a co se dělo s tělem mrtvého hradního pána, to už nespatřili. Prý tělo krutého pána čerti roztrhali na malinké kousky a na kopytech roznesli do všech světových stran.

Až potom mohla pokračovat další přestavba hradu do nynější podoby. Veškerý kámen na stavbu byl těžen v pískovcovém lomu v Kazničově, který fungoval až do 19. století. Stavby z kazničovského pískovce se nacházejí také v Rychalticích, Příboře, Místku a vlastních Hukvaldech. Zdejší profil hornin (pískovec, rohovec, vápenec, jílovec – lupek) je dnes chráněn jako přírodní památka. Z geologického hlediska má lokalita význam pouze jako dokumentace hornin bašského vývoje slezské jednotky. Na lokalitě je ale chráněn unikátní komplex bukových porostů a přírodně krajinářské kompozice historické obory u hradu.

PP Hradní vrch Hukvaldy byla přehlášena 27. 7. 2013 na PP Hukvaldy a území bylo rozšířeno na jih na svahy protějšího kopce. Proč se tak stalo? Inu, v roce 1566 pak Vilém Prusinovský z Víckova obdržel od císaře Maxmiliána dvacet daňků, kterým nechal u Horního Sklenova vybudovat oboru, jejíž stavba skončila v roce 1568. Zvěř do ní byla dovážena z různých míst, některé kusy pocházely až z Pardubic a panstvo žárlivě střežilo nejen zvěř samotnou, ale i ostatní přírodní podmínky, zejména bukové porosty a vzácné druhy rostlin pod nimi. Krásná přírodní partie zůstala zachována do dnešních dnů, neboť, i když panstvo v roce 1918 přestalo existovat, stát prostřednictvím ochrany přírody o ně pečoval i nadále. Vždyť, přijďte se podívat! A nebojte se čertů, ti už hlídají jiné ptáčky!

Václav Ziegler

FOTO – autor

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here