15. březen a válka

Je tomu osmdesát pět let, co ve středu 15. března, se naši předkové probouzeli do ulic, jimiž projížděla nacistická vojska, a krátce po té si po hradních místnostech vykračoval Adolf Hitler. Byl to pro český národ šok. Jen několik stovek pražských Němců stálo v Dejvicích se vztyčenými pažemi a volalo do zblbnutí své Sieg heil. Nešlo ovšem jen o Prahu. Také v jiných městech, kromě v předstihu zabírané Ostravy, tomu bylo stejně. Jen v Brně či Jihlavě větší počet Němců křičel na pozdrav.

Těžko se na tu dobu vzpomíná. Nežijí již pamětníci anebo jen pár seniorů. Jen od svých rodičů či prarodičů víme, jaké to bylo překvapení. To ovšem ještě nevěděli, co je čeká v příštích šesti letech a že zabrání zbytků Československa, vlastně jen českých zemí, nacistickou wehrmacht je prvním krokem k válce, v níž zahynou miliony a budou zničeny hodnoty, které budovaly celé generace. Jen půl roku trvalo, než se další díl německého válečného plánu na tzv. Novou Evropu týkal už veliké části světa. Světovládné plány nadřazeného národa, tak to Němcům bylo vsugerováno nacisty, se měly začít uskutečňovat. Naštěstí si Hitler a jeho nacismus vylámaly zuby na soustu, které nemohli strávit. Na Sovětském svazu.

15. březen 1939 byl tedy prvním krokem horké války, která měla nedozírné následky a skončila porážkou nacismu a vlastně i svržením atomových bomb na civilní cíle. Dnes existují ještě účinnější zbraně, proti nimž jsou bomby z Hirošimy a Nagasaki jen malým odvarem. Jít do války, či ji dále rozdmýchávat, je vlastně sebevraždou. Jít dokonce iniciativně do války je zločinem. Ti rozumní by měli prosadit, aby se už konečně řeklo dost tomu, co se děje na východě Evropy, protože vyhrát nemůže nikdo. Poraženi budou stejně všichni. Jde jen o to, kolik životů bude zmařeno, než to někdo pochopí.

Proto je třeba ve volbách dát své hlasy těm, kteří válku nechtějí a ukončit vládu válkychtivých.

Jiří Vábr