34 let po sametové revoluci jsme dle představ většiny občanů měli být někde jinde. Něco se na té cestě za svobodou pokazilo. Zejména posledních pár let střízlivíme a uvědomujeme si, že naše cesta na západ se stala spíše cestou do pekel. Nejsme ekonomicky soběstačnou zemí, protože jsme uvěřili západním bludičkám, a o svobodě v naší zemi dnes již nemůžeme ani mluvit…
Letošní 17. listopad jsem oproti předchozím »svátkům svobody« nebyl nikde. A proč také chodit na místa, na kterých se naparovali naši likvidátoři z pětidemoliční hrůzovlády. Absurdní je účast soudruha agenta Pavla, u kterého je na místě otázka, kde byl on 17. listopadu 1989, či na jakém úkolu pro komunistický režim právě pracoval? Hroší kůže (omlouvám se hrochům) našich vrcholných politiků, kteří se obklopeni značným množstvím ochranné služby vydají na pietní místa, aby nám kázali o důležitosti svobody, je pravděpodobně tak silná, jak silný je počet jejich osobních strážců.
Lidé stále více diskutují o skutečném zákulisí tehdy sametového nadšení, které dnes již ztratilo svůj samet. Informace o domluveném předání moci jsou jen potvrzením současné nespokojenosti, která plyne z uvědomění si špatného směru naší cesty po roce 1989. Vzpomínám na nadšení, které jsem vnímal jako 16letý puberťák na demonstracích, které následovaly po policejním zásahu na Národní třídě. Nadšení vystřídalo pomalu, ale jistě vzrůstající zklamání. A kdo je viníkem? Východ? Ale dost už!
Uvěřili jsme tenkrát, dnes jsme již moudřejší. Dnes již víme, že Západ je jen o další totalitě, protože nám přináší další a s ohledem na technologický pokrok mnohem tvrdší režim. Kam jsme se tedy od roku 1989 dostali? Do euroamerického pozadí, kam nás velmi ochotně výměnou za skvělá korýtka dostali zejména pravicové politické strany. Z dnešního pohledu se 17. listopad stal spíše pomníkem české svrchovanosti. Máme zde opět represi pravdy a máme prozápadní vládu. A premiér nám ukazuje, že nákupy v Německu jsou výhodnější. Alespoň, že jsou na trhu banány…
Co s tím? Uchovejme si 17. listopad jako svátek boje studentů, kteří se v roce 1939 postavili fašismu, a zde hledejme inspiraci. Nevěřme ničemu, co je nám podsouváno touto vládou. Nepřistupujme na výzvy k udávání vlastenců za pravdivé názory. Braňme pravdu a chraňme tím hodnoty, na kterých nám záleží. Buďme ale i velmi opatrní na novodobé spasitele, kteří poslední léta přehlíželi současné likvidační západní trendy a nyní si velmi odhodlaně říkají o naše hlasy, které v totalitní Evropské unii jsou stejně k ničemu, protože unii o svobodné prosazování názorů nejde, a nedovolí je.
Nebyl jsem nikde, jen jsem se projel. Se smutkem po svobodě, která se k nám nechce skutečně vrátit (zatím). Jel jsem i přes magistrálu a kalich hořkosti si vypil až do dna, když jsem si uvědomil, že v den výročí boje za svobodu visí nejen na našem českém Národním muzeu, ale i na mnoha dalších místech stále ten odporný žlutomodrý hadr. Samet kamsi zmizel, ale nevzdávejme to!
David Tygr Ploc, předseda strany DOMOV
Jsem podobného věku jako autor, ale žádných demonstrací jsem se v době privatizačního puče neúčastnil a nadšen jsem nebyl. A takových nás byla velká většina.