Afghánistán, dvě války

Dne 15. února roku 1989, tedy před třiceti pěti lety, poslední sovětský voják opustil Afghánistán. Dne 2. července roku 2021, tedy před necelými třemi léty, opustili tuto zemi, kromě šesti set vojáků ochranky velvyslanectví, příslušníci americké armády. Dvě srovnatelné akce. Jaké poučení nám zanechaly? Obě jsou černou můrou velmocí, a přesto každá z nich ještě dnes pro nás skýtá poučení…

*Sovětská akce začala v prosinci 1979 (Operace Bouře 333) jako důsledek neschopnosti tamějšího levicového režimu se vypořádat s tradicionalistickým odporem při zavádění reforem týkajících se parcelace půdy, kolektivizace, rovnoprávnosti žen, omezení moci místních vůdců. Tehdejší vedení země sestávající z důstojníků a dalších odborníků vychovaných v Sovětském svazu a v zemích socialistického tábora bylo však rozpolceno. Sektářské přístupy znamenaly střet ve vedení a smrt prezidenta Tarákího. Jeho odpůrce Amín navázal údajně tajná jednání se Spojenými státy a chtěl se vymanit ze sovětského vlivu – to, zdá se, zdaleka nebylo přesné. Jisté je, že tehdejší sovětské vedení, v jehož čele stál Leonid Brežněv, se pokusilo zopakovat československý scénář. Podmínky v obou zemích byly však jiné. Ten použitý v Československu se však ukázal jaké neúčinný. Postupně bylo proto nasazeno sedmdesát tisíc sovětských vojáků, což namísto zklidnění situace znamenalo opak. Sjednocení všech protisovětských sil pod nacionalistickými a muslimskými prapory a to za značné materiální (vojenské) podpory Spojených států. Neschopnost zvítězit a velká kritika obyvatelstva SSSR vedly gorbačovské vedení Sovětského svazu, které samo muselo řešit své vlastní problémy, k rozhodnutí stáhnout vojska a pokusit se zemi udržet prostřednictvím stávající afghánské armády. Po třech letech vnitřních bojů však nacionalisté a náboženští fanatici, už jako Tálibán, zvítězili.

*Americká akce (Trvalá svoboda a později Rozhodná podpora) začala 7. října 2001 a skončila 15. srpna 2021. Pak už následovalo jen stahování vojáků USA a členských zemí NATO. Na jejím počátku byl prezidentem USA George W. Bush. Na konci pak Joe Biden, jenž stojí v čele americké administrativy dosud. Záminkou byla podpora terorismu Al-Káidy a pobyt vůdce bin Ládina v zemi. Navenek i pěstování omamných látek, opia, které byly distribuovány do Spojených států. Rusko mudžáhidy nepodporovalo. Tvářilo se neutrálně. Už nebylo marxistické, nemělo zde své zájmové organizace. Ty byly Tálibánci po jejich odchodu nemilosrdně zlikvidovány a jejich vůdcové, kteří včas neprchli do zahraničí, byli dokonce krutě popraveni. Svět tomu přihlížel. Mlčel.

*Srovnávání…

a) Sovětská akce po vojenské stránce byla plně v rukou Moskvy. Nepotřebovala spojenecká vojska. Umírali zde pouze sovětští vojáci. Americká akce, kterou od počátku podporovala Anglie, se brzy stala záležitostí alianční. Zapojilo se do ní čtyřicet sedm států. Včetně nás.

b) Sovětská akce se pokoušela ovládnout celou zemi. Přinést evropskou (sovětskou) kulturu do poslední vesnice, do neprostupných horských údolí. Dokončit přidělování půdy bezzemkům. Vytvořit družstva, jež by mohla moderně hospodařit. Potlačit vliv náboženského fanatismu, ale nedotknout se samotné víry, omezit moc kmenových vůdců. Vedle sovětských vojsk existovala stále silná afghánská armáda, jež se však postupně, jak se válka protahovala, začala rozkládat a dokonce některé její části se postavily proti levicové vládě a bylo třeba s nimi bojovat. Přesto po odchodu sovětských vojsk se vláda prezidenta Nadžibulláha udržela u moci ještě tři roky.

Americká akce, jejíž cíle měly být blízké americkému myšlení, nakonec zůstala omezena na hlavní sídelní střediska, hlavní silnice. Byla místa, kam vůbec nepronikl jejich vliv. Neměla takovou základnu, o níž by se mohla opřít, jako tomu bylo u Sovětů. Byla od prvopočátku cizím živlem, který přijel zemi okupovat, vnést cizí způsob života, potlačit staletou víru.

c) Sovětská strana nikdy netvrdila, že její akce je nutná pro to, aby vlastně byla »zachráněna obrazně řečeno Moskva«. Vždy šlo i v propagandě o »soudružskou pomoc« levicovým silám, na něž s pomocí amerických zbraní útočí protilidové živly. Nás, spojence, nechala stranou, za což jsme jí byli vděčni.

Americká akce byla postavena na nový základ. Mělo jít o boj proti světovému terorismu, který ohrožuje svět, tedy vlastně každého. Proto také v naší propagandě se často opakoval slogan: U Kábulu bráníme Prahu, jenž měl navodit atmosféru třicátých let, kdy boj za republikánské Španělsko byl vlastně bojem za vítězství demokratických a levicových sil nad fašismem. Že to tak bylo, potvrdily následné události. Madrid uhájen nebyl a ani Praha. V tomto smyslu nelze souhlasit ani se stanoviskem prezidenta Zemana, které vyslovil dokonce v televizi. Tímto způsobem byla ovšem omluvitelná také naše česká angažovanost v Afghánistánu. Tedy alespoň pro naše obyvatelstvo, a každý zabitý voják byl pokládán za oběť »boje za demokracii a svobodu«.

d) Sovětská vojska bojovala nikoli proti špatně vyzbrojeným mudžáhidům. Tak tomu mohlo být na počátku akce. Během krátké doby Spojené státy začaly nacionalistům dodávat moderní zbraně. Ty, kromě těch, které ukořistily především v boji s afghánskou armádou, znesnadnily vojenské akce.

Americká akce se dodávek z Ruska bát nemusela. V tomto ohledu byla Moskva neutrální. Jenže v zemi zbyla sovětská vojenská technika, kterou zde buď Sověti nechali, anebo ji používala afghánská armáda. Střelivo si Tálibán kupoval v zahraničí za prostředky stržené z prodeje opia.

e) Sovětská akce směřující svým rozsahem na celou zemi a svými deklarovanými sociálními a demokratickými cíli stála v průběhu deseti let války mnoho obětí. A prostředků. Mudžáhidům naproti tomu napomáhaly dodávky zbraní z USA a od jejich spojenců a zvednutí vlny kritiky sovětské akce. Podle statistik v ní zahynulo 14 453 sovětských vojáků (údajně šlo však o pětinásobek přiznaného počtu), podle značně nadnesených statistik až dva miliony Afghánců (podle jiných údajů asi šest set tisíc) a šest a půl milionů mělo uprchnout do Pákistánu, Íránu, Číny a dokonce do sousedních sovětských zemí.

Americko-alianční akce měla stát životy přes 3,5 tisíce aliančních vojáků (českých čtrnáct) a na čtvrt milionu afghánských civilistů. O číslech lze pochybovat. Tedy těch, které se týkají samotných amerických vojáků. Pravdou je, že ze svých domovů uprchlo na čtyři a půl milionu lidí. Menší ztráty odpovídaly způsobu bojů a jeho rozsahu. Američané, aby ušetřili životy svých vojáků, se totiž často omezovali na letecká řešení jednotlivých situací či na kobercové ostřelování Tálibánem obsazených hor. Přesto ztratili mnoho vrtulníků a bojových letadel. Zemi se jim však nepodařilo zpacifikovat. Proto onen zmíněný až zběsilý odchod rovnající se spíše úprku.

* * *

Dnes je tedy třicáté páté výročí stažení posledního sovětského vojáka z Afghánistánu. Sovětský svaz – nikoli Rusko – v ní neuspěl. Nedokázal ochránit své přátele. O třicet dva let později neuspěly ani Spojené státy a jejich spojenci se svou vizí demokracie a svobody.

Když dnes o tom přemýšlím, myslím si proto, že nejlepším řešením by bylo sednout si k jednacímu stolu a řešit vše jinak, než děly, tanky, vražednými leteckými útoky a uměle vyprovokovanou nenávistí. To platí i o současných světových konfliktech, které také nelze vyhrát.

Jaroslav Kojzar