Je to již patnáct let, co v pražských Dejvicích přímo na ulici zkolaboval světově známý český architekt Jan Kaplický. Záchranáři přijeli brzy, ale jeho srdce už pomoc nepotřebovalo. Nepřijalo ji. Stejně jako pražská radnice a její hlavní síla ODS jeho projekt Národní knihovny. Bylo mu necelých dvaasedmdesát let.
Jan Kaplický byl rodák z Prahy, vystudoval zdejší Vysokou školu umělecko-průmyslovou (VŠ UMPRUM), v osmašedesátém emigroval a uchytil se v Londýně. Tady po několika letech uspěl a stal se šéfem významného ateliéru. Zůstala po něm řada staveb, jež reprezentují high-tech architekturu, v Londýně, Paříži, Tokiu, New Yorku, Birminghamu, Modeně… Za stavbu tiskového centra na londýnském kriketovém stadionu dostal dokonce prestižní Stirlingovu cenu. A doma, v Česku, kam se v devadesátých letech vracíval? Návrhů bylo víc. Například na Golfový klub na Konopišti, na Koncertní a kongresové centrum Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích a zvláště pak na Národní knihovnu na pražské Letné.
Zvláště tato stavba měla smůlu, i když zvítězila v soutěži, jíž předsedala architektka profesorka Jiřičná. Měla však své vlivné odpůrce. Dodnes neznáme všechny podstatné argumenty, které projekt odsunuly do archivu. Uslyšeli jsme jen některé. Například to, že vadí z jedné strany krajinnému pohledu na Hrad, že nebyla splněna podmínka ukládání knih pod úrovní terénu, že byla ekonomicky náročná, že se nehodila svým stylem do architektury Prahy, že pozemky, na nichž by se měla knihovna stavět, by bylo složité vykoupit, že by vadila výstavbě tunelu Blanka, jenž umožňuje rychlý průjezd městem z východu na západ, že jde o přespříliš barevnou stavbu, atd., atd. Jak však se vyhnout vyhlášené soutěži a pověřit jiný atelier? Našla se jediná cesta. Prostě Univerzitní knihovně prostory stačí a později se jistě najde jiné než náročné stavební řešení. A tak byl projekt uložen ad acta. Vlastně ne zcela. V Brně podle Kaplického vzoru vznikla zastávka ve čtvrti Lesná. Nenavrhl ji však architekt Kaplický, ale jeho fanoušek Martin Felgr. Slouží ke spokojenosti. Dokonce nejen těm, kteří zde čekají na své spoje. Přijíždějí sem lidé z daleka, aby se zvláštnímu řešení mohli obdivovat.
Asi se ptáte, zda bylo vhodné postavit takovou stavbu, jež by svým způsobem konkurovala Pražskému hradu a vyvolala tolik problémů? Těžko odpovědět. Hradu by nekonkurovala. Ani nemohla. Dokonce jeho zastínění by bylo jen snad z tribun fotbalového stadionu Sparty. I Tančící dům na nábřeží Vltavy vyvolal podobné emoce. Přesto dnes už nikomu nevadí. Naopak. Doplňuje zdejší nábřeží a náměstí, jemuž vévodí socha Aloise Jiráska. Neodvádí pozornost od eklektických nábřežních domů. Spíš naopak. Když kdysi architekt Kroha stavěl své funkcionalistické stavby, např. Patočkovu vilu v Brně, současníci je kritizovali. Když architekt Chochol postavil kubistické domy na Rašínově nábřeží v Praze přesně pod Vyšehradem, nepochopili ho. Přesto zmíněná díla nyní patří ke zlatému fondu české architektury.
Možná, že celý problém tehdejšího rozhodnutí byl v tom, jaké místo pro knihovnu bylo vybráno. Kdyby šlo o jiné, mohlo tomu být jinak. Ve hře však zřejmě byly i další zájmy. Jen je nebylo možné, když už zvítězil jiný, prosadit a tak, aby vítěz soutěže nevyhrál úplně, se celá soutěž a následná stavba raději zrušily. Také tak lze vyřešit »neřešitelný« problém.
Jen dodatek. Na místě, kde byla stavba Národní knihovny naplánována, je dosud prázdné místo.
Jaroslav Kojzar