Demokracie po bruselsku

Demokracie. Co je to vlastně demokracie? Podle definice ‚vláda lidu‘. Jenže lid sám vládnout nemůže, musí své pravomoci delegovat na vybrané jednotlivce, kterým věří. Tak se to přece píše v učebnicích. Jenže často takových, kteří chtějí vládnout, je víc. Každý musí tedy předložit svůj program, aby se volič mohl rozhodnout. Jak jednoduché to bylo dříve! Stačil list papíru a tam si, kdo uměl číst a měl voličská práva, přečetl, co kandidáti nabízejí, a proto je volil. Dnes zvolení zabezpečují média. O program vlastně vůbec nejde. Tedy většinou. Nejsou nad věcí, ale dalo by se říci ‚ve věci‘, zkráceně řečeno, buď někomu slouží a ten nebo jeho člověk mají zájem o zvolení, nebo platí, dáš-li víc, jsme s tebou. Také novinář se musí nějak živit. Idea nehraje žádnou roli. Jen peníze, tedy, kdo co či kolik dá. A tak jsou slyšet krásná slova o kandidátovi, ještě krásnější sliby a je těžké všemu tomu nádhernému neuvěřit. Vítězství toho, kdo dá víc, nebo má víc médií pod palcem, je nasnadě. Když to však nevyjde tak, jak by si mocný přál, následuje zásah ‚shůry‘.

Je tu i mezistupínek. Masové demonstrace opozice proti výsledku voleb či opatření vlády, jež není nakloněna Bruselu. Někdy i s krvavým střetem s bezpečnostními silami. Když jde o zachování vlády, které mocní (kapitálem) fandí, pak rozehnání demonstrantů je aktem stability, když ovšem jde o síly, jež reprezentují tzv. demokraty, kteří se zatím nedostali k vládě, jde prý o vyjádření názoru mas. Pak je dobré, aby byl někdo zraněn nebo dokonce usmrcen. Následně vznikne tlak na nepohodlnou vládu a často se podaří ji destabilizovat či dokonce svrhnout. Je v tom sice méně demokracie, ale více účelnosti.

A jsme u onoho zásahu ‚shůry‘. Nemyslím tím křesťanského, židovského či muslimského Pána. Ale zástupní moc, jež je vždy připravena zachránit správné demokraty. Jde o soudní a další represívní síly. Proto hodně záleží na tom, kdo je vybrán nejen za státního zástupce, ale především za vyšší či dokonce ústavního soudce. Ti totiž mohou ve správný moment správně zasáhnout.

Zastavme se u tohoto momentu. U situace, kdy u moci je ‚správná demokratická‘ vláda, tedy taková, jež souzní s Bruselem, která se chce udržet i po volbách. Ty se většinou konají v daném termínu, a neměly by dopadnout jinak, než očekávají ‚demokraté‘. Když se zdá, že by nedopadly podle přání, nastoupí soudní orgány. Tak v Rumunsku jednoduše Ústavní soud zrušil druhé kolo prezidentských voleb. Stačila neověřitelná informace zvláštních služeb, že první kolo bylo nebo by mohlo být ovlivněno z Ruska a pro jistotu byl pak vysloven zákaz kandidatury pravděpodobného vítěze v další ‚várce voleb‘, protože měl jiné názory než bruselské vedení Evropy a mohl by se po svém případném vítězství připojit k revoltujícímu maďarskému Orbánovi.

Také Francie se projevila jako ‚demokratická‘, když její soudci zakázali kandidovat pod banální záminkou Marine Le Penové, protože by pravděpodobně porazila snad samotného Malého Napoleona, tedy Macrona či jeho kandidáta. Ostatně ten pán vládne Francii dál, i když prohrál volby a stojí proti němu Poslanecká sněmovna. To prý ve Francii zákonům nevadí.

Také my máme své zkušenosti. Poslance Sládka bylo nutné zavřít, aby mohl být na další období zvolen prezidentem Václav Havel. Pokus soudně udolat Andreje Babiše stále trvá. Ač nebylo dokázáno, co mu bylo kladeno za vinu, přesto se našla klička v zákonu (vor v zakoně), aby případně mohl být také vyřazen z boje o Sněmovnu. Přibyl Okamura. Pro jeden možná málo vkusný, ale burcující plakát.

Připomínám také účelově připravený volební zákon, jenž vlastně na poslední chvíli umožnil tehdejší probruselské ‚demokratické opozici‘ před čtyřmi lety zvítězit.

‚Spravedlnost‘ už totiž vůbec není slepá, vidí až moc dobře. Jen dostala klapky na oči.

Jde ovšem o volby. V lednovém rozhovoru pro Info.cz předseda Ústavního soudu Baxa připustil, že jím vedený soud by mohl zasáhnout do voleb, pokud by »přesáhla situace hrubých mravů«. Co ony »hrubé mravy« jsou, nevysvětlil. Ukazuje se totiž, že Ústavě odporující zákon o korespondenční volbě účelově schválený správně vybranými soudci by nemusel stačit k vítězství Fialových ‚demokratů‘. Takový soud ostatně dr. Baxa vede. Nepochybuji proto o tom, že by tento jím vedený ÚS vyslovil zcela správné stanovisko velmi podobné rumunské či francouzské variantě. Již Machiavelli věděl, že »odpůrce není těžké si zavázat, protože panovník je má v hrsti pro jejich minulost. Aby si udrželi dřívější postavení, musí se ucházet o jeho přízeň, sloužit horlivěji než druzí« (Vladař, s. 144). A soudce Baxa býval do listopadu soudcem, který až úzkostlivě dodržoval socialistické zákony. Také dnes slouží ke spojenosti.

Takže se můžeme ještě na leccos těšit. S ‚demokracií‘ to ovšem nemusí mít nic společného, stejně jako příklady, jež jsem uvedl.

Jaroslav Kojzar