Den marihuany – další dar z Ameriky

Je mnoho svátků ve světovém kalendáři. Těžko se v nich vyznat. Stejně jako v církevním katolickém, kdy má každý svatý svůj den a tudíž je mnoho možností vyzvedávat skutky jednotlivců, kteří se dostali mezi křesťanské hrdiny a zasloužilé. V tom světovém koncem dubna nalezneme Světový den hemofilie, Mezinárodní den památek a sídel, Mezinárodní den Země či Světový den knihy, ale i Světový den investičních fondů (?) a držte se, Světový den marihuany, tedy »trávy, konopí, hašiše, 420«, atd. Na názvu nezáleží. Když jsem si to přečetl, myslel jsem si, že se svět zbláznil.

Jenže nezbláznil. Svátek se zrodil ve Spojených státech a vše, co zde vzniká, je přece hodné převzetí. Nedivím se. Normální člověk, aby šel do války, potřebuje drogu, kromě zvrhlíků anebo bláznů, kteří válčí za peníze. Nepíši o obraně vlasti, ale o dobývání světa. Droga otupí jeho strach. To věděli už nacisté, když zdrogovali svou wehrmacht. I Američané to vědí. A tak se Mezinárodní den marihuany dostal i k nám, i když se zatím neuchytil tak, jako třeba Halloween či Svátek zamilovaných. Ale zato ho už zapsali i do česky psaného kalendáře mezinárodních svátků.

Jak vůbec vznikl? Proč ono číslo 420? Prý, jak jsem se dočetl v Deníku, v sedmdesátých letech v jedné střední škole v Kalifornii se scházeli studenti, kteří kouřili marihuanu a jako heslo jim sloužila zmíněná číslovka. Proč? Prostě tak. Časem se však i ta dostala do policejních análů a je tu datum 4/20, tedy dvacátý duben. Datum nového mezinárodního svátku mohl být tedy zapsán do seznamu. Dokonce mezi významné sváteční dny. Prostě Spojené státy »jsou božské«.

Je to asi dvacet, dvacet pět let, kdy jsem společně s poslancem Jardou Štraitem navštívil jedno východočeské evangelické zařízení, v němž se snažili odvykat drogám chlapce, vlastně už skoro muže. Právě jim sem tehdy policie vrátila jednoho pacienta, jenž víkend doma, v Praze, kam byl puštěn za dobré chování, strávil tím, že si opatřil marjánku a později už pod vlivem drogy, aby měl na další várku, šel zpeněžit svůj »nález« – kolo auta, které válel po kobyliském sídlišti. Tam ho také odchytili policisté. To kolo prostě ukradl a ani nevěděl, zda pro ně najde kupce. Bylo to prý podruhé, co ho tak dopravili zpátky do léčebny. Tehdy, kdy jsme přijeli, pomalu střízlivěl. Tvářil se lítostivě a říkal, že něco podobného se už nebude opakovat.

Vždy si vzpomenu na jeho pohled, když uslyším slovo »droga«, na to, že kvůli ní onen mladý muž už přestal studovat a aby sehnal prostředky na své chvilkové »poblouznění«, dopouští se krádeží. Nejen u rodičů, ale kdekoli. Ten hoch, bylo mu kolem osmnácti, se možná od té doby zbavil závislosti, nebo padl do ještě hlubší propasti či dokonce zemřel.

Četl jsem informaci o jiném případu. Stal se na východním Slovensku. Tam také pod vlivem marjánky žák jedné zdejší školy skočil ze střechy budovy jen proto, že spolužákům za jejich přítomnosti slíbil spáchat sebevraždu. Ti, zřejmě také zdrogovaní, se dívali, zda to dokáže a nezabránili tomu. Jen si to někteří natočili na mobil.

Následky kouření nebo jiného vstřebávání marihuany tedy známe. Popsal jsem jen některé příklady. Příslušné orgány by uvedly jistě ještě další a byly by neméně otřesné. Přesto by naši pirátští poslanci chtěli trh s marjánkou zcela nebo velmi uvolnit.

Mluvil jsem od té doby z mnoha lékaři, odsoudili návrhy na její legalizaci. Prý zcela stačí povolení léčebného konopí, což bylo uzákoněno od 1. dubna 2013. Držení malého množství přitom bylo povoleno již od roku 2010. Jenže nyní jde straně Pirátů o to zákon rozšířit. Prý tak ubude dýlerů a stát bude mít přehled. Stejně se dnes, jak je zdůvodňováno, pod vlivem omamných látek nesmí řídit motorová vozidla a zastávat některá zaměstnání. Nevím, zda to chápat jako diskriminační.

Pokud se podaří alespoň zčásti návrh na legalizaci marihuany prosadit, jak pak zabráníme tomu, aby drogy v daleko širším měřítku neovlivňovaly především mládež, když víme, že už dnes s nimi má skoro jedna třetina populace své zkušenosti a léčba závislosti stojí náš zdravotní systém veliké peníze? Chápu, že prosazovatelům návrhu jde o voliče. Mladé voliče. Vlastně o funkce a pro získání postů šéfů čehokoli se udělá všechno. I přes mrtvoly možno jít. To ale opravdu chceme? Musím proto citovat ze zmíněného článku, jenž se odvolává na britské výzkumy: »Nejprokazatelnějším zdravotním rizikem spojeným s marihuanou je to, že u malé části uživatelů, převážně mužů ve věku 20 let a mladistvých, může droga vyvolat psychózu a schizofrenii, někdy pouze po krátkodobém užívání.« Ještě více negativních poznatků mají však již zmínění čeští lékaři a netýkají se jen mužů.

Léčba drogově závislých stojí nemalé peníze. Mohly by být využity na léčení jiných nemocí, na operace, které se z důvodů nedostatku prostředků odkládají, na léky, které stojí mnoho peněz, anebo v některých případech na léčení v zahraničí, kde pro léčbu některých nemocí jsou lepší zkušenosti či podmínky. Jde však, opakuji, o volby. O hlasy mladých. Říká se tomu svoboda. Jde však o svobodu anebo o to vyhrát nad druhými? A to jakýmkoli způsobem?

To, že se Světový den marihuany dostal do kalendáře, že existuje záměr povolit její držení a užívání, pokládám za nepochopitelné. Ale chápu, když je to z Ameriky, tak proč bychom to měli odsuzovat, že?

A… možná, že přece jen tento svátek má svou logiku. Když totiž budeme potřebovat kanónenfutr do stále připravovanější války, pak má Světový den marihuany své opodstatnění. Zřejmě se počítá, že vojáci ke »konzervám na tři dny« dostanou ještě namísto kuřiva balíček s marjánkou. Jinak by se nám branci rozutekli po světě tak, jako dnes mladí Ukrajinci po Evropě.

Jaroslav Kojzar