Edvard Beneš – prezident odvážný i rozvážný

V dnešní době, která nepříliš vzdáleně kopíruje dění přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století, se jeví osobnost druhého československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše jako svítící maják na rozbouřeném moři.

Maják představující záchranu před utonutím a rovněž jistotu, že Evropa neztratí správný směr a orientaci v neklidných časech fanatického válečného běsnění. S odstupem běhu dějin musím vysoce ocenit dar nekonečné lidskosti, s níž Prezident Budovatel přistupoval zvláště k civilnímu obyvatelstvu a v jejímž jméně vždy zachovával ohled na svůj národ.

Pokud bychom v našich novodobých dějinách měli nalézt prezidenty mírově zodpovědné, pak bychom s prezidentem Edvardem Benešem mohli porovnat jen nemnoho z nich. Z těch posledních snad mohu uvést např. jméno bývalého prezidenta Václava Klause (byť v ekonomických otázkách stojí oba prezidenti každý někde jinde).

Proč? Protože oba prezidenty spojuje respekt a úcta k hrdinům druhé světové války, oba spojuje jednoznačný antifašismus a odmítnutí přepisování historie. V neposlední řadě oba dva prezidenty mírových snah spojuje i ono volání po mírových jednáních, jež je některými hloupými českými politiky a novináři dehonestováno coby »mírové štvaní«.

Ale co je pro oba prezidenty signifikantní? Umění vládnout nad afekty válečné msty a naopak brilantní kritický rozum, namířený a upřený k cíli nejvyššímu: tedy, aby se okamžitě zastavil vražedný válečný fanatismus!

Vždyť ono »válečnění« (Klausův termín) není do značné míry ničím jiným než jen podlým a nečistým záměrem zbrojařů a kapitálu tohoto světa.

Proto si dovolím hodnotit prezidenta Dr. Beneše jako prezidenta nejen odvážného, ale také, a to je v dnešní době zvlášť třeba ocenit, i jako prezidenta rozvážného.

Kéž by všichni naši současní i budoucí prezidenti, a zvláště pak kandidáti na tento důstojný úřad, byli nadáni touto mírou empatie, antimilitarismu, antifašismu a občanské odvahy, ale také tolik potřebnou mírou kritické rozvahy.

V rámci překrucování a přepisování dějin dnes znovu skřípají zuby těch, kteří se nestoudně vyjadřují k prezidentu Benešovi ve snaze učinit jej »vinným« za všechno problematické a složité, v době pomnichovské i v době poválečné…

My, skuteční vlastenci, musíme i z těchto důvodů památku prezidenta Beneše ctít a jeho činy bránit, neboť právě v Benešovi je navždy zpřítomněn klíč k české státnosti současné a zejména klíč ke státnosti budoucí.

V osobě a odkazu Edvarda Beneše tkví náš úkol zásadní, který nazýváme bojem za historickou pravdu. Bránit Beneše dnes znamená bránit pravdivost dějin! A národ Mistra Jana Husa hodnotu Pravdy ctil, ctí a bude ctít i nadále, nemá-li jednou ztratit svůj charakter a nemá-li sám upadnout do zapomnění.

Proto jsme se 28. května, v den narození Edvarda Beneše, sešli u místa posledního odpočinku Pana Prezidenta.

Symbolicky to představuje završení koloběhu pozemského života. Ale též víru v nekončící odkaz Benešův, v nehynoucí duši československého národa a stejně tak sdílenou naději v trvalou vzpomínku na jeden pevný bod v dějinném universu. Proto tu stojíme, skloněni v úctě a vděčnosti na místě věčného klidu a míru, abychom se při důstojném setkání v Sezimově Ústí, poblíž druhého duchovního centra české státnosti, husitského města Tábora, k odkazu a ke státnickým činům prezidenta Beneše hrdě přihlásili.

Benešovy činy nikdy nebyly v rozporu s učiněnými mezinárodními rozhodnutími protifašistických sil. To jim dává nezpochybnitelnou a nenapadnutelnou legitimitu a trvalou platnost.

Pan prezident Beneš se zasloužil o stát, zasloužil se o mír, a především se zasadil o co nejvíce možnou humánní cestu československé společnosti přes různá těžká období v minulém století.

Nikdy neklesl k použití svého národa coby živého štítu či »kanonenfuteru«. Nikdy se nesnížil k riziku vystavit svůj národ štvavé občanské válce. Nikdy nechtěl obětovat svůj národ válečnému bombardování (jež nikdy nemůže mít přívlastek humanitární) a zběsilému vraždění.

Benešův antimilitarismus a antifašismus by měly být v dnešní »kolektivně se fašizující a pro válku nadržené Evropě« neustále připomínány a ctěny jako ochranná hráz demokracie a humanity před neuváženým přívalem krvavých řek.

Edvard Beneš dobře věděl, že Evropa má čtyři světové strany a že role Sovětského svazu (dnešní Ruské federace a dnešních post sovětských zemí) bude v boji proti fašismu určující. Proto se už v polovině třicátých let moudře vypravil do Moskvy, proto později vznikla koncem roku 1943 smlouva o československo-sovětském přátelství a proto také podpořil a pomáhal budovat i tzv. československou cestu k poválečnému socialismu.

Z výše zmíněných důvodů jsem poctěn, že náš Klub českého pohraničí nese čestné jméno právě po onom velkém státníku, Dr. Edvardu Benešovi. Těší mě, že i Komunistická strana Čech a Moravy se nebojí přihlásit k odkazu prezidenta, jenž sám sebe sice komunistou nenazýval, ale jenž byl autentickým prezidentem míru, plebejské humanity a demokratického socialismu.

Marek Adam, vedoucí Sekce strážců míru při Klubu českého pohraničí Táborsko, Dr. Edvarda Beneše, člen Českého svazu bojovníků za svobodu