Fialova servilita

Občas stojí za to se ohlédnout za vývojem národů podobných tomu našemu a zkusit hledat pozitivní příklady, od kterých není špatné odkoukat, jak vést národ k prosperitě.

U nás se nejvíce nabízí srovnání s Rakouskem a Maďarskem. Jsme srovnatelně velcí a lidnatí. Po staletí jsme si blízcí sousedstvím, ale především i tím, co by se dalo nazvat řízení státu.

V posledních tisíci letech převládala doba, kdy jsme byli více či méně spojeni buď přes panovnické dynastie anebo přímo v rámci jednoho státu. Rakousko své výsadní postavení ztratilo s koncem monarchie, zatímco České země vydělaly díky koncentraci průmyslu mocnářství na našem území. To se projevovalo až někdy do přelomu padesátých a šedesátých let. Do té doby jsme byli státem bohatším, s vyšší průměrnou životní úrovní. Pak nám začalo Rakousko rychle utíkat, protože těžili ze své neutrality. Těsně unikli osudu země pod přímým sovětským řízením a začali vydělávat na dobrých vztazích se všemi.

V tom je nám Maďarsko mnohem bližší, protože se taky stalo sovětským satelitem. Dnes je maďarská vláda, především Viktor Orbán, mainstreamem líčen jak odstrašující příklad všeho špatného. Neopakuje mantry vedení EU, má svůj názor, někdy nehlasuje se všemi ostatními členskými zeměmi a prosazuje vlastní cíle. To naše vláda hraje vzorně roli nechutného šprta, který horlivě plní to, co po něm paní učitelka Leyenová vyžaduje.

Možná to není náhoda, když si srovnáme postoje maďarské – uherské elity s postoji českých politiků v posledních zhruba 150 letech. Mimochodem, v té souvislosti nemůžeme zapomínat, že podstatnou část této doby bylo Slovensko Horními Uhrami.

Začnu v bouřlivé polovině devatenáctého století. Nespokojenost se šířila Evropou a u nás i v Uhrách vyvřela v roce 1848. Rakouská elita tvrdě zatočila s námi i Uhry. My jsme se stali poslušnými mopslíky Vídně, zatímco uherská elita přes represe a nátlak držela své cíle a využila tíživé situace monarchie po prohrané válce v Itálii. A v roce 1867 dosáhla svého. Stala se rovnoprávnou zemí v duální federaci. Česká elita servilně ubezpečující rakouský dvůr o své podpoře a loajalitě nedostala nic, ale císař ji pochválil.

Podobný vzorec chování můžeme vysledovat i ve vývoji po druhé světové válce. Maďaři se vzbouřili proti sovětskému poručníkování už v roce 1956. My jsme v té době svoji horlivostí ve znárodňování všeho a kolektivizaci každé meze servilně předstihovali očekávání a požadavky sovětských vládců. Sověti maďarskou vzpouru krvavě potlačili. Popravili předsedu vlády Imre Nagyho a jeho ministra obrany. Přes tuto brutalitu je celkový počet politických vězňů a poprav v období padesátých let mnohem vyšší u nás, kde to nedělali přímo Sověti, ale naši vlastní horlivci, kteří si chtěli vysloužit pochvalu Moskvy.

Výsledek rozdílnosti přístupů byl už značně patrný v osmdesátých letech, kdy jsme jezdili do Maďarska na dovolené a cítili se skoro jako na Západě. V Budapešti pořádali projekce Jesus Christ Superstar, všude byly soukromé restaurace, trhy plné džín a triček západních značek. Na venkově hospodařily soukromé farmy, které zásobovaly, mimo jiné, i úžasnou tržnici s potravinami v srdci Budapešti. My jsme na to zírali s otevřenou pusou a tiše záviděli. Prostě lidem se tam desetiletí žilo mnohem lépe a svobodněji než u nás. Konečně ostraha hranic mezi Maďarskem a Rakouskem byla mnohem menší než naše dokonalá soustava několika řad plotů z ostnatého drátu. Horlivostí v této oblasti jsme zase mnoho sousedů trumfli.

Srovnáním chování elit maďarských a českých v těchto konkrétních obdobích naše vedení vychází mnohem hůř. Nejen dosaženými výsledky, ale i úrovní. Servilní individua úctu nebudí, i když si sami aktuálně mohou namlouvat, jak jsou úžasní, když je jejich řídící důstojníci občas poplácají po rameni.

Srovnání naší současné vlády a té maďarské je až tragicky podobné tomu, jak se chovaly jejich předchůdkyně ve zmíněných obdobích.

Jiří Paroubek, předseda ČSSD