Hácha, státní prezident, vina – nevina

Dne 30. listopadu 1938 byl poněkud prořídlým Národním shromážděním novým prezidentem Česko-Slovenska zvolen dr. Emil Hácha. Neměl protikandidáta. Bylo to zbytečné. Stát se rychle měnil z demokratického na fašistický. Pokud se však budeme chtít vyhnout tomuto slovu, našli jsme jiná epiteta. Vymýšlíme je? Už jsme je vymysleli a vtloukáme je dětem do hlav, aby nové názvy mohly obsáhnout širší systémy a byly tak lepší v kontrastu se slovem demokracie. Tedy s tím, co za demokracii chceme pokládat, protože co se od nás odlišuje, demokracií přece není.

Takže státní prezident Hácha! Otázkou sice je, zda v době, kdy byl hlavou státu, jsme ještě byli státem, ale určitě po 15. březnu už nikoli. Byli jsme totiž vzati »pod ochranu Říše«, neřku-li samotného Adolfa Hitlera. Jak to ovšem u protektorátů bývá, hlavní slovo míval protektor anebo vysoký důstojník nadřazené země. Ten vládl v zájmu krále anebo nějaké junty. V zájmu Prozřetelností zvoleného Vůdce a jeho Říše to do vzniku názvu Böhmen und Mähren ještě nebylo. V tom bylo novum.

Emil Dominik Josef Hácha, rodák z jihočeských Trhových Svinů, si nikdy nedělal ambice na nějaké politické křeslo. Sloužil za mocnářství, sloužil za republiky a vysloužil si znalostmi zvykového a mezinárodního práva úctu v soudních dvorech doma i v zahraničí. Byl prezidentem Nejvyššího správního soudu. Jeho si vybral vůdce agrárníků Rudolf Beran za státního prezidenta, když další pravicoví či konzervativní kandidáti odmítli. Ani on ovšem neoplýval nadšením. Beran však spokojen byl. Předpokládal totiž, že šestašedesátiletý Hácha bude, jako neznalec politiky, poslouchat a plnit jeho pokyny. Asi je také v následujících několika měsících plnil. Jenže ono nešlo jen o ty »následující«, ale o další a další, v nichž už Beran Háchu »nemistroval«. Za to ho »mistrovali« jiní.

Emil Hácha byla nešťastná postava. Zprvu se nechal z dálky ovlivňovat dr. Benešem. Prostředníka dělal premiér Eliáš. Jenže Eliáš byl s nástupem Heydricha zatčen a Hácha ztratil půdu pod nohama. Zdůvodňovat jeho obrat jen tím, bych se však neodvážil.

Diskutabilní je totiž jeho polovina března 1939 v Berlíně. Starý nemocný člověk nemusel jistě vydržet nátlak ze strany hitlerovského vedení. Jenže ten »starý a nemocný člověk« byl prezidentem samostatného, byť oktrojovaného státu. Nezodpovídal jen za sebe, ale za několik milionů Čechů, když jen několik hodin před tím z rukou samotného Hitlera zástupce Slováků prelát Tiso přijal samostatnost. Skoro jako kníže Vladislav I., když si nechal, ač na to neměl právo, přidělit v léno zem svých předků od římského (německého) krále Lothara III. Tím narušil nástupnické zvyklosti stanovené jeho dědem Břetislavem. V zemi to vyvolalo problémy a do budoucna precedens.

Chápu starého člověka, který se bál o svůj život, nechápu však prezidenta, který se podvolil, ať již se to později zdůvodňovalo všelijak.

Lze jistě zmírňovat poválečné názory na Háchu z období 15. březen až rok 1942. Zřejmě se pokoušel otupit okupační tlak a zbrzdit nacistické represe. Povedlo se mu málo. Jako právník, muž s rozhledem, musel vědět, že Terezín je ghetto, že tisíce českých mužů a žen se ocitlo v koncentračních táborech a jen za hlouposti byli popravováni. Nežil ve vzduchoprázdnu. Nechával se vyfotografovat, jak mluví s lidmi »na ulicích«, svěřovali se mu? Možná. Chtěl prý snad dokonce několikrát abdikovat, ale neudělal to a nebylo v tom jen uvědomění si odpovědnosti. Byla v tom i zbabělost – »co by bylo se mnou dál?« Zkuste si odpovědět na takto položenou otázku, dostanete-li se do nějaké »křižovatkové situace«. Někteří se raději podřídí násilí a mnozí pak výhodám, které jsou jim nabídnuty. Z období po listopadu jich znám nemálo. Dokonce jsou dnes na vysokých či příliš vysokých funkcích. Hrdinů je totiž málo.

Po smrti Heydricha se i jeho projevy změnily. Budily dojem nejen rezignovanosti, ale dokonce kolaborace. Bylo to dílem jeho stále více se projevující nemoci, stařecké senility, anebo opravdu dokonce přímé zrady? Tomu poslednímu se nechce věřit a zdá se, že bychom Háchovi křivdili, kdybychom jeho občasná vystoupení takto hodnotili. Nebyl už svéprávný, i když se o jeho nesvéprávnosti nemluvilo, projevy za něj psali ti z jeho okolí a on jen jako marioneta se zastřeným hlasem předčítal možná po několikáté, než byl vybrán správný tón. Jejich obsah mu však byl přičten k nedobru, i když je nesestavoval.

Za toto období, ač všeobecně známé, bych ho nezavíral do cely, ale do psychiatrické léčebny, do vězení, jež snad ani nevnímal. Ale za překročení liter Ústavy, na níž přísahal, a za zbabělost v oné noci z 14. na 15. března 1939, bych ho k odpovědnosti volal. Stejně jako za servilnost k Heydrichovi po jeho příjezdu do Prahy a za splnění všeho, co na něm požadovali Frank a von Neurath před tím.

Dnes ovšem není ona březnová středa, ale čtvrtek 30. listopadu 2023. Tehdy, když jako státní prezident přísahal právě na naši Ústavu, bylo také 30. 11., ale roku 1938. Právě v ten den byl Emil Hácha zvolen prezidentem Česko-Slovenska.

Jaroslav Kojzar