Home Názory Kde je vina?

Kde je vina?

Jaroslav Kojzar

V souvislosti s událostmi na pražské Filozofické fakultě se diskutuje o rychlosti a účinnosti zásahu policie a političtí funkcionáři všech stran se pokoušejí získat body »svou znalostí, moudrostí a zkušenostmi«, spíše však většinou naivními nápady, které mají za cíl získat nějaký ten bod navíc v blížícím se volebním souboji. Jen málokdo si položil otázku: Kde vlastně je prvopočátek takového jednání? Jak mu zabránit příště? Bude-li ovšem ještě nějaké to příště, i když se s tím »příště« už vlastně předem počítá. A tak se začínají vymýšlet zákony, které by, nastala-li by taková situace, jí mohly zabránit. Jde vlastně, aniž si to uvědomujeme, o jakousi státní show a hru na viníka. Ten viník sice není, ale lze o něm přece diskutovat a získávat či ztrácet body, nebo si ho pro uklidnění veřejnosti přimyslíme.

Přitom odpovědi na takto položené otázky lze při trošce odvahy dát okamžitě. Prozrazuji, že v televizi v prvních dnech dokonce od jednoho či dvou diskutérů nesměle zazněly. Stačí si uvědomit, co vlastně právě televize a zábavní průmysl nabízejí našim dětem a dospívající mládeži. Jsou to, pokud jde o televize, americké (většinou) filmy plné krve, často dokonce velmi naturalisticky podané, pokud jde o internet a tzv. zábavní průmysl, pak počítačové hry, v nichž je nejlepší ten, kdo virtuálně zabije co nejvíce počítačových figur představujících nepřátele, záškodníky, mafiány, Rusy, Číňany, neidentifikovatelné vojsko, Marťany, atd. Od nejranějšího mládí si děti zvykají na krev, která je sice neskutečná, ale jež na některé slabé jedince může působit skutečně. Dokonce je může provázet až k dospělosti. Vždyť přece i život je hra. Jak jsem zjistil, v této disciplíně, tedy té virtuální, nikoli skutečné, dokonce existuje mezinárodní mistrovství či dokonce snad mistrovství světa.

Pak je tu další moment, který je třeba vzít v úvahu. Je to přehnané uplatňování tzv. lidských práv. Chce to, jistě, své vysvětlení. Lidská práva totiž nejsou jen bezbřehou svobodou, ale i povinnostmi. Neexistuje totiž právo, jež by nadřazovalo mé právo, tedy jedince, nad všemi jinými právy a právy celku, jak také bývá dnes tradováno. Tím nemyslím bezbřehý kolektivismus. Právo dítěte má svá omezení. Kdysi mně maminka dala přes zadek a já věděl, že to a to napříště nesmím. Snad každý z nás starších má podobné zkušenosti. Dnes se naše pojetí »práv dítěte« skoro blíží k šílenému způsobu ochrany norského Barnevernetu. Proto se nedivím, že právě v této zemi se zrodil masový vrah Anders Behring Breivik.

Ke zkřivenému pohledu na dění kolem sebe napomáhá i oficiální zaměření našeho školství. Akcentuje individualismus a vytváření silné osobnosti. Jen silní, odvážní, schopní uspějí…, ale uspět chce každý, nebo alespoň většina. Jde jen o to v čem. Pouto soudržnosti je stále užší. Nemám na mysli spojení silných anebo vytváření gangů. Jde mně o obecnou soudržnost, která tvoří vztahy mezi lidmi, nikoli o kolektivismus, vytvářený násilně zvenčí. A tak, aniž chceme, rostou nám jedinci, kteří také chtějí být silní, výjimeční, a tu svou sílu a výjimečnost pak chtějí uplatnit. Většina neuspěje, někteří ano, nebo alespoň je to možné předpokládat. Pak záleží jen na tom, v jakém oboru ji chtějí uplatnit, či dokonce se budou snažit uplatnit.

Děti, když vyrostou a stávají se z nich dospělí, si svoje práva přenášejí i do dospělého světa. Mnozí jsou z něj frustrováni, mnozí ho stále chápou, jako prostor, kde jejich práva jsou neomezená a ten, kdo je přece jen chce omezit, je jejich nepřítel. Může se stát, že se pak s touto zkušeností vypořádají po svém. Pochopitelně, většina se postupně jistě vtělí do nové situace a přizpůsobí se, ale ani pro ně to není snadné. Ti zbylí se mohou stát i vrahy z Hostouně.

Je tu také vliv frustrace z války. Vyvolaný uměle. Taková tu ještě nebyla. Nejen náčelník generálního štábu AČR vyvolává válečné obavy, i když u něj lze vše zdůvodnit snahou vyzískat ze situace co nejvíce peněz na armádu a na nové zbraně. Ale i média, válkychtiví ministři a ministryně léčící si své komplexy snad dokonce až z dětství, různí režimní či evropanští analytici, vtahují nás do válečných příprav a zapojení všech, včetně našich domovů, měst, silnic, rovin i hor do válečného konfliktu. Prý válka bude brzy. Dokonce jakýsi německý myslitel, jak nám před několika dny sdělili na Seznamu, už přesně narýsoval, kde začne. Jen datum ještě nezpřesnil. Snad na dotvrzení jeho myšlenky byl český prezident generál v.v. Petr Pavel v Kataru slavnostně přijat na americké vojenské základně. Je to poprvé snad dokonce v dějinách, kdy představitel státu, který přiletěl do jiné země, jako jeden z bodů svého programu jde navštívit základnu třetího státu, který ji vybudoval daleko od své vlasti v místech, kde vůbec nejde o »americkou předzahrádku«. Být v něčem první ovšem ještě nemusí znamenat, že jde o úspěch. I když, říkám si, alespoň v něčem můžeme být prví.

Mladá generace, tvářící se, že je směrem k válce laxní, jak ukázal nedávno zveřejněný průzkum, nechce být mobilizována, nechce žádnou válku. Zatím to nedává na sobě znát, ale uvědomuje si stále rostoucí vnitřní napětí. Myslíte, že právě z něj nemohou vyrůst jedinci nebo i skupinky lidí nebezpečné pro společnost? Flustrace z války je příliš silné břemeno, jež na ramena mnohých především mladých lidí, kteří by byli první nasazeni, vložilo vedení Unie a zvláště pak velmi angažující se česká vláda. Ani nad tím bychom se neměli zamyslet?

Dnes se diskutuje nikoli o podstatě, ale o tom, kolik zbraní si napříště bude moci koupit mladý nezkušený člověk, o tom, jak znemožnit hromadění arsenálů, zpřísnit psychotesty a zda má policie více sledovat všechny, kteří si nakupují zbraně a střelivo. Také o tom, jak se co nejrychleji dostat na místo, kde někdo vyvolá podobnou tragédii, a vlastně, kde je chyba, jíž se říká systémová a myslí se tím připravenost a organizovanost zásahu, nikoli změna politického systému a jeho floskulí. Zatím jim nejde tedy o systém. Ten dřívější byl až příliš pomluven, než aby se pro ně stal ideálem. A nový? Jaký vlastně má být ten nový? Bude vůbec nějaký nový? Stále jde jen o zástupný problém společnosti, která je zaměřena na individuum a teorii lidských práv povyšuje až na anarchii, která právo jednotlivce nadřazuje nad právo společnosti. Uspokojivé řešení, jak podobným situacím předcházet nebo jim vůbec zabránit, v tomto případě však neexistuje a stávající systém ho ani nenabízí. Proto mohou vyrůst takoví Breivikové či náboženští fanatici a la Mohammad Atta anebo mladík ze středočeské Hostouně.

Jaroslav Kojzar

2 KOMENTÁŘE

  1. Pan Kojzar má ve všem pravdu. Myslím si to samé.
    Ukrást ruské přírodní bohatství Rusku je pro NATO a EU včetně ČR stále lákavé. ČR dnes stojí na straně zla a zlodějů z NATO a EU.
    Přeji Rusům, aby svou vlast a svoji budoucnost před zloději ze Západu ubránili, včetně agresivní ČR.

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here