MDD – příležitost pro mnohá řešení

Je Mezinárodní den dětí – Mezinárodní dětský den. Svátek slavený a připomínaný ve většině zemí světa. Není volným dnem v kalendáři a při tom vlastně jde o svátek. Ten den se v mnoha zemích světa zaplňují hřiště, pořádají programy pro děti, soutěže. Píše se o bezpečnosti dětí, občas i proti válce, někdy také proti hladu a podvýživě. Vyzvedává se svoboda, právo na vzdělání, mír, rodina, láska. Mnohdy se objevují také otázky, zda v 21. století není absurdní připomínat to, co by mělo být vlastně normální, a věnovat tomu sváteční den. Je například normální se dozvídat o zabíjení děti v Gaze, tam, kde se narodily a žijí, protože někde poblíž se schovali údajní teroristé z Hamásu? Je normální se dívat na podvyživené děti odkudsi ze Sahelu, které bojují o právo na život, ale nevědí, zda hlady a nemocí z něj nezemřou už zítra? Stačí přihlížet, jak na východě Evropy na obou stranách znepřátelených stran se skrývají děti ve sklepích a za rozvalinami, aby je nezasáhla smrtící střela, ty děti, které by měly v klidu sedět ve školách a učit se nejen číst a psát? Je divné neudělat nic pro to, aby obě války skončily, a dál hrnout zbraně do rukou vojáků a tím vlastně plnit zadání krvelačných politiků? Krvelačných? Ano, nebojím se toho slova, protože ten, kdo řídí tyto války, je krvelačnější než voják střílející ze zákopů anebo obsluhující elektroniku, jež napomáhá zabíjet na dálku, a pak nastavuje hruď k zavěšení další medaile. Jenže tam, kam dopadne granát, bomba, řízená střela, často žijí děti a chtěly by si hrát a »nedopatřením« je zasaženo jejich hřiště a třeba i škola, kde probíhá, jako tomu bylo v Doněcku, školní výuka.

Více než sto let nás dělí od záměru Otce Turků – Atatürka – chránit děti před hrůzami války, necelých sto let pak od prvých pokusů nějak připomenout, že děti nemají být zatahovány do konfliktů a ani nuceny k hladovění. Paradoxně rozhodující podnět se stal v americkém Seattlu při jízdě dračích lodí a byl u toho čínský vyslanec.

Následující století nám ukázaly, jak zlo, bída a sobeckost se mohou podílet na lidské bídě, jak děti namísto učení musí bojovat o holý život. Znali jsme své Štrajchpudlíky, to, jak ničit talenty a pro svůj subjektivní sobecký zájem je využívat a vlastně zabíjet. Koho tím myslím? Děti, no přece děti. Ty »malé usmrkané děti«, jak napsal Karel Čapek v divadelní hře Matka. Změnilo se od té doby něco? Připomínám:

Do prchajících dětí (letadla) střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem… roztrháno.

MATKA: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti?

TONI (hledá na mapě): Kde to je… kde to je…

MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé usmrkané děti!

Šlo, když tato slova Čapek napsal, o něco výjimečného? Nešlo. Šlo o něco, co už se nemělo opakovat? Nešlo. Opakovalo se to a nikoli jen omylem. Ve vietnamské vesnici My-lai v roce 1968 bylo americkou armádou postříleno na pět set vesničanů a mezi nimi byla snad dokonce čtvrtina dětí.

Přitom po Druhé světové válce i na paměť zavražděných osmaosmdesáti lidických dětí vznikl nápad připomenout onu děsivou událost z roku 1942 a její následky. Nacisté se ovšem chovali stejně i ve francouzském Oradouru, ve vesnicích běloruské Chatyně a jinde. Byly také hrůzně vražděny děti – o těch se však nepíše a raději se taktně mlčí – i se svými matkami v několika volyňských obcích, protože bojovníci z UPA, dnes dávaní za příklad, chtěli »vyčistit prostor« pro vznik své »Velké Ukrajiny« (lvovský masakr, »krvavá neděle«‘, Babij Jar, ad.)… Sláva Ukrajině, Hrdinům sláva!

Brzy se z ojedinělých akcí bojovníků za ochranu dětí staly organizované. V padesátých letech se jim dokonce dostalo společensko politického odůvodnění. Zdálo se, že alespoň v Evropě se tento svátek stane dnem míru a her našich dětí, tedy lásky a spokojenosti. Ukázalo se ovšem, že stále je někdo, kdo chce vládnout světu, a že zájmy jednoho z nejlukrativnějších výrobních oborů v existenci lidstva, výrobců zbraní, nejsou zaměřeny na »ukování pluhů« a na mírové soužití, ale na co největší ničení zbraní všeho druhu při válečných akcích, protože čím víc jich bude zničeno, tím více bude žádostí o nové, lepší, vražednější. Dál se tedy má vraždit a zabíjet, mnohem dál od linie zákopů. Ani školy, dětská hřiště daleko v zázemí nejsou před nimi chráněny. Stačí si připomenout Doněck a jeho ostřelování ještě před zahájením vojenské operace. Ne jinak je tomu v Gaze a bylo tomu tak v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii… všude umíraly »malé usmrkané děti«.

Proto si myslím, že Mezinárodní den dětí by měl být pro všechny strany ve všech konfliktech na světě, pobídkou k jednání o míru a odložení zbraní. Pak zbude čas i na řešení dalších problémů. Ještě dost toho, co pokud jde o lepší život dětí, čeká na vyřešení. Jen namátkou – bída, nedostatek potravin v některých částech světa a přebytek v jiných, chybějící voda, měnící se klima, »přerozdělování« surovinového bohatství, zajištění vzdělání pro všechny, atd. To všechno budou témata, jimž se nelze vyhnout. A každé se bezprostředně týká i dětí.

Jaroslav Kojzar