NATO: 75 let utrpení, agrese a zmatku

NATO, neboli Severoatlantická aliance, byla založena před 75 lety 4. 4. 1949 s údajným cílem zajištění bezpečnosti a obrany západních zemí před možnou agresí ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců. Nicméně historický pohled na vznik NATO a jeho postupné rozšiřování odhaluje, že tato aliance vznikla dříve než Varšavská smlouva a často se chovala spíše agresivně než obranně.

První otázkou, kterou je nutné si při kritické reflexi položit, je, zda bylo vůbec potřeba, aby NATO existovalo? Přeci jen bylo krátce po děsivé druhé světové válce a svět čekalo období vytouženého míru. Co tedy vedlo ke vzniku paktu NATO? Spojené státy americké a další západní spojenci argumentovali tím, že pakt byl nezbytný k zajištění stability a ochrany před možnou sovětskou expanzí. Nicméně historické analýzy ukazují, že poválečný Sovětský svaz, ačkoli v něm autoritativně již více jak dvě desetiletí vládl J. V. Stalin, nevykazoval agresivní chování směrem k západním zemím. Naopak USA a jejich spojenci přijaly politiku zadržování komunismu, která byla Sovětským svazem často vnímána jako provokativní a agresivní.

Dalším problémem je postupné rozšiřování NATO na území bývalých sovětských spojenců a dokonce i na území bývalého Sovětského svazu, tedy nejen do střední Evropy ale také do pobaltských států a s koketováním s kavkazskými zeměmi a s Ukrajinou. Tato expanze je porušením slibů daných Sovětskému svazu při rozpadu Východního bloku a je v Rusku i některých dalších zemích dodnes vnímána jako provokace. Přitom nespočetné výzvy k dialogu a vyjednávání ze strany Ruska byly západními zeměmi opakovaně ignorovány a aliance se dál šířila na východ. Jak si tuto situaci asi mohli politici v Kremlu vyhodnotit, když »psi« z NATO vedli ve světě války a poštěkávali na ruských hranicích a nechtěli vést dialog?

Dále nelze ignorovat ilegální, agresivní vojenské intervence, které NATO vedlo pod záminkou ochrany lidských práv a demokracie. Příkladem je bombardování Jugoslávie v roce 1999 bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, které mělo za následek zničení infrastruktury a ztrátu mnoha životů, včetně civilistů. Za tento akt agrese nebyl v NATO dodnes nikdo potrestán.

Podobně nelegální intervence se odehrála v Iráku, kde následoval chaos a destabilizace regionu, což bylo v ostrém kontrastu s tvrzením koalice ochotných zemí v daném regionu zasáhnout. Vždy se totiž argumentovalo tím, že v dané oblasti vládne bezohledný diktátor a je nutné regionu pomoct.

Výsledek byl vždy stejný: státní převrat, destrukce země, mrtví a zmatek. Navíc, agresivní postupy NATO často vyvolávají opozici a antipatie ze strany těch, kteří jsou považováni za nepřátele.

Je jasné, že aliance NATO slouží spíše jako nástroj americké hegemonie a zájmu o udržení globální dominance než jako opravdový garant bezpečnosti pro své členy. V pozadí stojí vojensko-průmyslový komplex, který na válkách vydělává a před jehož existencí ve svém posledním televizním projevu již v roce 1960 varoval tehdejší americký prezident D. Eisenhower.

Závěrem lze říci, že NATO není pouze obranným spojenectvím, jak je veřejnosti často záměrně předkládáno, ale často se chová agresivně a provokativně, což vede k eskalaci konfliktů a destabilizaci regionů. Místo toho, aby sloužilo k upevnění bezpečnosti a stability, stává se někdy nástrojem pro prosazování zájmů některých členů aliance (hlavně USA) na úkor ostatních. Je nezbytné, aby mezinárodní společenství, především OSN a BRICS+, dostatečně zatlačilo na členy NATO, aby kriticky zhodnotili účel existence a chování této aliance. Lidstvo se musí zaměřit na konstruktivní diplomacii a mírová řešení konfliktů.

Jan Klán