O mediální gramotnosti

Co je to mediální gramotnost? Podle wikipedie je to »dovednost přístupu k médiím, kritického chápání a vyhodnocování jejich obsahu a případně též schopnost vytvářet vlastní sdělení«. Tedy, mám-li této pseudoprávně zapeklité informaci porozumět, pak především jde o to, správně chápat, co mě sdělují média. Slovo správně je ovšem třeba vysvětlit. Nejde totiž o to, zda umím či neumím zapnout televizi, radiový přijímač nebo internetová média, ale zda je správně poslouchám a následně pak dokonce správně vykládám, přičemž toto slovo se zřejmě má krýt s tím, co prosazuje vláda. Současná mainstreamová média jsou tedy určující pro mé postavení ve společnosti. Co když však tato média lžou, nebo vycházejí jen z jedné schválené nebo prosazované informace? Jak potom chápat jejich sdělení? Jak si vybrat, jestliže (zatím ještě) část médií říká to a jiná ono? Komu věřit, když některá zahraniční média určitou událost vykládají jinak než většina těch našich a nikdo je v jejich zemi za vyslovení jiného názoru netrestá? Mám rád otázky, na něž se rozumně odpovídá, ale zdá se, že tentokrát se nedozvím, pokud by mně chtěl někdo odpovědět, nic rozumného, protože si nemyslím, že sama soudkyně, jež vyslovila slova o mediální gramotnosti, by byla schopna dát mi smysluplnou odpověď.

Ale dost teorie. Zkusme si konkrétně vysvětlit pojem kritické chápání. Jestliže tomu správně rozumím, pak, když třeba slyším, že ve Středočeském kraji prší a mám chalupu v jednom místě Polabí, kde právě jsem a tady jen sem tam po obloze pochodují mraky, tak zcela kriticky si mohu říci: Zase kecají a jdu se hrabat v zemi na zahrádce. Jde o mou vlastní zkušenost, mohu si to zřejmě dovolit.

V politice, do níž ze své zahrádky těžko vidím, to ovšem znamená, že např. slyším-li z České televize tvrdit premiéra, že v tzv. bitcoinkauze vlastně o nic nešlo, protože jsme zadarmo získali miliardu, a poté sleduji jiný než veřejnoprávní, tedy vládní kanál, a dozvím se, že šlo o bezprecedentní spolupráci s podsvětím, pak ovšem nemohu jen tak mávnout rukou. Musím se rozhodnout, komu vlastně věřit. Zřejmě by to mělo být premiérovi, protože on je vláda, moc a zákony a jen on a jeho stoupenci přece myslí na mé blaho, tedy jako paní Jílková v pořadu Máte slovo: na vás. Jenže mohu dát ruku do ohně jako Gaius Mucius Scaevola, dávný obhájce římské republiky, za slova premiéra Fialy? Kdo mně potvrdí, co je vlastně správné, a jestli bych tak neztratil ruku zbytečně? Jak si mám potom vyhodnotit obsah a vytvořit vlastní sdělení?

Nebo jiný příklad. Na Ukrajině jsou jako hrdinové vyzvedáváni banderovští vůdci a současná ukrajinská armáda se zároveň prohlašuje za nositele odkazu UPA (Ukrajinské povstalecké armády). Polsko jako jeden ze svých významných dnů, v němž si chce navždy připomínat hrůzy, kterých se ve Volyni dopustili ukrajinští nacionalisté, tedy banderovci a UPA, schválilo datum Volyňského masakru, což na ukrajinské straně způsobilo rozladění a vyvolalo protesty. A my? Naše hlavní média? Přece nemohou nefandit banderovcům, když byli zároveň protiruští a protikomunističtí. Byli to komunisté, kdo kdysi psal, že Český Malín napomáhali Němcům vyvražďovat nacionalističtí Ukrajinci. Věřit tomu poté, co pomáháme krvácející Ukrajině? Podle pana Foltýna to jistě nelze. Důvod? Není třeba ho uvádět, i když nějaký soudce by nám ho jistě poskytl. Stačí jen zdůraznit, že šlo o komunistickou propagandu a tím je všechno vyřízeno. Přesto mě něco říká, že bych měl fandit polským argumentům. Ale to by pak byl protiukrajinský přístup a komunistická propaganda a některý soudce by mě mohl zcela podle zákona odsoudit.

Odsouzená učitelka Bednářová proto, že zpochybnila situaci v ulicích Kyjeva – dnes by asi po zintenzívnění válečných akcí mluvila jinak – byla podmínečně odsouzena, nesmí několik let učit a soudkyní jí bylo nařízeno proškolení v mediální gramotnosti.

A jsme u otázky: Co má být výsledkem tohoto podivného rozhodnutí? Má bývalá paní učitelka absolvovat kurs např. u plukovníka Foltýna, kde jí naučí, jak vnímat sdělení médií a tedy jak myslet? Má, chápu-li to správně, napříště říkat, co tvrdí mainstream. Teprve pak bude skutečnou demokratickounijní občankou – jak jinak. Se všemi právy.

Absurdní rozhodnutí soudkyně jistě vejde do právních dějin naší vlasti. Stane se vzorem pro rozhodování dalších a dalších soudních senátů. Všechno je u nás totiž možné, stačí si připomenout, že např. poslanci vládních stran prosadili v těchto dnech do zákona rovnítko mezi nacismem a komunismem, tedy mezi programem a praxí jedné fašistické strany a ideou, která se nikdy v obecném měřítku nikde neuskutečnila a možná je do jisté míry jen snem mnoha předchozích generací. Snem, který lidé svou mentalitou nejsou ani schopni uskutečnit.

Paní učitelka Bednářová se tak dostala do první řady těch, kteří se musí předělat. Zatím se musí podrobit zmíněnému vzdělávacímu kursu. Jde o nový prvek v české a evropské právní praxi. Dosud ovšem nebyl přijat zákon o jediné pravdě a převychovávání mozků, tak jako tomu bylo v éře Třetí říše. O jakýchsi táborech, tedy odsunutí někam těch, kteří mají jiný než vládní názor, mluvil už leckdo z vládního tábora. Slova plukovníka Foltýna jsou dokonce v této souvislosti zarážející. Už se ovšem převychovávat začíná. Stačí si poslechnout, co se učí děti ve školách. Nakonec i tvrzení europoslankyně Nerudové o tom, že nás osvobodili Američané, se snad stane i pravdou.

Pokud by říjnové volby vyhrála demokratickounijní Fialova koalice, pak bychom se nemohli divit, kdyby už za touhu po sociální rovnosti a za to, co se skrývá za slovem komunismus, se bude kriminalizovat. Nedivil bych se, kdyby byla odsouhlasena nějaká varianta starověkého Lex Seianus, kdy zelenou dostávají udavači a mocný praefect praetoria na základě pomluv, lží, své nenávisti a ambic nechává bez milosti odsuzovat dokonce i za to, co si člověk, podle jeho názoru, myslí. A za myšlenky tvrdě soudit uměla ostatně i středověká katolická církev ve svém svatém tažení proti katarům.

Blíží se volby, je proto ještě čas si připomenout slova jednoho z poválečných předsedů Ekumenické rady církví pastora Martina Niemöllera, jenž sám prožil několik let v nacistických koncentračních táborech:

Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista.

Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat.
Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář.
Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.

Víc dodat netřeba.

Jaroslav Kojzar