O obilí »na stojato«

Pomáhat se má, tedy je-li to potřeba. Pomož a bude pomoženo tobě, říká stará česká moudrost. Když pomoc přeroste únosnost, pak si naši předci říkali: Host a ryba třetí den smrdí. Obojí mě napadlo, když jsem před několika dny projel jih Čech a kus středních Čech, uviděl neposečené lány zralého obilí a dokonce byl svědkem požáru takového pole. Pak mně jeden zemědělec řekl, že zájem o naše obilí není. Prý dovoz z Ukrajiny je levnější, než nabízí naši obilnáři, a navíc tím pomáháme bojující Ukrajině. Údajně, četl jsem v jednom měsíčníku, se tam na východě bojuje za nás. Nic nového, řekl jsem si, také v Afghánistánu se »bojovalo za Prahu«. Válku Spojené státy prohrály a s ní i jejich spojenci, tedy i my. Praze se nic nestalo.

Dnes jsme se zapletli do další války. Zatím pomáháme jedné straně, protože si to za oceánem přejí. Namísto snahy napomoci vyjednat mír, napomáháme dál rozhořívat válce. Dosavadní snažení nás údajně už stálo čtyřicet pět miliard korun. Zatím. A dál tomu nebude jinak. Vše na úkor nás, těch, kteří mají jen právo volit. Dál budou rozhodovat zvolení.

Další vrtulníky, které jsme měli v zásobě pro všechny případy, budou prý směřovat do míst bojů. Tak jsme se s ukrajinskou stranou dohodli v posledních dnech. Půl milionu lidí jsme přijali údajně z míst střetu, dáváme jim tolik, kolik by nikde jinde nedostali. Léčíme jejich nemoci, učíme jejich děti v našich školách a to za naše peníze. Nyní jsme zapůjčili ukrajinskému prezidentovi naše vojenská »salonní« letadlo, tedy i s posádkou a množstvím leteckého benzinu, s nímž lze zřejmě obletět celý svět. Zadarmo, jak jinak. Letěl s ním do Turecka vyzvednout azovský velitelský sbor, který byl ruskou stranou propuštěn jen za slib, že se může vrátit domů, ale až po skončení války. Nestalo se tak. »Hrdinové« z Azova se znovu mohou ocitnout na bojišti. Odváží je naše letadlo.

Na rozdíl od Polska, Slovenska a Maďarska přijímáme ukrajinské obilí, které může vyvolat těžké zdravotní důsledky. To naše, jak jsem již napsal, zůstává na polích anebo bude prodáno pod cenou. Je ovšem ještě jedna možnost. Zapálit pole, a protože žhář se nenajde, pojišťovna dá víc než české mlýny. A zase opakuji, ať to stojí, co to stojí, ať naši lidé dostávají nemoci, které by se k nám nikdy nedostaly. »Pomoc Ukrajině« je nade vše. Proč však o ukrajinské obilí není zájem tam, kde by ho třeba potřebovali? Zřejmě víc zemí si je vědomo nebezpečí pro své obyvatele. Na rozdíl od nás.

Proč o tom píši? Protože mám strach, že se vyplatí spálit obilí »na stojato« a namísto toho dovést obilí, které je zdravotně nebezpečné jen proto, že cítíme takovou nenávist k minulosti, že je nám jedno, jak si sami ublížíme. Napsal jsem sami? Omyl. Měl jsem napsat, že jde o ty, kteří se volebním podfukem před dvěma lety dostali k moci. My jsme jen těmi, kteří vše musí platit, dokonce zřejmě i svým zdravím a stále více utahovanými opasky.

A aby mě nikdo neobvinil, že fandím válce na východě, zdůrazňuji, že jsem zásadně proti řešení sporů zbraněmi. Ať je tomu na východě Evropy nebo v severní a střední Africe, na hranicích Izraele anebo třeba v blízkosti amerických základen v Kosovu.

Jiří Vábr