O trubkách a osvobození Brna

Před osmdesáti lety už bylo Brno jeden den svobodné. Po ulicích chodili američtí vojáci a rozdávali polní konzervy a čokoládu, na centrálním náměstí a Zelném trhu tancovali s brněnskými děvčaty rock and roll a žvýkali při tom žvýkačku. Na Špilberku vlála vedle československé i velká americká vlajka, v Grandu se podávalo vepřo knedlo zelo s pravým moravským zelé, na Bílé hoře randily česko americké dvojičky a nikdo se nestaral o zničený Německý dům, který v troskách dožíval své poslední dny. Město zpívalo Vyvalte sudy a kouřilo cigarety značky Marlboro. Tak jste si to paní Nerudová představovala?

Jenže ono to, paní profesorko, bylo přece jen jinak. Tehdy jste nebyla na světě, ale vaši rodičové ano, a že by je také osvobodil Patton? Ne, ten v té době byl ještě daleko od Plzně a i k ní z Brna to je stále ještě dost dlouhá štreka. Tehdy byl v Bavorech a jeho vágeny (automobily) nebo splašené trubky (motocykly) by těžko rychle zvládly vzdálenost mezi Řeznem a Brnem. Tehdy jeho 3. armáda byla jen kousek za Dunajem a k československým hranicím to měla ještě dost daleko. Myslet si, že tento americký generál by se svými muži překonal vzdálenost k Brnu cobydup, nasadil skoro kosmickou rychlost, aby jako první osvobodil město pod Špilberkem a dosáhl ho třeba pórem (pěšky), je záležitost pro trubky (hlupáky – hantec) a tou paní Nerudová nebude. V lecčems má ovšem v hlavě zmatek. Zřejmě v době, kdy se na střední škole probírala některá důležitá témata, měla právě chřipku a musela ji doma vyležet.

Televize nám v pátek připravila kraťoučký šot o osvobození. Uslyšeli jsme slovo rudoarmějci, ač prý celostátně se má užívat, pokud jde vojska z východu, jen slovo osvoboditelé. Američanů se to netýká, i když člověk nikdy neví, kdy se z přátel stanou soupeři. Uvidíme, zda letos budou při plzeňských oslavách nazýváni ještě Američany nebo jen osvoboditeli.

Do pár minut ovšem dokázali televizní autoři vtěsnat i jakéhosi bezdomovce, jenž podle přání zavzpomínal na osvobození Brna, kdy prý vykoukl, aby potvrdil otci, že už do města vstoupila Rudá armáda, a dozvěděl se od něj, že s nimi sem vstoupily i budoucí problémy. Pochopil jsem, že šlo zřejmě o vyvolání lítosti nad porážkou Němců a že do té doby zřejmě problémy žádné nebyly, tedy s německými okupanty.

Teprve po této masáži, jsme se dozvěděli, že při osvobozování Brna padlo na dvanáct set Brňanů a asi desetkrát tolik osvoboditelů, že o operaci rozhodl maršál Malinovskij, velitel frontu, že ovšem osvobozování bylo složitější, protože ve městě žilo 29 % Němců, a ještě několik dalších méně přesných údajů. Budiž, to se může stát. Také paní profesorka Nerudová prý nebyla vždy přesná ve své doktorandské práci. Přesto v jednom roce (2017) byla jmenována profesorkou a obratem ruky za několik málo měsíců i rektorkou Mendelovy univerzity, aby po roce za účinné pomoci médií dokonce kandidovala na prezidentku.

Pokusím se proto pro přesnost doplnit onu reportáž a znalosti paní europoslankyně Nerudové několika údaji. Brno bylo osvobozeno 26. dubna 1945, nikoli ovšem Američany. Bylo zhola nemožné, aby se Pattonovi muži dostali až sem. Paní Nerudová, pokud by na tom trvala, se mýlí. Přesto tu Spojené státy byly přítomny. O Brno totiž bojovaly tanky zn. Sherman, jež Sovětský svaz dostal od Spojených států v rámci Rooseveltovy akce o půjčce a pronájmu. O tom však pravděpodobně ona neví, jinak by se jistě zmínila o rozhodujícím podílu Američanů na osvobození Brna alespoň v této variantě. Jenže většina z těch 411 tanků byla přece jen mohutná téčka vyrobená v Kuzněckém traktorovém. Ostatně ani ČT to neví, kdyby to věděla, nepochybuji o tom, že by informaci jistě smysluplně využila.

Bratislavsko-brněnské operace se účastnilo 359 000 sovětských a 80 300 rumunských vojáků. Jen v Brně padlo 4246 rudoarmějců (podle historika a publicisty Branislava Jamnického však 5678) a 71 Rumunů. Na centrálním hřbitově je pohřbeno 3500 vojáků. Ostatní leží na dalších brněnských hřbitovech. Na témže hřbitově je v jiném místě pohřbeno několik stovek vojáků wehrmachtu a SS grenadýrů. Měli bychom říci: paradox dějin. Řekněme však: podivné rozhodnutí.

Ve Velkém Brně před válkou (1930) žilo více než 260 000 obyvatel. 200 tisíc byli Češi, 52 000 údajně Němci. Čechů tedy bylo 75 %, k německému jazyku se hlásilo 20 %. Těch 29 %, jež uvedla televize, odpovídalo jen středu města. Jenže nemalé procento údajných Němců byli Židé. Dodnes mnohá místa, budovy, domy, jsou s nimi spojeny. Jména Tugendhat, Löw, Beer, Stiastny apod. známe z jejich sídel ve městě. Jenže povražděno bylo pro jejich rasový původ devět tisíc sedm set méně známých obyvatel bez ohledu na to, zda se před Mnichovem hlásili k češství nebo k němectví.

K němectví hlásící se židé, pokud po Mnichovu neuprchli ze země, zahynuli z velké části v koncentračních táborech. I o tom se ČT měla zmínit, když nás informovala o počtu Němců. V polovině května roku 1945, tedy už po osvobození, ještě před pohořelickým pochodem, žilo v Brně už jen 22 218 skutečných Němců. Angažovaní nacisté před 2. ukrajinským frontem rychle uprchli. Počítali se na stovky, nikoli na tisíce.

Je poněkud podivné, když nám televize podstrkuje údaj o počtu Němců, jenž zahrnuje i ty, kteří byli vyhlazeni v holocaustu. I tak se nechá manipulovat s historií a nesnížit se k takové hlouposti, jak je tvrzení, že Česko osvobodili Američané.

Jaroslav Kojzar