Je zajímavé probírat se výročími května. Tedy těmi zakončenými nulou nebo devítkou. V posledních čtrnácti dnech byla skutečně poučná. A to jsem se nechal inspirovat jen těmi událostmi, které se staly ve 20. století. Za výchozí bod jsem si zvolil 16. květen 1904, kdy…, ale o tom dál.
* Zmíněné datum, z významných momentů emancipace českého národa a jeho jazyka, se týkalo Jána Kollára. Ten, i když vlastně rodem Slovák, jenž nikdy pracovně v českých zemích nepůsobil, byl evangelickým farářem v Pešti, pak dokonce zdejším slovenským kazatelem, aby pro rozpory ohledně slovenského jazyka rozdělil tehdejší slovenskou společnost. Byl zastáncem slovenštiny, ovšem jako součásti českého jazyka. Rozpory mezi ním a Štúrovci byly tehdy tak veliké, že v roce 1848 ho dokonce v Pešti musili zachránit před rozčilenými »národovci« císařští vojáci. Skončil nakonec ve Vídni jako profesor slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě. To by ovšem bylo málo, kdyby šlo jen o jeho nepochopení vývoje slovenštiny a preferování češtiny. Je třeba zdůraznit, že patřil mezi ty velké národní postavy, které vytvořily ve vzájemné spolupráci základ pro rozvoj českého národa (Jungmann, Palacký, Presl, Hanka, Erben, Čelakovský, Šafařík…).
Byl velmi zaníceným odpůrcem štúrovské skupiny (podepisoval se Čechobratr Protištúrovský), ale především byl jedním z představitelů tehdy v podstatě pokrokového panslavismu – slovanské vzájemnosti, básníkem a teoretikem slovanských jazyků. Z básní připomínám jeho Slávy dceru inspirovanou Danteho Božskou komedií nebo Písně světské lidu slovenského v Uhřích či jeho Národnié zpievanky. Velmi přínosné jsou jeho teoretické práce. Připomeňme studii O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými či jeho učebnice.
To datum, které nám dnešní »výroční« zamyšlení uvozuje, je 16. květen roku 1904 a šlo v něm o přestěhování ostatků Jána Kollára z vídeňského centrálního hřbitova, kam byly přemístěny po likvidaci malého hřbitůvku sv. Marxe. Nakonec bylo českými vlastenci rozhodnuto převézt je ještě jednou, tentokrát na pražské Olšanské hřbitovy. Stalo se. Tehdy byl nový pohřeb jakousi národní demonstrací proti dominanci němectví, které se nechtělo podělit o moc ve státě s většinovými slovanskými národy. Mohlo by se napsat, že vlastně šlo zároveň o poděkování všem těm, kteří ve své době český národ znovu vynesli na výsluní.
* To druhé datum je 17. květen 1914 a svým způsobem navazovalo na předchozí, tedy alespoň v mém časovém výčtu. Tehdy Kramářovci, státoprávní demokraté, vydali Manifest k Evropě, v němž vyzývali všechny vlády k tomu, aby se postavily za slovanské národy. Česká otázka se vlastně měla stát otázkou mezinárodní. Nelze se divit, že později odsouzení k smrti Kramář a Rašín byli obviněni z dlouhodobých pokusů o poškození zájmů monarchie, z vlastizrady.
Tento Manifest však svůj účel splnil. Česká otázka přestala být záležitostí jen vnitrorakouskou, i když nepřeceňujme jeho pochopení jinými státy Evropy. Nic se nemohlo dovést do konce anebo alespoň více rozvíjet. Až příliš blízko od tohoto data byl totiž začátek Velké války.
* Třetím v pořadí květnových dat byl 24. květen 1934. Tehdy po čtvrté byl prezidentem republiky zvolen T. G. Masaryk. Válka znamenala nejen konec už nikoli mocné Habsburské říše, ale také nástup nových politických veličin, které se »zasloužily o stát« Vznik republiky byl spojen mimo jiné s misí Masaryka v zahraničí. To, co staletí nedokázali jiní, dokázal on a jeho druzi za přispění příznivých okolností (Legie, Říjnová revoluce a zrevolucionalizovaná Evropa). Vznikla Československá republika, stát nejen Čechů a Slováků, ale tolerantní ke všem menšinám. To byl zcela nový prvek v dějinách střední Evropy. Prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk. A ono čtyřkové datum, které jeho prezidentství připomíná? 24. květen 1934.
Jenže čtvrté období bylo už poznamenáno velmi nepříznivými událostmi. Masaryk už nebyl při síle. Nechtěl vlastně ani kandidovat. Události u našich sousedů však ovlivnily jeho a vlastně nejen jeho rozhodnutí. V době, která věstila nebezpečí, by jeho odchod mohl vyvolat problémy. A tak znovu kandidoval, i když po mozkové mrtvici už neměl sil nějak zasahovat do vývoje v zemi. Vlastně jen rok trvalo, než abdikoval. Republika se už v této době začínala chvět a sil čelit budoucímu náporu nebylo zase tolik, aby mohla odolat.
Zdůrazňuji: Ona volba proběhla přesně před devadesáti lety!
* A jsme u posledního z dat, které chci připomenout. Není čtyřkové. Uplynulo od něj osmdesát pět let. Vlastně mnou dále zmíněná událost měla svůj vývoj. Těsně po Mnichovu, v rekordním čase, tedy ještě před příjezdem nacistické armády do Litoměřic, byly z iniciativy několika pražských představitelů vyjmuty ostatky Karla Hynka Máchy ze zdejšího hřbitova a převezeny do Prahy. Tady byly postoupeny znalcům, ošetřeny a připraveny ke konečnému uložení do hrobu.
Z Litoměřic je sem doprovodila jen původní náhrobní deska, která je na Máchově hrobu dodnes. Na Vyšehrad byla z Antropologického ústavu za stálého vyzvánění zvonů speciálně pro tento účel vyrobená rakev dovezena na katafalku taženém bílými koňmi. Ulice byly zaplněny lidmi.
Nad rakví promluvil generál Rudolf Medek, Horovu báseň odrecitoval herec Národního divadla Eduard Kohout a církevní obřad řídil kněz Bohumil Stašek. Celý akt odvysílal Český rozhlas, aniž ještě v této době byl narušován okupanty. Byla to první z velkých demonstrací, které vyvrcholily 28. říjnem 1939, a zároveň to bylo jakési varování před tím, co může přijít a skutečně přišlo. Začala se připravovat likvidace národa.
Jde, pokud se držíme mnou zmíněných dat, o zajímavý oblouk. Začínající národním vzepětím, které nejen Kollár spolupředstavoval, a úctou k těm, kteří byli na počátku, ke vzdoru a nesklonění hlav před násilím a snaze odnárodnit. Je zakončen jako by do ztracena. My ovšem víme, co následovalo a kolik obětí to stálo, než jsme zase svobodně mohli vyslovit: Jsme Čechoslováci, jsme Češi. Jsme svobodni a můžeme si o sobě sami rozhodovat.
Dnes jsme také v jakémsi oblouku. Listopad pro mnohé byl krok ke svobodě, kterou si bláhově vysnili na základě slibů a iluzí. Po něm však přišly »devadesátky«. Doba, kdy právo vzalo za své. Trvalo jen dvacet let a jsme opět na konci oblouku, kdy bychom se měli začít bát. Tentokrát opět o svobodu a budoucnost národa. A my, jako bychom ztratili ostražitost, sami strkáme svůj krk do oprátky. Stačí jen ji utáhnout.
Jaroslav Kojzar
Zajímavé čtení a nejasná budoucnost.