Před dvaceti lety se naposledy narukovalo

Za dva, za čtyři, už tu nebudem,

my vás milí páni, páni lampasáci, zdravit nebudem…

Tu vojenskou »vodrhovačku« znají všichni, kdo sloužili od nepaměti, zcela povinně v armádě. Vlastně nejen muži, ale i jejich milé ji často zpívávaly. Před dvaceti lety, tedy v roce 2004, však přestávala mít smysl. Tehdy totiž poslední ročník našich chlapců naposledy narukoval, aby vlastně zabalil všechno, co tu zbývalo po vojácích, a to se dostalo do skladů. Ti nahoře, tedy ministři vlády Vladimíra Špidly, si mohli ťuknout šampaňským. Měli jsme prý konečně profesionální armádu, která nás společně »s přáteli v NATO« ochrání před jakýmkoliv nepřítelem, tedy nejenom před někým z blízka či dálky, ale i před »marťany«, »ruskojazyčnou nebo balkánskou mafií«, či třeba před islámskými teroristy, atd., atd. Nastával zároveň čas, kdy bylo možné pokoutně prodávat výstroj pro desetitisíce vojáků, ale i kvéry, munici a dokonce i tanky. Kdo na tom vydělal, známo není, anebo se nechce vědět, ale jisté je, že v nové polistopadové době nebylo nic zadarmo, všechno se nechalo prodat a kupců byl dostatek, třeba i z islámského prostředí anebo od teroristů bůhvíodkud.

Onoho dne si poslední odvedený voják ještě podle zákona o branné povinnosti na sebe navlékl uniformu, šel cvičit pozor, pohov či k zemi a naučil se větě: Vojín xy, dovolte, abych s vámi promluvil. Pak teprve, na pokyn velitele nebo nadřízeného, byť třeba jen s nízkým označením na výložce a se »zelenou inteligencí«, směl promluvit. Stručně, po vojensku, paty u sebe.

Ten den byl 30. březen 2004. Dělí nás od něj pouhých dvacet let a výstroj a výzbroj pro statisícovou armádu, která měla vydržet první nápor nepřítele, bylo-li by to potřeba, byly najednou pryč. Část z tehdy nabitých skladů se ocitla na Ukrajině, kam jsme ji nezištně, tedy naše současná vláda, poslali, zbytek už dávno putoval či dodnes putuje domovem i světem prodán demokratickými »generály Semínky« anebo, jak se dnes těm novodobým kšeftmanům říká, podnikateli či manažery. Ti, co byli tehdy u toho, mají dnes velká sídla dokonce až u moře či domy třeba u Lago di Garda. Ani ti netoužící po dálkách a setrvávajících doma nezůstali pozadu. Jedu-li silnicí z Prahy kamkoli, občas vidím nedávno postavená sídla, jež by si před Mnichovem mohly postavit jen rodiny textilních magnátů Tugendhadtových či stavebního podnikatele dr. ing. Františka Müllera. Najednou tu máme mnoho dalších podobných magnátů, kteří však nevlastnili brněnské textilky či v Praze nestavěli Ořechovku. Ptávám se vždy: Ty paláce, někdy ve stylu podnikatelského baroka byly postaveny i za prostředky utržené díky armádním skladům a jejich tehdejším velitelům přičinlivými majiteli firem, které neprodávají jen padáky?

Je dvacet let poté. Máme profesionální armádu, v jejímž čele stojí rychle povyšovaný generál, který je věrný momentální vládě. Připadl na něj nesmírně těžký úkol. Je za to ovšem dobře placen. Má přesvědčit národ, že jít do války je vlastně naší českou a evropanskou povinností a že si proto naši synové a vnuci znovu budou muset na sebe navléct mundůr. Nevěřím, že by si ho na sebe vzali v převážné většině ovšem dobrovolně. Proto se krok za krokem připravuje zákon, o němž v náznacích hovoří »hlavy pomazané«. Pak všechno půjde ráz na ráz, přesně podle plánu, jenž předloží vládě zatím tříhvězdičkový náčelník generálního štábu. Napřed ho jistě ovšem projedná se zeleně myslícím generálem v. v., který se na důstojníka NATO přerodil z uniformy socialistického výsadkáře školeného na rozvědčíka. Tady se mu beze sporu dostane podpory. Jde totiž zřejmě o zájem z mnohem vyšších míst, než je Strakova akademie či Pražský hrad. Až příliš mně oba pánové připomínají krále Kazisvěta šestého z boží milosti krále, mocného panovníka a hlavu pomazanou z filmu Princezna se zlatou hvězdou. Jenže tentokrát nepůjde o pohádku.

Před dvaceti lety poslední muži narukovali podle platného branného zákona. Nyní, alespoň podle generála Řehky, bychom se krok za krokem měli ke starému systému vracet. Proč? Protože naše republika se ve východním konfliktu zcela jasně vymezila a vláda nás zařadila mezi válčící strany. Jsme prý proto ohroženi. Válka s východní velmocí údajně musí nastat, jednat o míru se totiž nebude. Čeká se jen vítězství našeho partnera. Vůbec při tom nevadí, že ten válčí »pod praporem Bandery«, či že se hlásí k jeho odkazu. S ním sdílíme jeho ideje a jeho cíle. Opravdu sdílíme? My jsme pro zákaz používání rodného jazyka nemajoritními národnostmi, který se v části země dokonce většinově používá? My schvalujeme stavění pomníků vrahům z Ukrajinské povstalecké armády, která tisíce lidí hrůzně pobila ve Volyni a v Haliči a mezi nimi byli i Češi? My jsme pro ničení památek na hrdiny, kteří padli při obraně a později při osvobozování Ukrajiny od německých nacistů? Byli mezi nimi i českoslovenští vojáci a tři z nich dostali za hrdinství v bojích v Kyjevě dokonce zlatou hvězdu. Nám nevadí, že mezi uctívanými je např. Šuchevyč, pozdější velitel UPA, a další vrazi z červnového hrůzného masakru židů (1941) ve Lvově? Nám nevadí uctívání jednotky ukrajinské SS a to dokonce ohňovými prapory zcela nedávno v Kyjevě?

Ne, nám to vadí. Nevadí to však naší vládě. Těm, kteří milují svou vlast a svobodu to vadit musí. Jenže současná vláda je ochotná nás v cizím zájmu obětovat. Proto si hraje svou hru na vojáky a jako kanónenfutr potřebuje naše syny a vnuky. Ty své zřejmě nenabídne. Jinak bychom nebyli svědky takové show, jakou byla mimořádná schůze Poslanecké sněmovny k dotazu Andreje Babiše na děti ministra Lipavského. Bývalého premiéra zajímalo, zda také ministra zahraničí se bude týkat mobilizace a válka, na kterou nás i on připravuje. Zda má děti, které by nabídl střelám protistrany. Také mě to zajímá. Já totiž na rozdíl od ministryně obrany mám koho ztratit a nikoho ztratit nechci. Přeji si, aby znepřátelené strany, jak ostatně ukládá i Washingtonská smlouva, jednaly o míru, o rozporech, které je nutné vyřešit, ale nikoli zbraněmi, protože ty v rukou vojáků v zákopech nebo mimo ně znamenají smrt. Bez ohledu, zda jde o přítele či nepřítele. Také nepřátelé jsou lidé, nebo už jsme dospěli tak daleko jako jedna ze smutných režimních postav, která po jednom takovém nedávném teroristickém útoku prohlásila, že tleská každému zabitému Rusovi? Ne, tam většina našeho národa přes děsivé působení mainstreamových médií ještě nedospěla a věřím, že nikdy nedospěje.

A propos… Když paní Černochová nakoupila předražené F-35, myslela také na to, že kromě letadel bude naše armáda potřebovat třeba i polní lůžka, maskáče, šálky na jídlo, ponožky, boty či dokonce konzervy pro v zákopech skryté vojáky (i ženy), když sklady jsou prázdné? Kde je ubytuje? Má pro ně vůbec zbraně? A co chce udělat, když v jednom nedávném průzkumu odpovídající zcela rezolutně v téměř osmdesáti procentech odmítli všeobecnou brannou povinnost a své odvedení do armády? Vrátíme se pak k rakouským represím, které umožnily nahnat české muže na bojiště Velké války, v níž tisíce proti své vůli padly, o čemž svědčí pomníčky ve skoro každé obci naší vlasti?

Dne 30. března 2024 narukovali poslední čeští branci v rámci branného zákona. Po dvaceti letech by se praxe vojenské povinnosti měla vrátit. Jenže už s válečnými cíli. Pokud znovu zvolíme do čela státu válečníky, kteří si o sobě navíc myslí, že jsou rozhodující silou v Evropě, čeká nás zřejmě opravdová válka. Pokud jim řekneme: Odejděte a zmizte navždy, i naši vnuci budou mít naději na splnění svých snů.

Jaroslav Kojzar