Psaní do Frankfurtu – a co z toho plyne

Je 11. duben. Den po Svátcích jara, tedy po Velikonocích. Tehdy, před sto sedmdesáti pěti lety, kdy byl odeslán dopis Františka Palackého organizátorům Frankfurtského sněmu, tomu bylo jinak. Velikonoce připadaly na jiná data. Tehdy šlo o to, zda chceme být součástí německého národa, anebo se cítíme svébytným národem, který se nechce rozložit v moři německého evropanství.

Dopis-pozvání na sjednocovací sněm do Frankfurtu dorazil k Palackému 6. dubna 1848. Jen čtyři dny trvalo, než tehdejší »vůdce národa českého« napsal odpověď a onoho 11. dubna ji odeslal. Jeho stanovisko vyjádřené v dopise vyvolalo bouři nevole mezi rakouskými Němci. Češi, podle nich, tak torpedovali snahu německého národa po sjednocení. Když se pak pokusili zorganizovat volby delegátů, Češi je bojkotovali. Rakouští Němci tak neprosadili své a do Frankfurtu nepřijeli žádní delegáti. To nám Němci také nikdy nezapomněli, už proto, že prý geopoliticky patříme k Německu a ostatně k žádnému anšlusu a Mnichovu v roce 1938 by nemuselo dojít. I z těchto mých slov je zřejmé, jak jednoduše lze zdůvodnit nezdůvodnitelné!

Co se však psalo ve zmíněném Palackého dopise, vlastně – abychom byli historicky přesní – ve stanovisku nazvaném O poměru Čech a Rakouska k říši německé, doplněném podtitulem Psaní do Frankfurtu. Ocitujme si některé zvlášť zajímavé pasáže. Vynechme poděkování za pozvání a zdůraznění, že pisatel, tedy Palacký, nikdy nebyl nepřítelem německého národa, přesto pozvání musí odmítnout. Dále pak píše:

Účel Vašeho shromáždění jest na místo dosavadního svazku knížat postaviti svazek německého národu, národ německý uvést ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto způsobem rozmnožiti moc a sílu říše Německé. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právem proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím – a za pouhého potakače, nemajícího ani mínění, ani vůle, nechtěli ste mne zajisté k sobě povolati. Přičemž musil bych ve Frankfurtě buď city své zapírati a se přetvařovati, anebo když by k tomu přišlo, hlasitě odporovati. K prvnímu jsem příliš upřímný a prostomluvný, ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný. Nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky rušil souhlas a svornost, kterouž pokládám za utěšenou a žádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda…

Sem Čech rodu slovanského i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající. Panovníci jeho účastnili se od věků ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všechna staletí kdy k němu byl počítán. Celé spojení Země české nejprve se svatou říší Německou a potom s Německým spolkem bylo odjakživa pouhé regale, o kterém český národ a čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečně vědí všickni němečtí znalci dějin tak dobře jako já. A chtěl-li by kdo ještě o tom pochybovati, nabízím se, že ji přivedu svým časem k oupolné a samozřejmé jistotě. I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že koruna Česká kdy byla říší Německou ve svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští odjakživa odpírali), nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí vnitřních, pochyboval o někdejší suverenitě a svézákonnosti vlády a země České…

Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jejich hodnosti dotýče, odjakživa s národem českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodární ani soudní ani exekutivní: že nikdy neměli práva vybírati ze země vojsko neb jaké regalie, že země Česká spolu se svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z desíti krajův německých, že příslušenství k říšskému soudu komornímu se na ni nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavadní spojení země České říší Německou je pokládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního…

Jako další argument uvádí Palacký příslušnost k rakouské říši, kde jsou další slovanské národy a přece jen se Slovanům dostává slovo. Věřil tehdy v ústavně přebudované a federalizované mocnářství, v jeho smysluplnost. Ostatně vyjádřil to i slovy: Kdyby nebylo Rakousko, museli bychom si ho vytvořiti. Jak známo, později, když pochopil, že je tomu jinak, svá slova korigoval: Byli jsme i před Rakouskem, budeme i po něm. Na závěr svého Psaní pak zdůrazňuje…

Konečně pak, abych zavřel obšírné, avšak jen běžně prohozené slovo své, musím přesvědčení své krátce v ten smysl vyjeviti, že kdo žádá, aby Rakousy (spolu s nimi i Čechy) připojily se národně k říši Německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani politického smyslu…

Dopis, tedy Psaní, vyšlo v plném znění pod redakcí Karla Havlíčka Borovského v Národních novinách dne 15. a 18. dubna 1848.

Co dodat? Dnes jsme podobnými svazky, před jejichž přijetím se ohrazuje Palacký, připoutáni k NATO a Evropské unii. Jsme přesvědčováni o výhodách tohoto spojení a skutečně, mnozí na ně stále věří. Některé výhody, zvláště pokud jde o EU, jistě jsou. Nemyslím, že však převažují. Pro pohyb kapitálu ano, pro život obyvatel tohoto »soustátí« už mnohem méně. Těžko by totiž kterákoli národní vláda, pokud není plně kompradorská, mohla přijmout některá unijní rozhodnutí, jež nejsou v zájmu naší vlasti. Namátkou jmenujme ta týkající se »uhlíkové stopy«, měnící zvykové názvy zboží či diskutované téma omezení výroby hovězího masa a tudíž i mléka a sýrů.

Pokud jde o Alianci, pak negativa převažují, i když našim občanům to ještě většinou nedochází. Jde o pakt, který nás nehájí, ale je »četníkem světa«, který chce rozhodovat pod přísným vedením USA o čemkoli na světě. Nikoli v zájmu lidí v místech, kam míří zájem Států, a nikoli ani v zájmu nás, většiny členů NATO. Jde všude o »americkou předzahrádku«, jejíž ostrahu naším členstvím zabezpečujeme i my. Často však nejde jen o »ostrahu«, ale o vnikání »za plot« sousedů. To bychom, pokud bychom si vzali poučení také z dopisu Palackého organizátorům Frankfurtského shromáždění, nikdy nemohli udělat. Už proto, že by to nebylo v našem vlastním zájmu.

Jaroslav Kojzar