Stále platná slova

Dne 12. února 1950, tedy před sedmdesáti čtyřmi lety Albert Einstein, nositel Nobelovy ceny a jeden z nejgeniálnějších myslitelů lidstva, předstoupil před televizní kamery a v jasně formulovaných větách varoval lidstvo před výrobou vodíkové bomby. Bylo to v době, kdy ve Spojených státech vrcholil hon na čarodějnice, jenž se dotkl nejen jeho, protože ten, kdo je za mír, je nepřítelem Ameriky, ale i Chaplina, světoznámého fyzika Oppenheimera, manželů Rosenbergových, spisovatele Arthura Millera a Howarda Fasta a tisíců dalších Američanů. Tedy v době, kterou dnes nazýváme maccartismem a jež ve Spojených státech vytvářela »obvinění z podvratné činnosti nebo velezrady« bez ohledu na důkazy. Dle wikipedie termín označuje »praxi vytváření obvinění ze zrady, zvláště za sympatizování s komunismem, a to bez pevných důkazů«, a také »praxi vytváření nespravedlivých obvinění či využívání nespravedlivých vyšetřovacích metod s cílem omezit disent a politickou kritiku«.

Einsteinovo volání, ač ho slyšely miliony Američanů, odezvu nenašlo. Už proto, že fyzik v něm varoval nejen před důsledky případného použití vodíkové pumy, jež by ohrozila samu existenci lidstva, ale před výrobou všech zbraní hromadného ničení, které by byly schopné najednou usmrtit miliony a proti nimž ta bomba z Hirošimy byla jen slabou náloží.

Stal se skutečně pravý opak. Einstein byl podezřelým a nepřítelem státu. Jeho varování se však rozletělo do světa, i když vůdcové mocností se jím neřídili. Až později nová generace vůdců začala přemýšlet a bát se vzájemné odvety a přes trvající studenou válku její představitelé podepsali dohody, které slibovaly možnost mírového soužití a naději pro lidstvo. Reaganovská, bushovská, obamovská a bidenovská politika dovedla však koncem 20. a začátkem 21. století svět k nedůvěře. Snaha obklíčit Rusko a vlastně i Čínu znejistila mezinárodní vztahy, a když pak USA jednostranně zrušily některé obranné dohody, smlouvy o otevřeném nebi, jadernou dohodu s Íránem, a vynaložily miliony dolarů (přiznání náměstkyně ministra zahraničí USA Nullandové) na převrat na Ukrajině, svět se začal pohybovat směrem, před nímž Einstein varoval. Začal platit jeho slavný výrok: Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.

Varování geniálního fyzika se tak stalo znovu vysoce aktuální. On sám vědom si toho, co by mohlo následovat, se stal jednou z hlavních postav tzv. Pugwashského hnutí (Pugwash Conferences on Science and World Affairs) a společně s filozofem a lékařem Bertrandem Russellem vydal manifest vyzývající k míru. Dnes není mezi námi ani jeden z nich. Není, kdo by pozvedl prapor míru. Válkychtiví vůdci národů se domnívají, že vyhrát válku umožní nejmodernější zbraně. Údajně konvenční. Mýlí se. I kdyby tomu tak bylo, uplyne dlouhá doba malých či lokálních střetů, při nichž zemřou tisíce, možná miliony lidí za pofiderní vítězství. Jenže, bude-li některá z válčících stran skutečně zahnána do kouta, nezmačkne její vůdce červený knoflík?

Einstein už nemůže varovat. Mírové hnutí jako by neexistovalo. Je slabé. Propaganda udělala své. Skutečné důvody válek se ztrácejí v mlze. Média vytvořila jiné. Takové, jaké si přeje příslušná zájmová strana. Mnohaměsíční působení jednostranné propagandy, tak jako tomu bylo v Německu třicátých let, udělalo své. Přitom je všechno komplikovanější. Na Ukrajině i na Blízkém východě. Ve hře jsou totiž stále i zbraně hromadného ničení. To by mělo varovat a přivést válčící strany k jednacím stolům. Zatím není náznaku, že by se tomu tak mělo stát. Je mrtev Albert Einstein a neexistuje pugwashské hnutí. Einsteinova výzva z 12. února 1950, jeho varování sepsané společně s Bertrandem Russelem, však existuje a je stále platné. Už proto, že nejen válkychtivost, ale i nový mccarthismus, vsugerovávání jediné pravdy, se šíří světem a nabývá až obludných rozměrů.

Jaroslav Kojzar