Hromnické jezírko (nebo též Červené jezírko) je opravdová jedinečnost a zvláštnost naší přírody. Je pravda, že vzniklo ve vytěženém lomu břidlice bohatá na kyz železný, z níž se vyráběla česká kyselina sírová, zvaná též dýmavá, neboť na vzduchu těká a mění se v hustý dým. V tomto vytěženém prostoru postupně vzniklo jezírko, které neušlo lidské pozornosti a ani pozornosti orgánů ochrany přírody. Tak se Hromnické jezírko stalo v roce 1975 přírodní památkou na katastru obce Hromnice nedaleko Třemošné v okrese Plzeň-sever. Jezírko o šířce 130 m, délce 190 m a hloubce až 18 m vzniklo 60 m pod úrovní okolního terénu závalem odvodňovací štoly krátce po zastavení těžby břidlice.
Voda jezírka je slabým roztokem kyseliny sírové, na první pohled proto vypadá sterilní a bez života. Sloučeniny železa dodávají jezírku červenou barvu. V okolí jezírka jsou šedé haldy, severní a jižní stěna jezera jsou zajímavé pro biology jako extrémní stanoviště
Jezírko je památkou na těžbu břidlice, která je zmiňována již roku 1578. Od středověku sloužila břidlice k výrobě kamence, který byl používán jako bělidlo v textilní výrobě. Na začátku 19. století byla objevena možnost z hromnické břidlice získávat dýmavou kyselinu sírovou, lidově zvanou vitriol a v chemickém průmyslu také oleum. Od roku 1807 se naplno rozjela výroba olea pod vedením podnikatele Johanna Davida Starcka, který hlubinnou těžbu nahradil povrchovým lomem. Oleum bylo získáváno drcením vytěžené břidlice na několik centimetrů velké kousky, které byly složeny na 7–20 m vysokých haldách stojících na nepropustném jílovém podkladu. Haldy byly pro urychlení zvětrávání kropeny vodou přiváděnou z lesa Veselce. Voda obsahující síran železitý a hlinitý byla zachytávána do kádí, zbytek se pálil v pecích. Náročný postup se však vyplácel – dýmavá kyselina sírová v té době byla jediným známým rozpouštědlem rostlinného barviva indiga a hromnická výroba byla jediná na světě, na zdejší výrobě byl závislý anglický i německý průmysl. Oleum bylo také používáno k výrobě fosforu a k čištění minerálních olejů. V Anglii však objevili levnější syntetický způsob výroby olea a hromnická výroba začala upadat, až v roce 1896 těžba skončila. Během 20. století se několikrát uvažovalo, že by opuštěný prostor jezírka posloužil pro skládku odpadu. To se ovšem nestalo, asi zde působily velké síly proti tomu zavezení a dnes řada nejen vědců sem jezdí obdivovat jak jezírko, tak i jeho okolí, protože na haldách i mimo ně vznikl obdivuhodný přírodní ekosystém.
Václav Ziegler