Když kvete budleja, správně komule Davidova a česky motýlí keř, mají naši motýli skutečně napilno. Vidím to u nás na zahradě, kde jsem vysadil tři tyto keře. Nevím, jestli to působí sytá barva květů rostliny, ale spíše vůně a lákadlo sladkého nektaru, stejně jako na plaméncích (floxech) a dalších podobných rostlinách léta a podzimu. Na květy budleje přilétá také motýl (a to dost často!), který saje v letu, zavěšen nad květy rychle mávajícími křídly tak, že vypadá skoro jako kolibřík. V našich podmínkách ovšem kolibříci nežijí (ti žijí na amerických kontinentech) o motýla z čeledi lišajovití. Lišajů sice u nás žije mnoho druhů, většinou ale létají za soumraku či v noci, a bývají relativně velcí. Přes den nejčastěji z této čeledi potkáváme nenápadně hnědě zbarvenou dlouhozobku svízelovou. A to je ten drobný lišaj, co kolibříka připomíná.
Dlouhozobka svízelová je i nás, přes veškerou intenzifikaci a chemizaci zemědělství a i zahrádek, stále velmi hojný motýl. Její housenky se živí různými druhy svízelů, kterých v okolí cest a na loukách roste dost. Často se lidem nepříjemně namotávají, ty svízele, na boty a nohavice. Dlouhozobka u nás tvoří dvě generace. Zajímaví jsou dospělí motýli druhé generace, kteří se chovají stejně jako tažní ptáci. S příchodem studenějšího počasí a kratších dnů hromadně odlétají na jih, mnohdy až do Turecka. Cestují přes den, krmí se na podzimních kvetoucích rostlinách, využívají příznivých větrů a brzy jsou na svém zimovišti. V květnu dalšího roku se zase do České republiky vracejí a zakládají další generaci. Vydržet takovou dlouhou cestu jim umožňuje silné tělo a mohutné létací svaly.
Dlouhozobka svízelová je motýl, který létá dlouhozobka přes den za poledního slunce a i v noci, podobně jako ostatní dlouhozobky. Dlouhozobku lze poznat podle rychlého kmitavého letu a mimořádně dlouhého sosáku, který má těsně pod tykadly. Je poměrně malá, s rozpětím předních křídel cca 5 cm, každé křídlo je tak 2 až 2,5 cm dlouhé. Zavalitější tělo a první pár křídel mají šedohnědou barvu, druhý pár křídel je do oranžova, proto se zdá, jako kdyby měla jen jeden pár křídel. Zadeček je poset odstávajícími šupinami s bílými a černými skvrnkami. Samičky během sání potravy kladou vajíčka, která mají nazelenalou barvu, po jednom na svízel, na ptačince a podobné. Vajíčka jsou malá, hladká a kulatá. Po 4 až 6 dnech se z vajíček líhnou malé zelené housenky, které jsou na hřbetě bíle tečkované. Housenka se vyvíjí přibližně 20 dnů, načež se zakuklí. Vytvoří si řídký podzemní kokon, z něhož se dospělci líhnou v poledních hodinách a po ztuhnutí křídel odlétají.
Dlouhozobky se vyskytují se na okrajích lesů, výslunných stráních, ve stepních oblastech, parcích, zahradách a často i uprostřed velkoměst. Byla pozorována i vysoko v horách, kde se může rozmnožovat, ale kvůli chladnému podnebí zde nemohou generace dlouhodobě přežívat a populace je závislá na migrujících jedincích z nižších oblastí.
Do Česka přilétá každoročně dlouhozobka na začátku léta z jihu. Imaga létají od srpna do pozdního podzimu, kdy se opět vracejí na jih do teplejších krajin, aby se následujícího roku tito jedinci vrátili opět na území zrodu. Dlouhozobka se sice řadí mezi noční motýly, přesto je možné ji potkat spíše za dne, kdy saje nektar z květů všemožných druhů rostlin. V přírodě jsou to nejčastěji hadince, mydlice, bodláky, hvozdíky a různé druhy chrp, v zahradách pak plaménky, kakosty či petúnie. Na rozdíl od jiných druhů motýlů není vybíravá a nachází se všude, kde je dostatek rozkvetlých květin. A i když dlouhozobka svízelová je relativně hojný motýl, naši ochranu si zaslouží. Svým způsobem života představuje v přírodě velkou zvláštnost. Chraňme ji proto!
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora
Nádhera!