V třetihorách se pod budoucími Krušnými horami vytvořily tři hnědouhelné pánve – severočeská, sokolovská a chebská, ve kterých probíhalo intenzivní usazování různých hornin, mezi nimiž vyniká hnědé uhlí, jež bylo po dlouhou dobu hnacím motorem našeho průmyslu. V těch usazeninách se zachovala řada pozůstatků na tehdejší rostliny a živočichy. Podívejme se do chebské pánve na počátek mladších třetihor, do miocénu, zhruba tak 21 milionů let před současností. Tehdy se v pánvi (i v té vedlejší, sokolovské) usazovalo tzv. cypřišové souvrství (název je odvozen od drobné, leč hojné zkameněliny, skořápky korýše ostrakoda druhu Cypris angusta.
To souvrství je mocným sledem šedých a hnědých jílů a bitumenních jílovců s jemnou písčitou či prachovou příměsí, konkrecemi pyritu a místy se sapropelitovými, vápnitými a sideritovými vložkami. Ty horniny se uložily v rozsáhlém jezeru, které při vzestupu podzemních vod při poklesu dna zaplavily prostor tehdy spojených pánví, chebské a sokolovské, a tím ukončily tvorbu uhelných slojí, které zůstaly schovány hluboko pod nimi. Ve špatně větraném jezeru vznikala anoxická prostředí (voda byla bez kyslíku, či jen s jeho velmi malými obsahem, což vyhovovalo drobným ostrakodům. Flóra cypřišového souvrství je velmi bohatá. Odráží různá prostředí i postupně narůstající srážkový deficit (tektonická činnost zvedala Krušné hory), který vedl postupně k ochuzování vegetace a k přibývání solí v jezeru. Svědectvím jsou slanomilné druhy rostlin, obývající pobřeží jezera. V okolí vodních toků přetrvávaly husté galeriové lesy listnatých stromů – olší, javorů, platanů, jilmů, liánovitých rostlin s hustým podrostem. Dále ve vnitrozemí rostly dubo-vavřínové lesy a tam, kde vládlo větší sucho, rostly lesy borové. Byl to kraj, který vyhovoval, včetně teplého klimatu, hojné fauně. Žili zde mastodonti, deinothéria, sudokopytníci i lichokopytníci (koňovití i vepři), různé šelmy, hemžilo se to tady drobnými hlodavci a zajícovitými, také i hmyzožravci, dosud zde žily vačice, které dnes známe z Jižní Ameriky či Austrálie a žili zde také nosorožci. Ze zdejšího prostoru známe hned tři druhy, které následovaly jeden po druhém. Když zde bylo období cypřišové, žil zde nosorožec Didermocerus, jehož úlomky kostí a zuby se zde dobře zachovaly. Jeho vzdáleným příbuzným je nosorožec sumaterský, také známý jako chlupatý nosorožec, který dosud žije v jihovýchodní Asii.
Didermocerus patřil mezi malé nosorožce, vysoké asi do 150 cm a s délkou těla okolo 2-2,50 m. Měl dva rohy; větší je nosní roh, obvykle kolem 20 cm, zatímco druhý roh je obvykle třetinový či menší. Zdali byli tito nosorožci osrstění, jako jsou dnešní jejich příbuzní, nevíme. Nálezům však není konec.
Členové tohoto druhu kdysi obývali zdejší cyprisové pralesy, bažiny, a snad i dubo-vavřínové lesy více ve vnitrozemí. Podle všeho žil nosorožec Didermocerus většinou jako osamělé zvíře, s výjimkou námluv a odchovu potomků. Pravděpodobně komunikoval hlasem a také prostřednictvím značení půda s nohama, kroucení stromky do vzorců a zanechávání výkalů. Tito nosorožci patřili tehdy mezi charakteristické druhy fauny v okolí Františkových Lázní.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora