Home Pel mel Věda a příroda STŘÍPKY Z NAŠÍ KRAJINY: Na kandík? Na Medník!

STŘÍPKY Z NAŠÍ KRAJINY: Na kandík? Na Medník!

Když na kandík, tak na Medník! Vrch Medník na dolní Sázavě u Pikovic je proslulý jako jediné naleziště kandíku psího zubu v českých zemích. Jeho chráněné východní a severní srázy pokrývají smíšené listnaté lesy s pásy suťových porostů. Už v roce 1965 zde vznikla jedna z nejstarších naučných stezek u nás.

Přibližně 20 kilometrů jihovýchodně od Prahy se na levém břehu Sázavy zvedají svahy dvou Medníků – Velkého a Malého. Na severovýchodním a východním svahu Malého Medníku byla již v roce 1933 vyhlášeno zvláště chráněné území, nynější národní přírodní památka Medník. Nedaleko jsou Štěchovice i trať Posázavského Pacifiku. A Štěchovická lagina!

Ale ta už vůbec nedřímá, leč spíše se líně probouzí ze zimního spánku a padá na ni jarní únava. Kdeže jsou ti trampové, kteří je kdysi oživovali celý rok? Z většiny z nich se stali počestní občané a možná i bohatí podnikatelé a ti, kteří zůstali věrní, jsou ve svém věku spíše karikaturami bývalého světa. A mladí? Ti dnes sedí zhusta u počítačů a jen někteří z nich se vydají pěšky, nebo když voda nestudí, na »keně« do milého Posázaví. Doby davů chtivých hezké přírody, bohům žel, pominuly. Také rýžoviště zlata na dolní Sázavě a po jejím vtoku do Vltavy, vzala za své a jsou překryta přehradou vzedmutými vodami. Přesto tu ještě pro mnohé, byť to už nejsou řádní trampové, romantika je a dávají to hlavně v létě na vědomí. Je to dobře, příroda je tu krásná a dává zapomenout na mnohé bolesti. Jako v dobách největší trampské slávy.

Pojďme se však projít krajinou dolní Sázavy v době, kdy správní trampi sedí schováni v hospodě. Najednou zjistíte, že ta tichá krajina má úplně jiné kouzlo, než když z údolí zní halekání vodáků. Stačí se dostat vláčkem pod severní a severovýchodní svahy Velkého a Malého Medníku, nejlépe na zastávku Petrov, pod níž se dá přes most přejít Sázava do Pikovic. A už by nás nemělo nic zastavit. Však nás také vede červená turistická stezka s krásnými výhledy na údolí jedné z našich nejstarších řek – Sázavy.

Sázava v úseku mezi Pikovicemi a Žampachem vyryla do tvrdých a pestrých hornin jílovského pásma úzký a hluboký kaňon s četnými zákruty. To jílovské pásmo vznikalo před více než 600 miliony lety, když podél hluboce založené trhliny v zemské kůře vyvřely kyselé i bazické horniny, které byly později stlačeny během dvou velkých horotvorných cyklů – na konci starohor a podruhé na konci starších prvohor, a postiženy hlubokými přeměnami. Mnohé z nich jsou tak tvrdé, že odolávají malé i velké erozi a vytvářejí některé zajímavé skalní útvary, především tzv. komín na posázavské dráze. A také peřeje v řece, kterým se říká »malé Svatojánské proudy«. Budeme-li mít trochu štěstí, uvidíme podle vody pobíhat konipasa bílého, který se na svá hnízdiště obyčejně vrací už v polovině března, právě v době, kterou jsme si zvolili pro své poznávání. Pobíhá podle vody a třese ocáskem. U nás doma se mu proto říká »trasořitka«. Objeví-li se konkurent, pak neváhejte a chvíli v tichu postůjte, uvidíte, jak  srdnatě brání svůj okrsek proti vetřelci. Uslyšíte-li však hlasité volání »cik-cik-cik«, vězte, že slyšíte jednoho z našich nejmenších ptáků, střízlíka obecného.

Pod vámi šumí a bublá voda v peřejích a v údolní stráni výrazně vystupuje skalnatý břeh. Možná si povšimnete několika druhů drobných kapradinek, které rostou ve skalních štěrbinách. Nejčastější je osladič obecný s dlouze plazivým oddenkem a s listy tři až sedm centimetrů širokými a dlouhými až 40 cm. Však stejně nejkrásnější ze zdejších kapradin je sleziník červený, drobounká kapradinka rostoucí v hustých trsech s hnědočervenými řapíky, na něž nasedají malé, elipsovité lístky.

A najednou jste v říční nivě. Tady už je v plném květu devětsil bílý, který ji v létě pokryje svými velkými listy. Ale dnes mu zde vydatně v kvetení pomáhá i žlutý orsej jarní se svými, jakoby povoskovanými květy. Možná narazíte i na křivatec žlutý.  Přes vodu u chaty roste na zahrádce jalovec. Nechci sahat majiteli do svědomí, ale určitě ten jalovec přenesl jeho předek z přírody na zahrádku. Ale nešť, jalovci se tam daří. Tak co. I když se to dnes už nesmí.

Vysoko nad říční nivou je na protějším břehu železniční trať. A pod ní vysoký násep, který je dokladem mistrovské stavební práce českých rukou z přelomu 19. a 20. století. Ručně skládané zpevnění suťových svahů pod tratí je příkladem technického zásahu do krajiny, který je velmi citlivý, působí dokonce esteticky a už vůbec neovlivňuje špatně společenstva organismů. Myslím si, že dnes bychom to už nedokázali. Technická památka první třídy. A zase skály a skály. Před tunelem u zastávky Luka pod Medníkem jsou strmé skály obrácené převážně k jihu a v létě se do nich sluníčko krásně opírá. Jsou také proto domovem kavylu Ivanova, bělozářky liliovité, třemdavy bílé i vzácné, největší z našich ještěrek, ještěrky zelené. A v lesním porostu rostou také tisy. Naleziště tisu patří na mednických stráních k jejich souvislému výskytu na souběhu vltavského a sázavského údolí.

Nebude to dlouho trvat a začneme stoupat pařezinovými porosty s převahou habru na Medník. V plném jaru to tu bude květů plné nejrůznějších rostlin. Nyní však buďme rádi za tu a tam kvetoucí modrý jaterník podléšku, či za kořenově vonící kopytník evropský. Kdo chce, může ve zdejším lese vidět i prales, který vyrůstá na suti hornin, která se valí dolů. Suť hornin je dobrá i pro vznik suťových pramenů, které na jejím úpatí vyvěrají v podobě studánek s dobrou pitnou vodou. Teď v březnu je voda studená, ale i tak chutná.

Cestu nahoru doprovází zpěv sýkor a pěnkav, které si vymezují své hnízdní okrsky a možná, že v habrovém lese narazíte na modrofialové kvítky plicníku lékařského. Potůček protékající údolím Jezevčin vytváří místy drobné tůňky. Ve vlhkých letech, kdy je v něm více vody, se v nich vyvíjejí pulci našeho vzácného obojživelníka mloka skvrnitého, ale nyní je ještě brzy. To až bude tepleji, přijde, tedy spíše připlazí se k potůčku, samička mloka a porodí zde živé pulce už se čtyřmi nožičkami, ale také s keříčkovými žábrami za hlavou. Dravé mločí larvy se pak živí vodním hmyzem a na podzim potůček opustí, jsouce vybarveny již jako dospělí mloci. Trvá však ještě tři roky, než se mohou sami rozmnožovat. Za to žijí déle, mně žil mlok v teráriu asi 20 let. Smrky a jedle v lesním porostu přibývají, ale s nimi také buky. Tu a tam na smrku uvidíte choroše kořenovníka vrstevnatého, jehož podhoubí způsobuje červenou hnilobu smrku. Najednou jsme na rovinaté říční terase Sázavy. Trychtýřovitý povrch signalizuje, že jsme na místě, kde se kdysi těžilo zlato, ale jsme také na místě výskytu převzácného kandíku psího zubu. Máme-li štěstí, kvete. Úhledná liliovitá rostlina s něžným růžově fialovým květem, barvou i tvarem připomínající květ bramboříku. Kvete brzy na jaře. Kandík je rozšířen hlavně v jižní Evropě a tady na Medníku je jeho nejsevernější výskyt. Snad vzácná památka na poslední dobu meziledovou zhruba před 100 tisíci lety. Je velmi přísně chráněn a věřte, že by vám, přenesený z Medníku, na zahrádce stejně uhynul. Nechme ho proto u něj doma. Na Medníku.

Po zelené značce se sice můžete vrátit do Pikovic, ale to jste dolní Posázaví příliš nepoznali. Mám ohromně rád cestu k Žampachu s vyhlídkami na nádherné údolí Sázavy a pak ještě dál. Třeba až do Krhanic. Je dobře, že dosud stromy nemají listy a skály teď rády odkrývají svá tajemství. Ale přece ještě než si začneme všímat skal, všimněme si práce lidských rukou. Ještě před Žampachem je vysoký železniční viadukt, technická památka z roku 1901, nejvyšší kamenný železniční most v Čechách. A pak už hledejme v Žampachu pilu. U ní počíná na pravém břehu Sázavy klasický profil, v němž je odkryt styk starohorních břidlic s druhým naším největším hlubinným tělesem žul, granodioritů a ba i gaber, středočeským plutonem. Kdysi horká hmota plutonu přeměnila břidlice a dokonce do nich prstovitě pronikala. Chtěli-li bychom však hledat zajímavé minerály, museli bychom si opatřit dobrou lupu. Bez ní to tu nejde.

Pak cesta směřuje ke Kamennému Přívozu, najednou jsme na jakési rovině, která nám připadá, jako by do krajiny nepatřila. Ale patří. Kdysi tu tekla Sázava a svou činností vytvořila plochou terasu, starou stovky tisíc let. Za zastávkou v Kamenném Přívozu se objeví lomy. Lámala se tu žula, správněji tonality a granodiority sázavského a požárského typu, kterých se používalo jako obkladového kameniva či jako stavebního kamene. Sekaly se tu také dlažební kostky, větší i menší, a mnohé silnice chodníky v našich městech a i malých obcích jsou jimi pokryty. I to patří k sázavské krajině stejně, jako krásné údolí Sázavy. A nic na tom nemění ani haldy lomového odpadu. I ten ke krajině patří. Stejně jako volání vodáků, které však u lomů už není slyšet. Avšak i lomy jsou poezie svého druhu.

Národní přírodní památka Medník se nachází na ploše 19 hektarů v nadmořské výšce 220-398 metrů. Vyhlášena byla již v roce 1933 a nalézt ji můžete v katastru obce Hradišťko pod Medníkem. Chráněny jsou zde habrové doubravy a bučiny, které jsou místem výskytu kriticky ohroženého druhu kandík psí zub. Ale pozor na »jaguáry«, mě tam jeden z nich poškrábal!

Václav Ziegler

1 KOMENTÁŘ

  1. Na Kandíku se „kanduje“ a na Medníku se „meduje“ – Čechy krásné a snad i Čechy mé. Máme těžší, ale nádhernou řeč – kam se na ni „se*e“ „anglo-usáčina“!

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here