Fotbalisté pražské Sparty včera převzali mistrovský pohár. Po devíti letech utrpení a úšklebků se letenský národ dočkal satisfakce a gejzíru radosti. Byla to pro náš historicky nejúspěšnější celek neuvěřitelně dlouhá doba. A nyní slaví 37. titul v české a československé historii. Co vlastně rozhodlo o tom, že se mistrovský pohár stěhuje z Plzně do Prahy?
Vhodný trenér
Za devět let se ve Spartě vystřídalo 13 trenérů! Až ten čtrnáctý našel cestu k titulu. A ruku na srdce, když před rokem sportovní ředitel Tomáš Rosický oznamoval jméno nového trenéra, mnozí si klepali na čelo. Jméno Brian Priske bylo v našich luzích a hájích skoro neznámé, a to, že jeho Midtjylland dokázal před pěti vyřadit z kvalifikace o Ligu mistrů Slavii, si sice sportovní národ vybavoval, ale jistě ne kvůli jménu bývalého dánského reprezentanta na lavičce. Sparta se točí v kruhu, upozorňovali odborníci na to, že už jednou to s angažováním zahraničního kouče dopadlo špatně, a to slovo »špatně« je ještě eufemismus. S italským elegánem Andreou Stramaccionim to v sezoně 2017/2018 skončilo katastrofou.
Priske však dokázal vyvrátit rozšířený mýtus, že kouč z ciziny nemůže v Česku uspět, protože nepochopí tuzemskou mentalitu. Sice začal katastrofálně – vyřazením z pohárové Evropy a šesti ligovými ztrátami z devíti duelů – ale vedení nezpanikařilo a dalo mu dostatek prostoru na aklimatizaci. A výsledky začaly přicházet. Hlavní věcí však je, že dokázal dostat na svoji stranu kabinu. Jeho pozápasová kolečka byla vysmívána protivníky i kritiky, nicméně dokázala utužit tým i upevnit sparťanské srdce. Legendou jsou jeho hecířské proslovy v angličtině s neodmyslitelným »fuck«. A jestli jste si všimli, jak spontánně s trenérem slavily v posledních zápasech i osobnosti typu Kuchty a Krejčího, pak jistě dojdete k závěru, že tentokrát Rosický a spol. vedle nešlápli. Naopak. A ochozy letenského stadionu se v posledních duelech neslo hlasité »Brijááán Priske!« To bylo naposledy v roce 2014 u Vítězslava Lavičky, který získal s klubem ceněný »double«.
Neokoukané rozestavení
Ve 13. kole přišel nejkritičtější a nejostudnější moment celé mistrovské sezony. Sparta prohrála v Edenu 0:4 a utrpěla vůbec nejtěžší porážku od Slavie v samostatné české lize. Rozhodnuto bylo už za poločas, kdy domácí dali všechny čtyři branky.
Kritika se valila na Letenské, ale Brian Priske nezpanikařil. Překopal rozestavení na to, které je v Česku neokoukané – 3-4-3. Postupně se v něm našla nejen všechna tři tykadla, ovšem i další hráči. Pozice wingbacka je například jako šitá pro Jaroslava Zeleného, který se díky tomu vrátil do reprezentace.
Právě s rozestavením 3-4-3 v 15. kole Sparta dokonale zaskočila Plzeň, jež měla v ten moment na Spartu neuvěřitelný dvanáctibodový náskok. »Priske přelstil Bílka,« napsal tehdy deník Sport. Kouč Plzně Michal Bílek však prohru 0:1 ve Štruncových sadech jako fatální nebral. Cesta za titulem byla podle něj »ještě dlouhá«. Jenže realita? Viktoria, coby obhájce titulu navzdory včerejší nicneřešící výhře, zaostala za novým mistrem o 17 bodů! To znamená, že od onoho vzájemného zápasu jich Sparta na Západočechy nahrála neuvěřitelných 29!
Útočný trojzubec
Se změnou rozestavení souvisí i tento bod. Útočný trojzubec Čvančara, Kuchta, Haraslín se na jaře stal postrachem celé ligy. Přitom se do té doby hovořilo o tom, že první dva jmenovaní vedle sebe nemohou hrát. Realita? Přesně opačná! Čvančara hrající více zprava si s centrem Kuchtou náramně vyhověli, doplňovali se a ještě se stihli z hecu sázet, kdo komu vícekrát přihraje na gól. Zdárně jim sekundoval Haraslín a »trojzubec« doznal trhliny až v závěru základní části s Čvančarovým zraněním a dílčím poklesem Haraslínovy formy. Nicméně, slovenský křídelník hrál klíčovou roli v nadstavbovém derby se Slavií. Jeho trefa na 1:0 z přímého kopu může s přehledem kandidovat na Gól měsíce i Gól roku.
Posily
Spartě se tentokrát povedlo před sezonou i o zimní pauze posílit a následně vhodně doplnit mužstvo. Zatímco v minulosti přicházela na Letnou velká jména a nedokázala se zde chytit – a tím nemyslíme jen Stramaccioniho přeplacené hvězdy, ale například i mládežnické reprezentanty v čele s Michalem Trávníkem – tentokrát kouč Priske spolu s celým sportovním úsekem namíchali chutný koktejl. Michal Sadílek oběhal kilometry a ještě přidal nadstavbu v podobě mistrovských autů či přihrávek, Jaroslav Zelený »zavřel« levou stranu, Matěj Kovář se po rozpačitém začátku vypracoval v nejlepšího gólmana ligy, Kaan Kairinen po svém zimním příchodu kraloval v rozehrávání standardních situací, Jan Kuchta se stal nejlepším střelcem týmu a Asger Sörensen dost možná největší osobností ligy. Neznámý Dán čněl ve stoperské trojici svojí rozvahou, klidem, a přesto neústupností. Ustál v 15. kole v Plzni i kriminální faul Tomáše Chorého a dokázal dávat i důležité góly (doma s Hradcem, proti Slavii). Doslovně unikátní je však jeho bilance žlutých karet. Ačkoli sehrál 2659 minut, což je největší porce ze všech hráčů Sparty, viděl jen dvě napomenutí!
Uzdravený kapitán
Trenér Priske nerad vyzdvihuje jednotlivce, ale v případě Ladislava Krejčího to nelze udělat jinak. Před sezonou byl, v pouhých 23 letech, zvolen kapitánem, nejmladším sparťanským. A ukázal se jako skutečný tahoun. Podzim vesměs promarodil. Bolavá záda ho nepouštěla do hry, ale jaro jako by symbolizovalo konec problémů jeho osoby i celé Sparty. Na to, že rodák z Rosic u Brna většinou nastupoval na pozici stopera, dal v devatenácti utkáních třináct branek! Udivovaly hlavně pevné nervy, s nimiž proměňoval důležité pokutové kopy.
Jeho předností je však v prvé řadě dokonalý výskok, díky němuž je ho při standardních situacích jen těžké uhlídat. Však si vybavte, jak v době největšího trápení před týdnem proti Bohemce vyhrál klíčovou hlavičku a posunul míč ke gólu na Kuchtu. Ano, to sice nebylo po standardce, ale chcete-li důkaz takové asistence hlavou, pak v prvním jarním derby na Letné, vzpomeňme na vyrovnání na 2:2, které zařídili po Krejčího hlavičce v koprodukci Čvančara se Zeleným.
Parta
Když nefunguje kabina, pak s tím ani sebelepší osobnost kapitána či trenéra nic nenadělá. Ano, to se říká. Ale ve Spartě naopak letos fungovalo vše. Chemie v týmu byla dokonalá. A že se to o mnohých předešlých kabinách na Letné, včetně těch mistrovských, opravdu říci nedalo. Ze Sparty ona týmovost čišela hlavně v posledních kolech, kdy jí to začalo drhnout, ale zápasy dokázala urvat »na morál«. A vidět takového hráče jako je Jan Kuchta, u nějž se vždy skloňovalo jeho ego, jak se podřídí týmu se vším všudy, bylo až nepochopitelné.
Štěstí
»Sparta je nejšťastnější mistr v historii české ligy,« napsal jistý uživatel v internetové diskusi. Něco na tom bude. Do 26. kola válcovala soupeře a dostala se na vysněné první místo. Pak jí čekalo devět duelů pravdy a ani v jednom z nich svého soka nepřehrála. Dokonce v pěti z nich zachraňovala v čase 85. a později. V nastavení proměnila čtyři penalty – všechny odpískané správně. Dvakrát Krejčí a dvakrát Mabil udrželi nervy na uzdě. Na druhou stranu, Sparta měla velkou dávku štěstí. Třeba proti Plzni si ve 29. kole tlak nevytvářela a to, že Kuchta trefil Hejdovu ruku, určitě nebylo následkem fotbalového umění Letenských. Nebo když videorozhodčí Adámková ve 30. kole v Liberci upozornila na faul na Wiesnera – k tomu dojít mohlo, ale nemuselo, jakkoli to bylo správné rozhodnutí. A mimochodem, vzpomenete si, jak oslabená Sparta v onom duelu pod Ještědem jen marně odrážela ataky Slovanu a za stavu 1:0 pro domácí v 78. minutě Imad Rondič trefil břevno? Těžko by pak došlo k obratu na 1:3.
Na druhou stranu – nelze než napsat okřídlené, že štěstí přeje připraveným. A dodejme, že také těm, co neztrácejí víru.
Výkony venku
Nepovedené ročníky pražské Sparty, v nichž od roku 2014 scházela titulová tečka, měly jednoho společného jmenovatele. Pražané byli venku poloviční. Když v druhé covidové sezoně vyhráli na počátku soutěže tři venkovní utkání v řadě, hovořilo se o tom, jak moc Spartě vyhovuje, že se z hygienických důvodů hraje před prázdnými tribunami.
V uplynulé sezoně to zvládla i před zaplněnými. A to statistici hlásí, že Sparta měla nejvyšší průměrnou návštěvnost na cizích stadionech. Považte, že za celou sezonu venku prohrála jen jednou. V 17 zápasech dokázala jedenáctkrát zvítězit, přičemž poslední remíza 0:0 na Slovácku je vlastně takovým malým, či spíše velkým, vítězstvím, protože díky ní definitivně rozhodla o titulu.
A jen pro srovnání – Slavia získala venku za celou sezonu o dvanáct bodů méně!
Klopýtání Slavie
Když už byla řeč o Slavii, chvíli se u ní zastavíme, ačkoli se to Sparty jako takové příliš netýká. Na druhou stranu – kdyby červenobílí na jaře nerozdávali body jako Jánošík chudým, nikdy by Sparta na piedestalu nestanula. Vždyť ještě po 19. kole měli »sešívaní« na rivala sedmibodový náskok. Jenže od té doby to drhlo venku. Zatímco do Edenu si jezdili soupeři pro výprask, na cizích hřištích byly výsledky Trpišovského týmu tristní. Teplice – Slavia 1:1, České Budějovice – Slavia 1:0, Liberec – Slavia 2:2, Mladá Boleslav – Slavia 1:1. Devět bodů pryč před vzájemným duelem obou »S« na Letné v rámci 27. dějství. Ani toto derby mimochodem Slavia nevyhrála. Série ztrát venku, která se protáhla na pět duelů v řadě, ovšem až tak nerozhodla.
Červenobílí si totiž neodpustili ten hlavní výpadek doma. Ve finiši základní části, v 30. kole. Čtrnáct zápasů na vlastním stadionu vyhráli, aniž se – možná až na výjimku s Plzní (2:1) – museli fanoušci strachovat o výsledek. Patnáctý korálek ale Slavia na šňůru úspěchů nenavlékla. Klopýtnutí přišlo v nejnevhodnější čas. Remíza 1:1, k níž dopomohl chybující gólman Kolář, umožnila Spartě rivala přeskočit, a tím si v nadstavbě zajistit výhodu domácího duelu, který pak Priskeho tým přetavil ve tři body. Byť šťastné.
Připomeňme, že před 30. kolem měla obě mužstva v čele stejně bodů a ve prospěch Slavie hrála lepší bilance vzájemných duelů. Stačilo jí vyhrát nad »Votroky« a nezajímalo by jí, jak bude Sparta hrát v Liberci a jestli dokoná pekelný závěrečný obrat z 0:1 na 3:1, jak se i stalo…
Fanoušci aneb Dvanáctý hráč
Na počátku každého zápasu na Letné se pokaždé vyvolávají jména základní sestavy Sparty. A následuje: »Dvanáctým hráčem jste vy!« Fanoušci byli skutečně – hlavně v závěru ligy – dvanáctým, ne-li třináctým hráčem. Pětkrát za sebou vyprodali letenskou epet ARENU, jezdili ve stovkách na venkovní hřiště, kde přeměnili pro svůj tým hostující prostředí na domácí.
Přitom na počátku sezony panovalo mezi příznivci a klubem velké napětí. Což o to, že zněly výzvy vedení klubu v čele se sportovním ředitelem Rosickým k demisi, ale poté, co Sparta zakázala některým z ultras vstup na stadion, vyhlásil v polovině podzimu bojkot domácích střetnutí solidárně celý »kotel«. Smír přišel až s utkáním 25. kola proti Zbrojovce Brno (3:1). Od té doby táhne sparťanská rodina znovu za jeden provaz. A Rosický je najednou za hrdinu…
Petr Kojzar
FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková a sparta.cz
Sparta byla letos nejlepší a penalty byly v pořádku