Analýza: Levice, pravice, nekompetentnost

Prapodivné politické subjekty mnozí pravicoví politici a novináři označuji za levici, někteří levicoví politici obviňují některé levicové subjekty ze zrazování levicových hodnot. Znovu tu máme zásadní otázku, co je levice, co je pravice a co je jen nekompetentnost.

Levice již od dob Velké francouzské buržoazní revoluce (1789-99) hájí především zájmy neprivilegované většiny (tehdy ji až do svého zmasakrování v roce 1794 představovali jakobíni), pravice naopak hájí ekonomické zájmy zejména majetkově privilegované menšiny. V různých dobách může mít levice různé priority: osmihodinovou pracovní dobu (velká stávka švadlen v Chicagu na jaře 1886, jejíž brutální potlačení americkou policií a soudy vedlo ke každoročním oslavám svátku práce 1. května), všeobecné rovné hlasovací právo (významný požadavek revolučního hnutí v Rakousku Uhersku v roce 1905), zásadní požadavky socializace, viz generální stávka v Československu v prosinci 1920 či národně demokratická revoluce v Československu v letech 1945-48 i později, atd. atp.

I když levice a pravice se lišily stát od státu a rok od roku, asi nejčastějšími požadavky levice bylo zvyšování mezd, záruky zaměstnanosti, zlepšování pracovních podmínek a zvyšování bezpečnosti práce, jednotné bezplatné školství a zdravotnictví, základní sociální zabezpečení, reálně dostupné bydlení, mírová politika, zespolečenštění klíčových sektorů ekonomiky a jejich plánovitý rozvoj, progresívní daně z příjmu a majetku…

Pokud jednotlivé strany Druhé internacionály s výjimkou ruských bolševiků v létě 1914 podpořily »svou« národní buržoazii ve vedení velké imperialistické války o kolonie a trhy pod pláštíkem »obrany národních zájmů« a pomáhaly tak neprivilegované vrstvy občanů posílat na válečná jatka a občany v zázemí ožebračovat ještě mnohem víc než před válkou, s levicovostí to nemělo nic společného. Plně to platí i pro tehdejší Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu (ČSSDS), předchůdkyně Československé sociální demokracii (ČSSD) a Komunistické strany Československa (KSČ). Podpora války byla velkou zradou neprivilegovaných. Následné pronásledování českých politiků včetně předáků ČSSDS rakousko uherskými úřady bylo »královskou odměnou« za servilitu a pro starou monarchii sebevražedné. Zrada vedení sociálně demokratických a socialistických stran (u nás ČSSDS) v létě 1914 ukázala nutnost vytvářet radikální levicové strany nového typu – komunistické. Vytvořila tak podmínky i pro historický rozkol československé levice, zesílený jen malou reflexí svých chyb vedením ČSSDS, v letech 1918-21.

Tak bych mohl brát selhání mnohých politických levicových stran jedno po druhém.

Tragédie české polistopadové transformace

Obnovená Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) po roce 1989 odmítala spolupráci s transformovanou Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM), údajně hlavně pro rozdílný náhled na minulost. Lidsky to lze pochopit, protože ČSSD byla po únoru 1948 pohlcena dominující KSČ a část jejího pravicového vedení odešla do emigrace. Těžko lze ale pochopit její souhlas s pojetím 42 let budování socialismu, sociálně ekonomicky nejúspěšnějšího období Československa, jako doby čtyřiceti let temna. Skutečnou dobou temna byla třicetiletá válka, první a druhá světová válka a v některých směrech ji připomíná vývoj po roce 1989, přinášející sociálně ekonomický, kulturní i morální rozvrat, jaký jsme v mírových dobách zažili snad jen po Bílé hoře, resp. po třicetileté válce. Vyspělé Československo bylo protiústavně rozbito a jak Česko, tak Slovensko postupně přeměněny na ekonomické kolonie Západu, odsouzené k dlouhodobému úpadku. Pokračující rozkol na levici usnadňoval pravicovým stranám ještě důkladněji vykořisťovat neprivilegované vrstvy obyvatel (známá zásada »Rozděl a panuj!«) a prohubovat náš nový statut – ekonomické kolonie Západu.

Rozdílný pohled ČSSD a KSČM se ale netýkal zdaleka jen pojetí minulosti. Tragickou společenskou a ekonomickou transformaci tří ultrapravicových Václavů – Havla (Absurdistán), Klause (trh bez přívlastků) a Bendy (pomsta) – dovršovala ČSSD pod vedením Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Stanislava Grose, včetně zavlečení Česka do válečného paktu NATO v březnu 1999 a vzápětí i do neospravedlnitelné války proti Jugoslávii a pozdější účasti Česka na okupaci Afghánistánu, Iráku, Mali. Česká vláda vedená ČSSD dovedla Česko též 1. května 2004 do kontroverzní Evropské unie za polokoloniálních podmínek, zvláště v zemědělství, ale také v energetice, dopravě. Z vládních pozic uskutečnila privatizaci či doprivatizaci některých klíčových sektorů ekonomiky – velkých bank, Telecomu ad., proti které každá levicová strana musí být, a ne ji prosazovat z vládní pozice. Podobně při snižování progresivity přímých daní nebyl rozdíl mezi pravicovými vládami a vládami středu za významné účasti ČSSD. Vedení ČSSD v čele se Špidlou a Grosem po volbách 2002 zmařilo možnost nastolit levicovou vládu (jednobarevnou ČSSD s podporou KSČM) – v Česku první a poslední v uplynulých 35 letech. Možná nechtěli plnit své neupřímné předvolební sliby (?).

Levice a pravice v Česku dnes

O členství Česka v EU a v NATO se prý nediskutuje, požadavek na referenda o těchto členstvích je prý absolutně nepřijatelný. S tím ukončila předsedkyně ČSSD, resp. nyní SOCDEM Jana Maláčová jednání o možné společné kandidátce pro volby do Sněmovny s KSČM, resp. hnutím STAČILO!. Přitom SOCDEM silně hrozí, že nepřekročí pětiprocentní kvorum a do Sněmovny se nedostane. Prý se bez Bruselu ani neuprdne. Že po nedemokratickém přijetí »lisabonské« ústavy v roce 2010 se EU měnila v totalitní organizaci, ničící svěřené členské státy, asi považuje jen za malou vadu na kráse. Na Velké Ohradě přitom visí předvolební plakát SOCDEM, že je pro referendum. Třešničkou na dortu je zřeknutí se svého historického názvu včetně značky »ČSSD« Šmardovým vedením, kterou vzápětí získal jiný politický subjekt v čele s expředsedou ČSSD Jiří Paroubkem.

Dočetl jsem se, že polská Levice měla pro prezidentské volby výborný volební program, dobře obhajující zájmy neprivilegovaných. Nevím, jak k tomu autorka přišla. Nejde jen o skutečnost, že prezident má v Polsku především reprezentační pravomoci, takže toho v sociální oblasti prosadit moc nezmůže. Mnohem horší je, že polská Levice sedí ve válečnické vládě Donalda Tuska (v roce 2024 se výdaje Polska na obranu včetně vojenské podpory Ukrajiny podílely na hrubém domácím produktu asi 4 %) a silný sociální volební program tolerantní k obrovské militarizaci a podpory války na Ukrajině v zájmu nechvalné rusofobie je zjevně mimo realitu, protože nákladnost militarizace znemožňuje výraznější levicovou, sociálně ekonomickou politiku. I část polské konzervativní pravice (Konfederace) už má z míry militarizace Polska strach.

Situace v Česku žádá usilovat o zrušení téměř všech opatření přijatých pětidemoliční vládou Petra Fialy (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, piráti). Jakkoliv jejich zrušení je nutné, stačit nebude, protože Fialova vláda promrhala obrovské zdroje a nasekala obrovské věcné i finanční dluhy. Promrhané zdroje už zpět až na výjimky nezískáme. Je tu i oprátka EU a NATO, zvaná militarizace (požadavek 3 % či dokonce 5 % HDP dávat na obranu), Green Deal (ochrana stability klimatu cestou zničení podstatných částí ekonomik členských států EU a ožebračení jejich obyvatel), multikulturalismus (zničení národů členských států EU masovou migrací obyvatel z kulturně a nábožensky odlišných zemí) a genderismus (ničení rodiny pod praporem podpory osob LGBT, přestože heterosexuální rodina je základ společnosti a vyžaduje přísnou ochranu). Je vysoce pravděpodobné, že tyto pasti na levici nastražila vládnoucí světová finanční oligarchie a mnoho levicových stran na Západě jim to »sežralo i s navijákem«.

K tomu Fialova vláda i vedení EU zavádí cenzuru, kriminalizaci politické opozice, znásilňování demokratických voleb, aby »správně« dopadly.

V mnoha směrech rozvrácená ČR roku 2025 je na dně. Tzv. školská reforma má dorazit polistopadovou transformací i tak těžce rozvrácené české školství, za socialismu velmi vyspělé, včetně decimace dětí ničemnou výchovou k LBGT. Nevzdělané zdecimované obyvatelstvo se prý snáze ovládá. České školství po roce 1989 dostalo mnoho ran. K nejhorším patří zrušení jednotné učební osnovy v mateřských, základních a středních školách (prosadila ministryně Petra Buzková z ČSSD) a idiotsky provedená inkluze (prosadila ministryně Kateřina Valachová z ČSSD). Obě tak učinily na základě zlých doporučení vedení EU přes odpor KSČM. Velký problém je i rozvrat školní výuky otevřením škol různým nevládním organizacím, podporovaných státem, EU, Sorosem.

Levice, pravice, liberální, konzervativní

Zatímco liberální pravice v čisté podobě prosazuje především »trh bez přívlastků«, konzervativní pravice se snaží zachovat základní konzervativní hodnoty – rodinu, školu, obec, církev, stát, přírodu, krajinu, životní prostředí… Konzervativní pravice také hájí spíše materiální výrobu před finančním sektorem, který na ní vesměs parazituje a rozvoj ekonomiky i společnosti brzdí. Že obvykle pod tlakem ekonomických liberálů prohrává, je smutný fakt. Ještě horší je, když si nechá pravicově liberální ekonomickou politiku vnutit, takže mezi liberální a konzervativní pravicí přestává být větší rozdíl. Nejinak tomu je, pokud si liberálně ekonomické hodnoty nechají vnutit ty či ony levicové politické strany. Tím přestávají být levicové.

Výše uvedená konzervativní témata se silně překrývají i s levicovým programem KSČM. Při spolupráci s konzervativní pravicí samozřejmě nelze zapomínat, kdo je kdo a jaké má dlouhodobé cíle. Skutečnost je taková, že cesta ze současného marasmu bude obtížná, včetně vytváření zájmových koalic v rámci EU. Bude poměrně úzká. Buď síly, kterým na ČR záleží, dokážou zastavit rozvrat uplynulých 35 let a Fialových čtyř let obzvlášť, nebo bude ČR zničena a český národ dost možná zanikne.

Po nástupu pětidemoliční vlády Petra Fialy se stalo zvlášť aktuální rozlišování pravice na liberální a konzervativní, podobně levice na konzervativní a liberální. Volná koalice konzervativních stran od levicové KSČM po Svobodné (programem však spíše velmi pravicově liberální) vznikla z pudu sebezáchovy. Všem hrozí, že skončí ve vězení nebo na válečných jatkách, o rostoucí pauperizaci širokých vrstev obyvatelstva nemluvě. Zastavení militarismu, Green Dealu, migrace občanů jiných kultur do ČR a agendy LGBT může Česku citelně pomoci. Na KSČM je, aby měla reálný program rozvoje společnosti. Znamená to jak stabilizovat ekonomiku a zastavit snižování životní úrovně, tak prosazovat nastartování nového rozvoje, jistě i s využitím čínských zkušeností.

Liberální pravici, tj. prosazování trhu bez přívlastků, v 90. letech nejlépe reprezentoval Václav Klas a spol. Dnes patří ke konzervativcům. Liberální pravici představují strany pětidemolice, byť bývají viněny z levicové politiky. Tou levicovou politikou má být zejména rusofobní politika, Green Deal, multikulturalismus a LGBT. Ani u Karla Marxe, ani u Vladimíra Iljiče Lenina a jejich následovníků takové věci nenajdeme. Někdejší KSČ ani dnešní KSČM takové věci nikdy neprosazovala, ani o nich neuvažovala. S levicovostí to nemá nic společného, byť se k těmto politikám hlásí liberálně levicové strany SOCDEM, Levice, Zelení… Je to zřejmě snadnější, než prosazovat politiku ve prospěch širokých neprivilegovaných vrstev pracujících, důchodců, dětí.

Liberální levice česká i jiná západní dodnes nepochopila, že obchod s povolenkami (nejen) na emise oxidu uhličitého (CO₂) je spekulační nástroj k odírání širokých vrstev obyvatel a k destrukci materiální výroby, nevhodný pro dosahování deklarovaných věcných cílů rozvoje. Snad jen zahraniční konkurence se z naší blbosti nejen ve věci obchodu s povolenkami na emise CO₂ raduje. Možná platí i to, že abychom něco prosadili, museli jsme to nechat vládcům tak překroutit, že to znamenalo reálně na své cíle rezignovat. Pak jde o obrovskou nekompetentnost těch, kdo se formálně hlásí k levici. Liberální levice se tak dostává na pozice liberální pravice.

Samozřejmě, Klausovo milované »čisté tržní prostředí« se nesnáší s válkami, včetně těch celních a obchodních, s vyděračstvím vedení EU, Green Dealem, politikou multikulturalismu, LGBT… V tom je Klaus konzistentní.

Jan Zeman