Home Rozhovory Josef Nerušil: Vláda by tady už dávno nebyla, kdyby neměla tak masivní...

Josef Nerušil: Vláda by tady už dávno nebyla, kdyby neměla tak masivní mediální podporu

Natáčet rozhovor s Josefem Nerušilem je jako zpovídat kolegu. Někdejší redaktor, scenárista, který se v minulosti podílel na dokumentárních snímcích České televize a spolupracoval mj. s Katolickým týdeníkem, je dnes krajským předsedou SPD v Praze, zastupitelem na Magistrátu hlavního města Prahy i na radnici Prahy 10. Bývaly doby, kdy on byl tím, kdo rozhovory vedl, ale časy se mění a nyní právě on odpovídal z pozice jedné z vůdčích osobností současné SPD mj. i na otázky ohledně role médií v naší zemi, úskalí sjednocování tzv. vlastenecké scény či třeba na to, proč si coby člen Rady Českého rozhlasu vybral cestu aktivní politiky právě v hnutí Tomia Okamury…

Jak se díváte na česká média vy jako odborník se zkušenostmi z této sféry? Jsou naše média objektivní?

Lidé, co pracují v médiích, se rádi zaklínají objektivitou a nezávislostí. Ale když se podíváme na jakékoliv české médium, tak si stačí přečíst pár textů a hned víte, komu fandí a za koho kopou. Nakonec ono těch mediálních titulů nebo domů u nás není tolik. Jeden vlastní pan Bakala, druhý pan Tykač, třetí je MAFRA – tedy dříve pan Babiš, dnes Křetínský. A tak bychom mohli pokračovat. Český mediální trh tedy není tak pestrý, a nakonec – ať si soukromá média dělají, co chtějí. Tam, kde my bychom měli důsledně požadovat objektivitu, nestrannost a ucelenost informací, to je Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář. Ale jak vidíme, o objektivitě a nestrannosti nemůže být ani řeč.

Stačí si udělat frekvenční analýzu toho, kdo tam vystupuje. Neřkuli analýzu, jak se referuje kvalitativně – myslím tím pozitivně nebo negativně, a zjistíte, že Český rozhlas a Česká televize jednoznačně fandí nějakému proudu společnosti, který je blízko liberálním a globalistickým kruhům, a tudíž dnešní vládě Petra Fialy.

Proč to podle vás tak je? A vychází to z hlav konkrétních redaktorů, nebo mají jasné zadání seshora?

Nemyslím si, že by to bylo přímo zadáním, spíše určitým myšlenkovým nastavením redaktorů. Svoji roli hraje také atmosféra v redakci. Je to zkrátka nějaký kolektiv a vzniká tam tendence ke srovnání do jedné latě. Když si někdo myslí něco jiného než zbytek redakce, bývá okamžitě ukřičen nebo si ostatní ťukají na čelo. A co si budeme povídat, u redaktorů funguje autocenzura. Mají hypotéky, leasingy, chtějí jezdit na dovolené, musí živit děti, a tak bych mohl pokračovat. Nakonec Jindřich Šídlo to v jednom rozhovoru řekl – že je mu 50 a neumí si představit, že by dělal něco jiného. To znamená, že to prostě musí nějak skoulet.

Jsem toho názoru, že mnozí novináři, kteří jsou inteligentnější, vědí, že píšou poplatně režimu. Ale jednoduše nemají jinou možnost. Stačí se podívat na to, jak funguje nastavení v Českém rozhlase. Tam dělá dramaturgii publicistiky jeden jediný člověk – Petr Dudek, který má na starosti tři nejdůležitější publicistické pořady. Jsou to Dvacet minut Radiožurnálu, Interview Plus a Pro a proti. Svědčí to o faktu, že jsou tam nedostatečné kontrolní mechanizmy. A v případě veřejnoprávních médií zkrátka jednotlivé mediální rady nefungují, jak by fungovat měly. Jejich kontrolní funkce je nedostatečná. To je jeden problém. A druhý? Že lidi, kteří tam sedí, to berou jenom jako takovou politickou trafiku na přilepšení, ale ve skutečnosti je stav veřejnoprávních médií vůbec nezajímá.

Bylo právě toto zjištění v době, kdy jste seděl v Radě Českého rozhlasu, hlavním motivem, že jste se dal na politiku v »barvách« SPD?

Já jsem tam, aniž bych to zamýšlel. Podle některých jsem začal kopat za zájmy SPD už tehdy. Ale já pouze začal požadovat jakousi pluralitu a vyváženost. To znamená, že ve chvíli, kdy ODS ve volbách získá 11 procent a SPD deset, tak není možné, aby tam desetkrát vystoupil »ódeesák« a jen jednou někdo z SPD. Určitě se shodneme, že to jaksi neodpovídá odrazu společnosti, na což by veřejnoprávní médium mělo ze zákona dbát. Téhle mé aktivity si všiml Tomio Okamura a v roce 2021 mi nabídl spolupráci s SPD, kterou jsem přijal, a na členství v mediální radě ČRo rezignoval.

Přiznám se, že tím, co mě na tom lákalo, byl volební výbor, který rozhoduje o složení mediálních rad. Možnost podílet se na tom, aby mediální rady byly složeny kvalitněji a z lidí, kteří skutečně problematice rozumějí a nejsou tam za odměnu a za zásluhy, nebo prostě jenom z toho důvodu, aby měli přilepšení k důchodu.

Co vás ale nejvíce lákalo na SPD programově? V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že »pokud tady nějaká strana reprezentuje křesťanské hodnoty, pak právě SPD«

Nechci vám skákat do řeči, ale tohle byla trošku provokace před volbami. Ovšem je pravda, že co se týče hodnot, které bychom označili jako křesťanské, nebo které by měly být vlastní samotnému křesťanství, tak ty nakonec nejvíce brání v parlamentu právě SPD, protože lidovci jsou ochotni tyto hodnoty kdykoli prodat.

A musím prozradit, že jsem SPD volil už v roce 2017. Byla mi už tehdy svým programem nejsympatičtější – důrazem na národní politiku, vymezováním se vůči nejrůznějším progresivistickým nesmyslům, a myslím si, že tato témata jsou nyní ještě víc aktuální. Třetí moment, který mě tam zaujal, byla přímá demokracie, protože jsem toho názoru, že lidé by měli mít právo vyvolat referendum jako určitý korektiv vládní politiky, zkrátka lidový plebiscit, všelidové hlasování, kdy občané o určitém problému rozhodnou podle svého mínění a vidění.

Například?

Typickou otázkou jsou stejnopohlavní sňatky, to není žádná věc, která by byla politická, to je ryze společenská záležitost, o níž si má rozhodnout společnost. Nebo třeba Istanbulská úmluva, to není žádný dokument, který by musel být. Je to jenom o tom, jestli se k němu jako společnost chceme, nebo nechceme přihlásit.

A tak bychom mohli pokračovat. Například otázka eura. O vstupu do eurozóny by se taky mělo rozhodnout v referendu, to nelze nařídit seshora, protože vláda má vyjednat nějaké podmínky a pak to lidem předložit. Chcete to, nebo nechcete? Tak by to mělo být postavené. Podobně přítomnost cizích vojsk na našem území nebo zapojení do válečných konfliktů. I o tom, jak budeme pomáhat Ukrajině, by se mělo do jisté míry rozhodovat v referendu.

Nicméně, referenda jsou hezká věc, jenže osobně bych preferoval, aby byla realizována po švýcarském vzoru – tzn., že by byla vyvážená kampaň ve smyslu pro i proti. Například u referenda o vstupu do Evropské unie v roce 2003 to bylo z hlediska propagace poměrně jednostranné. Není tohle tak trochu úskalí oněch lidových hlasování?

Klíčové je, jak bude zákon postavený. Zákon o referendu o vstupu do Evropské unie, to byl ad hoc zákon, který byl jednorázový, jenom ušitý pro potřeby jednoho referenda a jedné otázky. Já asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že byl ušitý tak, aby šlo spíš o jakési formální stvrzení našeho přistoupení.

Ale pokud bychom se bavili o zákonu o referendu, tam by měly by stanoveny podmínky, že vláda rozdělí peníze – když už je bude dávat do nějaké propagace – jak jedné, tak druhé straně. Ale nesmíme zapomenout, že samotnému vypsání referenda by měla předcházet konkrétní kampaň, která souvisí se sběrem podpisů. Protože na druhou stranu musí existovat určitý regulativ, že jestli chce někdo vypsat referendum, tak by měl být schopen sesbírat minimálně 100 tisíc podpisů, aby to mělo smysl.

Máte za sebou jako aktivní politik dvě kampaně – do Poslanecké sněmovny a do komunálu. Mezi lidmi se pohybujete ostatně neustále. K jakému závěru jste z hlediska toho, o čem se tu zatím přednostně bavíme, došel? Podléhají čeští občané mediální jednostrannosti? Nebo se na mainstream umějí dívat kritickýma očima?

Naši voliči jsou takoví přemýšlivější. Víte, na SPD přitahuje určitý nesystémový nebo revoluční prvek, kterým se vymezujeme vůči systému a máme nápady na jeho nápravu.

Jiný případ už je skupina lidí, které politika neláká – nejen tak, aby se přihlásili do strany a chodili na stranické schůze, ale nesledují ji ani nijak detailně. Ti pak dost pasivně přejímají mainstream a příliš kriticky nad ním neuvažují. To je samozřejmě špatně, ale na druhou stranu současná pětikoalice si tenhle moment uvědomuje. Protože stávající vláda by tady už dávno nebyla, kdyby neměla tak masivní podporu napříč de facto celým mediálním spektrem.

Kriticky se dozvídáme jen to, že vláda má nedostatek v komunikaci, ale nikdo nepřijde s žádnou systémovou analýzou, že kroky kabinetu skutečně nejsou po ekonomické stránce správné. Neuslyšíte, že reformy společensky přinášejí rozdělování, prohlubování rozdílu mezi jednotlivými společenskými skupinami, navíc, že peníze jdou tam, kam by jít neměly, což je třeba případ oněch tolik diskutovaných armádních zakázek nebo dotace politických neziskovek. To je další oblast, která by se měla nějakým způsobem regulovat – příjemci peněz ze zahraničí na politickou činnost. Mělo by to být podobné jako ve Spojených státech – monitorované a sledované, kdo sem posílá peníze a kdo si tu platí jakou propagandu. A je potřeba říci, že podstatně více tady máme placené probruselské, proamerické a proNATO propagandy než třeba oné často zmiňované pročínské nebo proruské.

V souvislosti s přímou demokracií jste zmínil i případný přechod z koruny na euro, tedy téma, které je v současné době – po novoročním projevu prezidenta Petra Pavla – skloňované od A do Z. Co o tom soudí SPD?

My jsme jednoznačně proti přijetí eura. Budeme se snažit k této otázce vyvolat referendum a to z toho důvodu, že evropská měna je pro nás nevýhodná. Myslím si, že je lepší mít kontrolu nad kurzem vlastní měny a nad peněžní zásobou. Kromě toho se domníváme, že přijetí eura by bylo akorát příležitostí pro naši vládní elitu provést jakousi skrytou měnovou reformu. Otázka totiž zní, v jakém kurzu by se to euro přijímalo. Pokud bychom se bavili o kurzu 1 ku 25, tak evidentně dojde k dalšímu odrbání a ošizení našich občanů, protože jsem přesvědčen, že naše ekonomika má na to, aby ten kurz byl třeba 1:15.

SPD bývá označována za přední vlasteneckou stranu v České republice. Nicméně vedle vás tu existuje řada pronárodních subjektů tu většího, tu menšího významu, což celou vlasteneckou scénu dosti oslabuje, a koneckonců jsme to viděli v nejedněch volbách. Ostatně vy sám jste na zářijové akci tzv. Stávkového výboru uvedl následující: »Nejvíce ze všeho je potřeba spojit síly a ne je rozmělňovat vznikem dalších iniciativ.« Ptám se ale – je to spojení vůbec reálné?

Reálné určitě je, akorát to není samozřejmé. Musí se to odpracovat. Je tam potřeba hodně jednání, setkávání, poznávání se, aby si ty subjekty mezi sebou začaly důvěřovat. My jako SPD volíme strategii, že když má někdo zájem, tak mu prostor dáme. Ale na druhou stranu to musí být založeno na nějaké příčetnosti menšího subjektu, protože nejde, aby někdo si založil stranu o 20 lidech a měl pocit, že si nadiktuje tři volitelná místa v rámci parlamentních voleb.

My jsme hnutí, které roste odspodu. Nyní máme zhruba 10 tisíc členů a další nám přibývají každý měsíc. Disponujeme také zhruba 500 zastupiteli, což je víc, než má například TOP 09. Jsme i v tomto ohledu středně velká strana, zkrátka SPD už je poměrně kolos. Máme krajskou strukturu, oblastní organizace, místní organizace, zatímco subjekty, s nimiž se setkáváme, mívají možná nějakou pseudokrajskou strukturu, která je založená na pár desítkách lidí v krajích. Ale tohle já nepovažuji za subjekt, který by byl srovnatelný s hnutím SPD, aby se to stavělo v poměru 1:1 nebo 2:1. Zkrátka – my nabídku dáme, ale jestli někdo chce dělat politiku, musí si to odpracovat takzvaně od začátku. To znamená začít v komunálních volbách, zorientovat se, jak to funguje, nadělat si kontakty, najít si svá témata, která osloví určitý okruh voličů a podporovatelů, a pracovat pro ně. Politika je běh na dlouhou trať. A co si budeme říkat, mnohé vlastenecké subjekty si jednoduše myslí, že vpochodují do parlamentu, budou tam mít hromadu peněz a začnou světovou revoluci.

Ono stačí i samotné setkání s realitou. Zjistíte, že jste v opozici, neustále musíte vyjednávat o nějakém kompromisu. To znamená, že realita je potom daleko nudnější, než to vypadá na první pohled, kdy člověk má pocit, že by mohl dobrodružně měnit svět. Každý by měl začít nejprve u své obce, to je moje první teze k tomu sjednocování. A druhá vychází z vědomí, že je potřeba k práci přistupovat s pokorou a především s ohledem na voliče, nikoliv na osobní zájmy. My jsme tady v Praze dali dohromady v komunálních volbách na magistrát asi sedm subjektů, a to ne z důvodu, že bychom si mysleli, že se tyhle hlasy budou nějak výrazně sčítat, ale spíš proto, abychom pročistili nabídku pro voliče a ukázali – tady je vlastenecká vlajka a vy, kteří si myslíte, že existují určité konzervativní hodnoty, které mají smysl, že národ má smysl a že první bychom se měli starat o to, co je u nás doma, a teprve potom, co je za našimi hranicemi, tak tady máte svůj tábor a tady hoďte hlas.

Jaká je vůbec realita na pražském magistrátu? Mohou tři zastupitelé z 65 něco změnit?

Pro nás je teď důležité, že monitorujeme prostředí a chystáme si témata, kterými se de facto připravujeme na další volby v roce 2026. Rád bych to ilustroval na příkladu. Za ten rok a půl, co na magistrátu sedíme, jsme přišli s několika návrhy na projednání, ale ani jednou nebyly zařazeny na pořad schůze. To je úplně identická situace jako v parlamentu. Co vím, tak i když přijdeme s nějakým návrhem ryze technického charakteru, aby se jen vyjasnil určitý nedostatek, tak z principu, protože to podává SPD, je daný návrh zamítnut. A stejné je to na všech radnicích v Praze. Když něco podává SPD, tak se to prostě zamítá. Arogance vládní pětikoalice, která je na parlamentní úrovni, se propisuje i do komunální politiky.

Přesto některé návrhy byly přijaty i proto, že tam byly naše tři hlasy, kdy jsme byli »pro«. Je to spíš takový korektiv, ale že bychom byli nějaký jazýček na vahách, který ze sebe může dělat bohatou nevěstu, to rozhodně ne. Ale to, co považuji za důležité, je, že se nám tady poměrně hodně rychle podařilo postavit všechny do latě ve smyslu toho, že se o nás hned nebude mluvit jako o extremistech nebo o populistech. Zkusili to párkrát a my jsme se okamžitě ohradili, že takovýmto způsobem se o nás hovořit nebude.

A velmi rychle, jak Piráti, tak PRAHA SOBĚ pana Čižinského, i například primátor Bohuslav Svoboda, pochopili, že tohle prostě říkat nemají. Je pro nás hodně důležité, že si získáváme určitý respekt naší přítomnosti, naší prací a našim přístupem.

Řekl jste, že se připravujete na další volby. Ale ty komunální budou až v roce 2026. Nyní nás čeká supervolební rok, který odstartuje v červnu volbami do Evropského parlamentu. Jak důležité jsou pro SPD?

Když dovolíte, ještě krátce ke komunálním volbám. Sice se volit bude za dva a půl roku, ale my bychom ty volby měli mít nachystané už tak za rok a půl. To znamená, že teď proběhnou volby do Evropského parlamentu, které budou takovým, řekl bych, poměřením sil po třech letech, kdy se ukáže, kdo potenciál má a kdo ne. A to je asi ten jejich nejdůležitější moment. Potom přijdou krajské volby, které já osobně vnímám jako podstatně důležitější, protože naší ambicí je, aby mělo hnutí SPD zastoupení ve všech čtrnácti krajích, myšleno včetně Prahy. A ještě nás čekají na podzim senátní volby, a tam je to hlavně o práci hnutí, které musí být schopné podpořit konkrétní kandidáty nebo přijít se svými, kteří budou natolik silní, aby se podařilo oslabit drtivou většinu vládní pětikoalice v horní komoře.

No a po krajských volbách už se budou chystat ty parlamentní. Proběhnou – a už budeme směřovat pro změnu ke komunálním. Ono to všechno bude mít rychlý spád.

Ale já bych ještě řekl něco právě k těm komunálním volbám, proč nad tím už teď přemýšlíme. Třeba v Praze je 57 radnic, z toho 22 jsou radnice s takzvanou rozšířenou působností. Ty jsou důležité, protože mnohdy vykonávají pravomoci za menší radnice. Jenom aby člověk obsadil těchto 22 kandidátek, potřebuje zhruba 22krát 35 lidí, to je zhruba 700 kandidátů. A pokud chcete obsáhnout opravdu plnohodnotně Prahu pro všech 57 radnic, tak jsme to vypočítali na nějakých 1500 kandidátů. A ještě nezapomeňte, že potřebujete dalších zhruba 2000 členů volebních komisí, kteří pohlídají, že se nebude ve volebních místnostech fixlovat s hlasy. Takže proto jsem zmiňoval, že když někdo přijde a má po celé republice 100 členů, musí si de facto položit otázku, co nám chce nabídnout. Uvedl jsem příklad pražských voleb pro ilustraci, jak personálně to musí být zajištěné, že skutečně potřebujete několik tisíc lidí, kteří jsou kompetentní, prověření, loajální, věrní a programově ukotvení, abyste tohle vůbec dokázal zvládnout.

A já si právě u většiny tzv. vlasteneckých stran kladu otázku, jestli by toho vůbec byly schopné. Proto jim nabízíme – pojďte k nám na kandidátku, my vám dáme zázemí, know-how, vytáhneme vás do funkce, vezmeme vás do hnutí, jen proti nám nekandidujte a neubírejte nám hlasy. Stejně je to marné.

Podobně se o tom přesvědčil například Petr Macinka. On si myslí, že postaví kandidátku na magistrát s nějakým chytlavým tématem, ale tak politika nefunguje. Tam se musí nejprve postupovat od jednotlivých městských častí a magistrát je potom vrcholem vaší snahy. Kdežto on tu staví dům od střechy. A jak to dopadlo? Dostal 2,5 procenta a tady v Praze víc neobdrží. Tím ale nechci pomlouvat konkurenci, to bylo jen tak na okraj.

Proč vlastně v hlavním městě dlouhodobě jasně vítězí pravicové, nebo chcete-li globalistické strany?

Do značné míry je to dáno fenoménem takzvaných náplav. To znamená, že hromada lidí z celé republiky jde do Prahy za štěstím a zkrátka mají pocit, že k předpokladu jejich životního úspěchu se hodí pravicová politika. Patří k tomu, že si najdu práci, mám zaměstnání a připadám si, že budu ve společenském žebříčku jakoby výše. Ti lidé si mnohdy odmítají připustit, že jsou v tom žebříčku naopak níže, než si vysnili. To je typický volič »topky« – pracuje v korporátu, ve skleněné škatuli za Prahou, splácí hypotéku a leasing a jednou za čas sedne do Ryanairu a odletí si na dovolenou. Ve srovnání s ním má člověk, který zůstane někde v okresním městě nebo na venkově, mnohdy zajímavější i kvalitnější život. Protože se nedře od rána do večera, aby poplatil to, co poplatit musí.

Ale já bych se rád vymezil vůči tomu, co se říká – že je Praha těžká nebo specifická. S tím úplně nesouhlasím. Praha je naopak svým způsobem politicky jednoduchá, akorát se musí odpracovat a nedá vám to zadarmo. V tom je hlavní město zkrátka jiné. Lidé tu chtějí daný volební subjekt znát, potřebují vidět konkrétní tváře a mít z toho nějaký pocit. Stručně řečeno – v Praze nám ty volby neudělá Tomio Okamura, tady si je musíme udělat sami.

A k tomu bych si dovolil dodat ještě skutečnost, že když jsem převzal v SPD Prahu, bylo tu pár desítek lidí, co měli zájem o politiku. Strana jim víc nenabízela. Začali jsme dělat přednášky, besedy, organizovat setkávání s politiky. Je důležité sdělit si názory, podělit se o svá hoře i případnou nespokojenost s místní organizací. Ukázalo se, že tohle lidé oceňují. Praha je na to zvyklá. Vyžaduje to aktivitu lidí, kteří se na práci chtějí podílet, přijít mezi své a kvalifikovaně se o politice »pohádat«.

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková a wikipedia.org/CC BY-SA 4.0

5 KOMENTÁŘE

  1. Stejně je divné, kolik lidí těm propagandistickým kanálům ještě věří. Vždyť se dokonale znemožnily už v uplynulých desetiletích.

  2. Domnívám se, že do europarlamentu se nedostane žádná vlastenecka strana. Jen SPD tedy… Takže žádná vlastenecká strana.

PŘIDEJ KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here